reklama
 
 

Sofi Oksanen: Svoboda je křehká květina, která snadno umírá

15. 6. 2014 15:52
Rozhovor s finskou spisovatelkou Sofi Oksanen, která se zabývá historií Pobaltí natolik výrazně, že se v Rusku stala nežádoucí osobou. V Praze vystoupila na konferenci Dědictví totality dnes.

Rozhovor - Sofi Oksanen je pro českého čtenáře v současnosti nejvýraznější zástupkyní moderní finské a díky svému rodinnému zázemí i pobaltské literatury. Slovo „výrazný“ zde platí dvojnásob, přihlédneme-li k neohroženosti, s níž se vyjadřuje k aktuálním politickým událostem.

Během své návštěvy v České republice ostatně vystoupila na konferenci Dědictví totality dnes s příspěvkem, v němž se kromě jiného zabývala i situací na Ukrajině a v Rusku.

Právě ve druhé zmíněné zemi je Oksanen přijímána s vyloženým nepřátelstvím. Například sborník esejů Fear Behind Us All (s tématem ztráty estonské historie a jejího znovunalézání), na němž se Oksanen podílela jako jedna z editorek, byl označen za protiruský okamžitě po vydání.

Oksanen, pohybující se v prostředí dvou států, které prožily zcela odlišné osudy ve stínu bývalého sovětského impéria a nyní se ocitají ve stínu impéria putinovského, je jistě hlasem, kterému se vyplatí naslouchat. Její knihy se zabývají moderním Finskem a městským životem, stejně jako estonskou, nebo obecně pobaltskou historií minulého století. Sama přitom říká, že je píše především pro lidi mimo Estonsko a v mnohém se opírá o orální historii.

Oksanen hledá jistoty v proměnách světa, vyrovnává se s opakovanými zradami a okupacemi, kterých se Estonsku dostalo. Její postavy čelí brutalitě a násilí bez svědomí, které se znovu a znovu vrací jako voda odrážející se od břehu. To vše bravurně podané jak jazykově, tak i kompozičně. Její příběhy působí jednoduše ve smyslu pochopení, jsou napínavé, ale přitom je vždy znát péče, s níž jsou všechny prvky propojené.

Zvláště když se její osobní činy – vystoupení, nebeletristické projekty i jeden každý rozhovor – organicky proplétají s jejími romány a vytvářejí tak obraz člověka, který varuje a občas cíleně provokuje nikoliv ze sebestřednosti, ale z hlubokého přesvědčení, že svoboda je křehká věc a musí se za ni neustále bojovat.

Česká spisovatelka Františka Vrbenská, která se o dějiny Pobaltí dlouhodobě zajímá, v jejích románech zdůrazňuje i silnou ženskou stránku: „Pro autorku zůstávají ženy v permanentním ohrožení, bez ohledu na historické období. A pokud se dopustí něčeho zlého, tvrdě zaplatí. Ale pokud se na nich něčeho strašného dopustí muži, projde jim to, ať jsou to ruští vetřelci nebo současní pasáci. A i samo Estonsko se v jejím díle podobá znásilněné ženě, která se snaží vzpamatovat z toho, co jí dějiny provedly.“

Aktuálně.cz: Kolik už jste měla dnes rozhovorů?

Sofi Oksanen: Dva a pět mě jich ještě čeká.

A.cz: Jde mi o to, kolik už jste si dnes vyslechla otázek, co máte společného s hlavní hrdinkou Stalinových krav? Tato souvislost je přeci jen už dost klišé...

No, je to hodně běžná otázka, ano. (s úsměvem)

A.cz: Dobře, co tedy takto. Když čtete knihu, je pro vás důležitá osobnost a minulost jeho autora/ky?

Ne, rozhodně ne. To je hodně staromódní přístup. Můj osobní názor je, že pokud potřebujete ke knize znát pozadí a osudy jejího autora, tak je s tou knihou něco špatně. Taková kniha není prostě dobrá.

A.cz: Ve vašich knihách hraje důležitou roli vyrovnávání se – nebo alespoň boj – s vnitřními ranami a jizvami na duši. Je to pro vás evidentně silné téma. Jak byste reagovala, pokud by vás někdo požádal o radu, jak s podobně zraněnými lidmi zacházet?

Netroufla bych si generalizovat. Snažím se co nejvíce pochopit své postavy, jejich příběhy. Ale to neznamená, že bych mohla spatra někomu radit. Je tu tolik věcí, které byste potřebovali vědět, jaká je lékařská péče, jak společnost přistupuje k lidem s psychickými problémy...

