Rozhovor - Zkušený vedoucí výroby, nicméně debutující režisér a scenárista Roman Kašparovský dokončil svůj velký filmový projekt Všiváci už před víc než rokem. Až nyní ho ale uvádí do kin, když v nich není tak silná konkurence.
Působí dojmem, že ho natáčení upřímně bavilo, dal do něj zřejmě vše a výsledek vnímá jako své autorské umělecké dílo - ze vzniku neosobního projektu na objednávku by ho rozhodně nešlo vinit. Dlouze rozebírá každý z mnoha dějových motivů, vášnivě svůj výtvor obhajuje a vždy se vrací k tomu, že Všiváci jsou takoví, jací jsou, protože se mu to tak zdálo nejvhodnější. Což mu není těžké uvěřit, jakkoliv bude nejspíš problém uvěřit samotné vhodnosti zvolených postupů.
Těžko říct, jestli jeho snahu publikum a kritici ocení, jestli si najde alespoň těch pár "všímavých diváků", ve které doufá. To se dozvíme po 19. červnu, kdy přijdou Všiváci do kin.
Aktuálně.cz: Všiváci se připravovali opravdu dlouho. Proč vlastně?
Roman Kašparovský: Scénář jsem začal dávat dohromady někdy v roce 2005, první verze byla hotová o dva roky později. Dalších pět let jsme sháněli peníze a v roce 2012 se mohlo natáčet. No a teď už je film přes rok hotový a jen čekáme, kdy ho uvést do kin.
A.cz: Co způsobilo tu dlouhou odmlku mezi dokončením a uvedením?
Hotoví Všiváci už přes rok čekají na svou premiéru, aby měli větší šanci na úspěch.
Na začátku jsme měli problémy s hudbou (původním autorem měl být Jan P. Muchow, projekt ale opustil - pozn. red.), nestihli jsme termín, hledali jsme nového skladatele, a museli jsme tedy posunout premiéru nejprve o půl roku. Nakonec se premiéra kvůli něčemu, co můžeme nazvat „distribuční politikou“, posunula až na teď. Nemohli jsme například uvést film ve stejný měsíc, kdy šel do kin Příběh kmotra, kde také hraje Ondřej Vetchý. Potom jsme nechtěli soupeřit s Něžnými vlnami a Babovřesky. Zkrátka hotoví Všiváci už přes rok čekají na svou premiéru, aby měli větší šanci na úspěch.
A.cz: Spolupracovali jste s fondem pro kinematografii nebo Českou televizí? A co komerční stanice?
Fond a Česká televize do toho s námi šly. Při natáčení to byly naše hlavní pilíře. Komerční stanice ne a ani si po těch letech nepamatuji, jestli jsme je oslovovali. Tento film není divácky vděčná řachanda, není to komedie, gangsterka, zkrátka žánrový kus, který by komerční televize přitahoval.
A.cz: Z propagace by ale mohl člověk nabýt dojmu, že půjde o akční snímek.
Máme tam nějakou akci, ale ta je jen prostředkem pro rozjezd dramatu. A myslím, že právě tak jsme Všiváky propagovali – jako emotivní a dramatický snímek, jímž každopádně jsou.
A.cz: Jak se vám coby debutujícímu režisérovi přemlouvali všichni ti známí herci?
Jednoduše jsem jim dal přečíst scénář, který je nějak zaujal, tak se přidali. Jediná role, s níž jsem si dlouho nebyl jistý, byl postižený mladík. Pak jsem ale viděl Čtyři slunce s Jirkou Mádlem, kde předvedl fantastický výkon, proto jsem ho na poslední chvíli před natáčením oslovil. Že tam chci mít Ondru Vetchého, Jirku Langmajera, Tatianu Vilhelmovou a Ivu Janžurovou, jsem věděl už dávno. Třeba s Kryštofem Hádkem a Terezkou Voříškovou jsem počítal už od roku 2009.
Všiváky jsme pouštěli americkému publiku na přehlídce Czech That Film v USA. Reakce byly velmi kladné, i když publikum naše slavné herce samozřejmě neznalo. Dokonce se nás ptali, jestli ten kluk, co hrál postiženého, náhodou opravdu není postižený.
