Když se roku 1971 v jednom příběhu o Spider-Manovi poprvé objevil doktor Michael Morbius, nebyl to první superhrdina inspirovaný vampýrskými mýty. Lovec upírů přezdívaný Blade už dávno existoval a vědec Morbius, který se pokouší léčit vlastní krevní chorobu experimentálními prostředky s poměrně děsivým výsledkem, zapadal do zástupu hororově působících padouchů, jimž musel čelit oblíbený Spider-Man.
Byla to doba, kdy se vydavatelství Marvel snažilo oslovit nové čtenáře. V sešitcích se objevovali černošští hrdinové, kung-fu, feministky i upíři. A při pohledu na prvních pár scén nového komiksového snímku Morbius, který od čtvrtka promítají kina, se zdá, že někteří z těch hrdinů po několika dekádách opravdu neměli ožít na plátně.
Novinka vznikla nejspíš z prostého důvodu. Práva na zfilmování většiny komiksových postav Marvelu vlastní Walt Disney Company a obratně je zapojuje do světa kolem týmu Avengers - a to včetně Spider-Mana. Konkurenčnímu Sony zbylo především pár méně známých padouchů ze spidermanovského světa. Tak po dvou nepříliš povedených snímcích o Venomovi sáhlo k dalšímu temnému antihrdinovi Morbiovi.
Tomu se teď povedl jediný, byť celkem husarský kousek. Zvládl být výrazně horší než oba venomovské filmy s hercem Tomem Hardym. Alespoň ten první vylíčil vnitřní, ale také skutečný boj protagonisty s podivným parazitem v celkem funkční nadsázce. Horor se mísil s komedií podobně jako v temnějších komiksových příbězích Maska, byť s filmem jako celkem už to bylo slabší.
Jared Leto coby Morbius je však jen hrdinou laciného, humoru prostého a tuctového příběhu o zrodu monstra poháněného dobrými úmysly. Po skvělém konkurenčním a také velmi "emo" Batmanovi, který kromě svébytné interpretace hrdiny přišel hned se třemi silnými padouchy, je Morbius pravý opak. Utrápený film, v němž se prakticky nic nestane, plný předvídatelných scén, v nichž hrdina bojuje sám se sebou, případně se svým podobně nemocným kamarádem, který se také rozhodl smísit vlastní DNA s upíří.
Tím, že jde o upíry nikoli z mytologie, ale skutečné savce z říše živočišné, stávají se protagonisté také velmi zvířecími tvory. Žádné pobledlé upírské šlechtice nečekejte.
O to víc však Morbius působí dojmem laciných hororů, byť tentokrát bez pořádné béčkové porce krve, aby se mohla dívat též mládež. I když pokud se něco režisérovi Danielu Espinosovi povedlo, jsou to poměrně brutální akční scény, v nichž se postavy pohybují nadlidskou rychlostí v jakémsi digitálním víru. Ten umožňuje vyobrazit trhání těl bez nutnosti nechat po okolí stříkat tělní tekutiny.
Zároveň je ta temnota ale nakonec sterilní a ubíjející, vrací se k estetice akčních scén z doby před dvaceti lety, kdy byly hrátky se zpomalováním a zrychlováním času pod vlivem stylotvorného Matrixu trendy.
Superhrdinským snímkům od Marvelu bývá vytýkána neschopnost představit dostatečně silné padouchy. Jenže Morbius to nezvládne, ani když se tomu věnuje celých 105 minut. A to je zároveň největší tragédie snímku: vyobrazuje to, co by v jiném, povedenějším opusu bylo jen prologem, představením protagonisty, aby mohlo začít vyprávění. V Morbiovi nezačne.
Zároveň nejde ani o film v duchu Jokera, který se soustředil na psychologické proměny postavy a posouval se k žánru psychologického dramatu ve snaze komentovat dnešní svět. Morbius takové ambice nemá. Je to jedna dlouhá, bolestínská píseň o utrpení.
Když se o temné, utrápené hrdiny pokoušel Zack Snyder ve filmech jako Batman v. Superman, bylo to opulentní, přehnaně stylizované, sošné, a především mrtvolné. Jako by se v honu za efektností a komiksově vypadající přebujelostí zapomnělo na postavy.
Režisér Daniel Espinosa v Morbiovi selhává ještě více. Kašle na opulentnost a stylizaci, zaměřuje se na postavy. A přitom ty by nám navzdory své rozervanosti nemohly být ukradenější.
Morbius není ani opulentní, ani sošný, jen mrtvolný. Někdo z něj vysál všechnu krev, tak jako to hrdinové činí svým obětem, když si nezajdou do laboratoře či nemocnice pro pár dávek té umělé.
Morbius
Režie: Daniel Espinosa
Falcon, česká premiéra 31. března.