A.cz: U nás se to lepší, ale pořád to není ideální...

Ano, v řadě zemí pořád platí, že mít psychické problémy znamená nést si stigma. To je ostatně jedním z důvodů, proč o tomto tématu píšu – zbavit jej onoho pocitu, že se máte za něco stydět, když nejste „normální“. Navíc podobné věci nejsou hned viditelné jako třeba zlomená noha, jsou skryté. Ale o to je důležitější o nich mluvit a přemýšlet. A pro spisovatele je to pochopitelně výzva.

V řadě zemí pořád platí, že mít psychické problémy znamená nést si stigma. To je ostatně jedním z důvodů, proč o tomto tématu píšu – zbavit jej onoho pocitu, že se máte za něco stydět, když nejste „normální“.

Sofi Oksanen

Dalším důvodem je, že se osobně zajímám o dějiny žen a genderové přístupy. A dějiny žen byly vždy silně propojené s vnímáním zdravého rozumu, příčetnosti a nepříčetnosti. Vždy jsem se silně zajímala o problematiku hysterie a jak přispívala k tomu, že ženy byly považovány za méněcenné a neschopné rozhodovat o vlastním osudu a majetku.

A v neposlední řadě, psychické problémy jsou často propojené s umělci. A v dějinách ženského umění to platí dvojnásob. Vemte si už jen to, že pokud byl divný nějaký muž-umělec, tak se to bralo jako součást geniality – géniové jsou přece divní, že? To k nim patří. U žen-umělkyň tento shovívavý přístup prostě chybí a důsledky rozhodně nejsou příjemné. Svět se sice změnil, ale kdysi to znamenalo, že ty ženy nejsou stabilní, že je nutné je kontrolovat.

A i dnes je velmi problematické, jak se vypořádat s tím, že někdo ve vašem okolí trpí psychickou nemocí. Například v rodinách, ve vztazích... Abych se vrátila k původní otázce, vždy je dobrá profesionální péče. Ale stejně jako v jiných oblastech, ani zde nemusí být hned první doktor ten pravý...

A.cz: Stejně silným tématem pro vás je historie, její dopady na současnost, přičemž se nebojíte komentovat i nejaktuálnější dění. V jednom rozhovoru jste také zmínila, že primárně přibližujete estonskou historii lidem mimo Estonsko...

Ano, protože Estonci by svou historii znát měli, protože ji žili.

A.cz: Jak z tohoto hlediska vnímáte současné dění kolem Ukrajiny? Nemáte pocit, že v Evropě potřebujeme hrdinku jako je například Octobriana? Slavná česká komiksová postava, o které si na Západě dodnes myslí, že ji v šedesátých letech vytvořila ukrajinská undergroundová organizace Progresivní politická pornografie. Hrdinku, která shodou okolností bojuje proti Kremlu. I ve Finsku o ní vznikl krátký film Octobriana a Leninův prst.

Tu postavu neznám, ale vypadá zajímavě a zábavně. Což je logické, protože aktivní postavy jsou vždy důležité, je snadnější se s nimi identifikovat. Takové postavy vždy odrážejí naše pocity, frustrace, strachy... A budou vždy potřebné i proto, že politici jsou... politici. Jsou diplomatičtí.

Takže nemyslím, že by zrovna politici opravdu dokázali zobrazit pocity lidí. Nestačí dělat prohlášení. To není nikdy dost. A to je právě problém i s Ukrajinou. Na včerejší konferenci (12. června - pozn. red.) zaznělo, že doba trvání okupace Krymu závisí na solidaritě a podpoře nás všech.

Podívejte na pobaltské státy. Když jsem se narodila, nikdo nevěřil, že by bylo možné získat nezávislost. Ale stalo se to. Všechna impéria padnou. Dříve, nebo později. A i všichni diktátoři padnou. Dříve nebo později. Ani Řím nepadl za den...

Každý režim se dočká svého konce, i když to tak zrovna nevypadá a zdá se to někdy i nemožné. Musíme vytrvat, věřit, že to tak bude, a nepřestávat nazývat věci správnými jmény. Okupace musí zůstat okupací. Nesmí se zamést pod koberec jako „stav věcí“.

A.cz: Přesto lidé mají sklony zapomínat. Z mnoha důvodů. Pohodlnosti, strachu a bolesti. Vnímáte něco podobného v Estonsku?