A.cz: Všude se mluví o vaší snaze o autenticitu a vojenských poradcích. Není v tu chvíli trochu kontraproduktivní obsadit známé tváře, když film beztak, jak sám říkáte, necílí na většinové publikum? Třeba o Ondřejovi Vetchém bude divák vždy uvažovat jako o Vetchém spíš než o postavě, kterou hraje.
Nevzdáváme se diváků, rádi bychom měli úspěch. Všiváky jsme pouštěli americkému publiku na přehlídce Czech That Film v USA. Reakce byly velmi kladné, i když publikum naše slavné herce samozřejmě neznalo. Dokonce se nás ptali, jestli ten kluk, co hrál postiženého, náhodou opravdu není postižený. Na jedné projekci padl tento dotaz i přes to, že den předtím viděli diváci Colette, kde Jirka hraje hlavní roli. Jak bude výsledek působit na českého diváka, který naše herce zná, se dozvíme zanedlouho.
A.cz: Máte tedy ambici pouštět Všiváky i mimo Českou republiku?
Ambice každého filmaře je prodat dílo do světa, takže bych podobný úspěch samozřejmě uvítal. Ale to se povede jen malému množství tuzemské produkce, proto si radši nedělám plané naděje. V tuhle chvíli bychom byli rádi třeba za Polsko, Slovensko nebo Německo.
A.cz: Vy jste pro české publikum neznámé jméno. U filmu ale pracujete dlouho.
Už deset let dělám vedoucího výroby, pracoval jsem na nějakých patnácti filmech. Českých i zahraničních. Proto jsem měl asi výhodu, že i když jsem na pozici režiséra zatím nikdy nebyl, už jsem věděl, jak s lidmi pracovat, co od koho chtít a předně koho konkrétně oslovit. Ve štábu jsem měl téměř výlučně kolegy, jejichž práci už jsem znal. Jediný, s kým jsem dělal úplně poprvé, byl kameraman Vladimír Smutný, z jehož profesionality jsem byl od začátku nadšený.
A.cz: Ke Všivákům jste si napsal i scénář, jde tedy o váš autorský projekt. Proč jste si vybral zrovna tohle téma a zrovna tento způsob vyprávění?
Zvolil jsem jednoduše, co mě baví. Vzhledem k tomu, že jde o můj příběh, dával jsem logicky dohromady, co bych sám chtěl vidět. Mám rád třeba korejskou produkci, postmoderní počiny, zkrátka filmy s několika rovinami vyprávění. Divák si musí sám spojit dohromady, co viděl, ne jen sedět a koukat. Inspiraci pro jednotlivé motivy jsem našel v příbězích, které se staly v mém okolí. Některé jsou z mého rodného města Havlíčkova Brodu, ale i z Prahy.
A.cz: Proč jste zahrnul i linii odehrávající se v Afghánistánu? Máte k tomuto válečnému konfliktu osobní vztah, nebo jde jen o nutné postrčení děje?
To je jednoduché. Čeští vojáci teď jezdí na mise do Afghánistánu, musel jsem tedy zahrnout Afghánistán, když jsem potřeboval hrdinu vojáka. Kdybych natočil Všiváky před dvaceti lety, použil bych Irák. Všiváci nejsou sociální drama jedné osoby, proto ani tenhle motiv nestojí v popředí, ale věřím, že když si z něj bude chtít divák vytáhnout potřebné informace, podaří se mu to.
A.cz: Vy jste v Afghánistánu se štábem opravdu byli. Jak se tam natáčelo?
Dva týdny jsme s pětičlenným štábem strávili mezi českými vojáky. Dohromady jsme točili asi osm hodin, protože bezpečnostní opatření jsou tam značná. Vezmete do ruky kameru, natočíte pár minut, pak je vyhlášen poplach a vy musíte do bunkru, někdy i na pár hodin. Nakonec zapadne slunce a máte smůlu, musíte čekat do dalšího dne. Na druhou stranu to byl veliký zážitek.
A.cz: Myslíte si, že Všiváci zvládnou předat vše, co chtějí?
A to původně mohli být ještě o čtyřicet minut delší, kdyby se realizovaly všechny nápady! Rozhodně nejsou koncipováni podle učebnice dramaturgie nebo scenáristiky, jedná se svým způsobem o autorský film, který je postaven na dramatu, hře s žánrem a specifickém humoru. Věřím, že když bude divákovi můj způsob vyprávění vyhovovat, najde si v něm vše, co potřebuje. Podle dosavadních reakcí diváků se to daří. Byl jsem příjemně překvapený, že se film líbí zejména ženám, jež ho považují za velmi osobní a emotivní.
Byl bych rád, kdyby divák při případném opakovaném zhlédnutí nacházel nové věci, kterých si předem nevšiml. Proto vám třeba přijde děj překombinovaný, ale počítám s tím, že napoprvé nepůjde vše vstřebat. Tak je vystavěný od samého počátku.
A.cz: Ale drží podle vás přesto Všiváci pohromadě? Je každá z vrstev nezbytná?
Myslím, že ano, určitě pro mě. A především mě baví. Byl bych rád, kdyby divák při případném opakovaném zhlédnutí nacházel nové věci, kterých si předem nevšiml. Proto vám třeba přijde děj překombinovaný, ale počítám s tím, že napoprvé nepůjde vše vstřebat. Tak je vystavěný od samého počátku.
A.cz: Nejde jen o dějovou přeplněnost, ale i jistou hyperaktivitu. Třeba když sledujeme dva lidi běžící po ulici a snímáno je to způsobem, jakým se v akčních filmech zabírají třeba automobilové závody – zpomaleně, za doprovodu akční hudby. Není to příliš?
Asi ano. Ale zase – je to napojeno na emoce, které osobně vnímám. Nevím, jestli jste se dostal někdy do situace, kdy vás někdo okradl, kdy jste byl třeba v ohrožení života, ale svět se v tu chvíli zastaví, vše vnímáte jinak než normálně, zpomaleně. V tomto případě se ovšem především jedná o jistou hru s žánrem, kdy počáteční nabubřelost snímání je ukončena překvapivou, vtipnou pointou. Tedy přesněji řečeno, to byl můj záměr. Podobných scén je ve filmu víc, bude záležet na divákovi, jestli tuto hru přijme, nebo ne.
A.cz: Jde i o to, jestli na sebe tak silný vizuál nestrhává pozornost natolik, že už půjde jen stěží vnímat ony emoce, o nichž jste mluvil.
Z mého pohledu je film věc vizuální a na prvním místě přichází divák proto, aby viděl snímek na velkém plátně. Kino má totiž úplně jiný charakter a Všiváci jsou filmem, který na plátně vynikne mnohem lépe. Uvědomuju si, že český divák klade na obraz menší důraz, úspěch v kinech mají i filmy, které podle mě patří rovnou na obrazovky. Ale věřím, že diváka si přesto najdeme.
A.cz: Co by to mohlo překazit?
Všiváci nejsou standardní český film. Důraz je kladen na vizualitu, způsob a dynamiku vyprávění i na hru s žánrem. Jsem přesvědčený, že je potřeba posunovat hranice a ukazovat divákovi, že existují i jiné způsoby vyprávění příběhů. Doufám, že se nám podaří najít a potěšit vnímavého diváka, stejně jako se to před nedávnem podařilo filmu Křídla vánoc, který jde podobně jako my svou vlastní cestou. Překazit úspěch samozřejmě může plno věcí, počasím počínaje a fotbalovým mistrovstvím konče.
A.cz: Takže Všiváci vypadají přesně tak, jak jste si naplánoval?
Dá se říct, že základní koncepce filmu zůstala nedotčena. Film je však obohacen především skvělými hereckými výkony a samozřejmě získává díky jednotlivým profesím od kamery, přes výpravu, zvuk, střih až po naši osudovou hudbu. Všichni do tohoto projektu šli s tím, že bude vypadat trochu jinak, a všichni to nejen respektovali, ale snažili se výsledek obohatit něčím ze sebe. Doufám, že naše společná vize stojí za pozornost a že ji budou respektovat i ostatní. Nemůžeme všichni dělat všechno stejně.