Momentálně je u nás historie pořád velmi živá. Takže nemyslím, že by to hrozilo nějak zásadně. Už proto, že Rusko, bohužel, pořád svým chováním funguje jako dobrá připomínka. Ale když se podívám trochu víc zpátky tak ano. Například události kolem finské občanské války v roce 1918. Tady narazíte na určité ticho... týkající se pozic a názorů těch, kteří prohráli, což byli Rudí...

Mnohem víc jsme schopni mluvit o Zimní válce. To je pro nás stále alfa a omega našich dějin 20. století. Ale o událostech z počátků nezávislosti na Rusku se nám nějak mluvit nechce.

V Estonsku se zase posledních dvacet let hodně věnovalo příběhům těch, kdo byli deportování, odešli do exilu nebo zůstali v Estonsku pod okupací. Ale jakoby neexistovaly příběhy těch, kdo kolaborovali. Logicky, protože takoví lidé se nijak nehrnou do sepisování memoárů.

A.cz: Vy jste ale právě okolo jednoho takového vystavěla román Čas ztracených holubic...

Myslím si totiž, že potřebujeme příběhy i takových lidí. Nejen hrdinové, i oni jsou součástí naší historie.

Potřebujeme znát příběhy kolaborantů. Nejen hrdinové, i oni jsou součástí naší historie. My ale jejich příběhy neznáme, i když bychom potřebovali. Například i proto, že v Rusku dnes vládne hodně lidí z bývalé KGB a my potřebujeme tyhle lidi chápat. Pro Estonsko je to i otázka národní bezpečnosti. Není to tak dávno, co v estonské výzvědné službě odhalili tři krtky, dvojité agenty, a někteří z nich kdysi pracovali pro KGB a byli i přesto považováni za dostatečně důvěryhodné.

Sofi Oksanen

My ale jejich příběhy neznáme, i když bychom potřebovali. Například i proto, že v Rusku dnes vládne hodně lidí z bývalé KGB a my potřebujeme tyhle lidi chápat. Pro Estonsko je to i otázka národní bezpečnosti. Není to tak dávno, co v estonské výzvědné službě odhalili tři krtky, dvojité agenty, a někteří z nich kdysi pracovali pro KGB a byli i přesto považováni za dostatečně důvěryhodné.

Obávám se, že na naší východní frontě tahle situace jasné budoucnosti asi jen tak nenastane. Bohužel u nás se pořád historie zavírá do škatulek nějakých jasných novinových titulků. Ale zapomínáme, že vše chce čas. V Německu byl antisemitismus dlouho před Hitlerem a ten začínal jako nevýznamný politik. Na Balkáně vedle sebe žili tamní národy dlouho v míru.

Všechna ta nenávist, všechny genocidy rostly pomalu. Začaly z malých semínek. A právě tehdy byl čas, kdy mohly být zastaveny. Proto je třeba opravdu chápat příčiny, vztahy mezi událostmi...

A nakonec si uvědomíte, že svoboda je jako květina – musíte se o ni neustále starat, pravidelně ji zalévat. A pamatujte si, že je to křehká květina. Obtížně roste, snadno umírá.

A.cz: Neuvažovala jste někdy v souvislosti s pozorností, kterou věnujete politice a historii, i o jiných médiích? O filmu či komiksu, kde se v posledních letech objevila celá řada zásadních děl jako třeba reportážní Palestina Joea Sacca?

Upřímně řečeno, neuvažovala. Nemám chuť pracovat třeba s filmem. Ani přesně nevím proč, ale nesedí mi to. Něco jiného jsou divadelní hry. Zbožňuji na nich to, že jsou výsledkem kolektivního úsilí a každé představení je originál. Nikdy neuvidíte dvakrát přesně to samé. Je tam živý vztah mezi obecenstvem a herci a vámi. A můžete do nich hned také vkládat, co se zrovna aktuálně děje v ulicích.

A.cz: Při čtení vašich knih mě zaskočila změna stylu mezi Stalinovými kravami a Časem ztracených holubic, kde jsou úžasné popisy přírody. Bylo obtížné vtisknout těm knihám tak rozdílné hlasy?

Je obtížné něco takového vysvětlit, ale vždy začínám s postavami a ty přichází s nějakými vlastními hlasy. K tomu si přidejte, že mě vždy zajímá více to, co je jaksi v pozadí, co je skryto. Takže jazyk odráží spíše změny postav, protože každá postava má jiné pozadí, jiné kořeny a tyhle věci z toho prostě vyrůstají. V Čase ztracených holubic se tak logicky dostávají do popředí válka, utrpení nevinných obětí, ale i venkovská příroda...

A.cz: Při čtení jsme dospěl k představě, že Stalinovy krávy jste psala na laptopu a Čas ztracených holubic na psacím stroji... Můžete mi tu domněku potvrdit?

Musím vás zklamat, i když představa je to milá, líbí se mi a ten zvuk psacího stroje si tam dokážu představit. Ale bohužel... všechny knihy píšu na počítači.

Je ale zajímavé, že jste to zmínil, protože nedávno jsem si uvědomila, jak ztrácíme některá slova, která se právě k psacím strojům a psaní na nich vztahují. Je to součást každodenního života a ty změny probíhají strašně rychle. Stačí porovnat slovníky, které od sebe dělí deset let a lidé si ani neuvědomují, že některá slova znali a už neznají...

A.cz: O Finsku jsem toho nikdy moc nevěděl, snad kromě vašich metalových skupin, takže mě napadá, máte nějaký „soundtrack“ pro psaní?

Ano, máme dobrou a silnou metalovou scénu, ale víte, já preferuju spíš ticho. Maximálně si pustím dobovou hudbu v rámci přípravy na psaní scén, které jsou nějak časově ukotvené. Takže jsem třeba naposlouchala hodně hudby ze čtyřicátých let.

A.cz: Je jasné, že vaše knihy vyžadují hodně času na přípravu...

Je obtížné říct, kde ta příprava začíná. Moje hlavní ženská postava v Čase zmizelých holubic je Judit, což odkazuje k biblické Juditě. To je hodně populární postava v umění. Malby, příběhy... O to víc, že umění nezná moc tak aktivních ženských postav. Takže nejsem schopná říct u své postavy, kdy a jak jsem o ní začala uvažovat, věci se prostě spojovaly...

A.cz: Nedá mi to nezeptat se na váš styl v oblékání. Považujete se za součást gotického hnutí?

Sofi Oksanen (1977)

Sofi Oksanen (1977)

Vystudovala dramaturgii a literaturu na univerzitách v Jyväskylä a Helsinkách. Debutovala roku 2003 prózou Stalinovy krávy (česky 2012). V dalším románu Baby Jane (2005) řešila deprese a úzkostné stavy na pozadí lesbického vztahu.

Světového věhlasu dosáhla svým třetím dílem Očista (česky 2010), za nějž získala řadu literárních ocenění v čele s prestižní cenou Finlandia a Prix Femina pro zahraniční román. Očista vyšla ve více než čtyřiceti zemích a byla také úspěšně zfilmována.

Její zatím poslední román Čas ztracených holubic (česky 2013) vyšel v pětadvaceti zemích. V březnu 2013 obdržela Sofi Oksanen Severskou cenu Švédské akademie, která je označována jako „malá Nobelova cena“.

Oksanen se zapojuje také do celospolečenské diskuse o neradostném dědictví, které reálný komunismus zanechal v zemích východní Evropy, a to s takovou naléhavostí, že se například v Rusku stala nežádoucí osobou.

No, vlastně ano. (s úsměvem) Gotický styl je jakási nostalgie po čase, který nikdy nebyl. Jde o fascinaci historií, ale ne tou vědecky zdokumentovanou historií. Stejně jako třeba steampunk je fascinován obrazem viktoriánské doby, která v oné podobě nikdy neexistovala. Ale kdybych měla říct, proč se mi to líbí... je to asi jako u chutí. Někdo má rád papriku, někdo celer. Já nesnáším celer.

A.cz: Každopádně máte nepřehlédnutelný styl...

Nejsem zrovna fanynka skandinávské estetiky. Náš design je hodně praktický. I naše ženy jsou hodně praktické. Finské ženy si kupují mnohem méně bot, než v jakékoliv jiné evropské zemi. Je to tím počasím... Drsné zimy, dlouhé podzimy, takže nepotřebujete boty na čtyři roční období.

Ta praktičnost vychází z toho, že pořád, každý den v roce, bylo co dělat. Máme mimochodem jedno z nejvyšších čísel podílu žen na práci. Podobné je to i v Estonsku, kde se od počátku nezávislosti chtěl každý podílet na budování nové společnosti. A historicky bylo možné se opřít o to, že v Pobaltí bylo kdysi hodně malých farem a tam ženy rozhodně nežily jak v nějakém obrázku. Bylo třeba pracovat a čekalo se to od nich.

A.cz: Na závěr jen stručně. Máte nějaké zásadní rituály během psaní?

Kafe a cigára. To je základ. (s úsměvem)

autor: Boris Hokr, Vojtěch Čepelák | 15. 6. 2014 15:52

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama