Recenze - Film Grace, kněžna monacká francouzského režiséra Oliviera Dahana měl zdánlivě všechny trumfy ve svých rukou. Špičkové herce, velkorysý rozpočet i sázku na jistotu v podobě nejvlivnějšího amerického producenta Harveyho Weinsteina.
Příběh nesourodého manželství hollywoodské herečky Grace Kelly (Nicole Kidman) a monackého knížete Rainiera (Tim Roth) v sobě skrývá opravdu dráždivý materiál. Zdálo by se, že s takovou kombinací pozitivních faktorů snad ani nejde udělat vyloženě špatný film.
Jenže scénář Arashe Amela, který má ve svém portfoliu zatím pouze béčkový thriller Agent na útěku, připomíná elaborát z kurzu tvůrčího psaní pro hospodyňky. A Olivier Dahan ho zfilmoval s urputnou vážností bytostného sentimentálního kýčaře. Poselství téhle banální červené knihovny je příliš povrchní i pro Cosmopolitan, ale na Dahanovi je znát, že si myslí, že vypráví Umění s velkým U.
Střihoruký Harvey měl zasáhnout
Svému filmu Dahan přitom věřil natolik, že se totálně rozhádal s producentem, který chtěl film přestříhat, a na světové premiéře v Cannes uvedl svou režisérskou verzi. Ale negativní publicita na nejprestižnější světové filmové prohlídce neměla obdoby.
Film byl vybučen, což znamenalo satisfakci jak pro monackou knížecí rodinu, která se dávno od snímku distancovala, tak pro samotného Harveyho Weinsteina.
Recenzenti se unisono shodli, že i když hollywoodského mogula, přezdívaného kvůli nevybíravým zásahům do svých filmů Harvey Střihoruký, příliš nemusejí, jeho verze filmu rozhodně nemohla být ještě horší než Dahanova.
Film uvozuje citát Grace Kellyové: „Představa o mém životě jako pohádce je sama pohádkou.“ Člověk by po takovém úvodu čekal nějakou dekonstrukci životního mýtu, který se logicky kolem jedné z mediálně nejvděčnějších ikon své doby vytvořil. Ale Dahan její příběh vypráví právě jako nevěrohodnou a nerealistickou pohádku.
Užijte si botoxem vyhlazenou pleť
Snímek pokrývá jen několik měsíců života Grace Kelly v roce 1962. I když už to je silné tvrzení, protože se děj nijak nezatěžuje životopisnou věrností, ale spíš se nepokrytě pokouší reálný osud aristokratické celebrity napasovat na narativní vzorec úspěšného oscarového trháku Králova řeč.
S jeho režisérem Tomem Hooperem má mimochodem Dahan společnou zálibu v podivných kompozicích kamery a v nadužívání detailních záběrů tváří, díky čemuž si na velkém plátně užíváme i ty nejmenší póry botoxem vyhlazené kůže Nicole Kidmanové.
Modelově naivní je už expozice příběhu. Alfred Hitchcock (Roger Ashton-Griffiths) nabízí naší hrdince hlavní roli ve filmu Marnie. Ta o roli vážně uvažuje, v monackém paláci se cítí jako ve zlaté kleci a nudí se. Manžel není žádný tyran, ale bojí se, jaké světlo by její případné herecké angažmá vrhlo na její roli kněžny.
Ve skutečnosti má ale mnohem horší problémy. Nejen nad jejich skromným hnízdečkem na útesu nad Středozemním mořem, ale nad celým knížectvím se rozklenul temný stín. Francie, zlověstný mocný soused, hrozí malému státu anexí, pokud Monako – ten ráj svobody – nepřistoupí na její ultimátum a nezačne vybírat daně. Zhuntovaná francouzská ekonomika začíná totiž pociťovat odliv svých firem do monackého daňového ráje. Ale co na tom, můžou si za to sami, nemají vést válku v Alžíru.
Jak kněžna Grace porazila De Gaulla
A milé Gracii, jak ji tituluje kněz Tuck (Frank Langella), začíná docházet, že se bude muset vzdát svých hollywoodských ambicí a obětovat se: pro svého manžela, pro svůj lid a pro princip dobra jako takový.
Pod vedením trenéra (Derek Jacobi) se naučí francouzsky, vystupovat na veřejnosti (asi to od svých hollywoodských časů zapomněla) a pomalu se chystá na rozhodující úder Francii.
Mezitím jen tak mimochodem odhalí palácový převrat manželovy sestry. Prezident De Gaulle sleduje se vzrůstajícím znepokojením Graceino vzrůstající sebevědomí, protože tuší, že její světová obliba by mohla narušit hladký průběh invaze. Přesto se nechá vlákat do pasti. Přijme pozvání do Monaka na výroční ples Mezinárodního červeného kříže a Grace triumfuje.
Přednese tak dojemný a srdceryvný projev o dobru a víře ve sny, že i napravený koktal Colin Firth v Králově řeči by uznale zatleskal.
Grace, kněžna monacká (20%)
Film pokrývá jen několik měsíců života kněžny Grace v roce 1962. I když už to je silné tvrzení, protože se děj nijak nezatěžuje životopisnou věrností, ale spíš se nepokrytě pokouší reálný osud aristokratické celebrity napasovat na narativní vzorec úspěšného oscarového trháku Králova řeč. Film uvozuje citát Grace Kellyové: „Představa o mém životě jako pohádce je sama pohádkou.“ Člověk by po takovém úvodu čekal nějakou dekonstrukci životního mýtu, který se logicky kolem jedné z mediálně nejvděčnějších ikon své doby vytvořil. Ale Olivier Dahan její příběh vypráví právě jako nevěrohodnou a nerealistickou pohádku.
Jenomže v jeho podání král semknul svůj lid v době války, zatímco monackým miliardářům hrozí jen to, že by jako francouzští občané museli vyplňovat daňová přiznání.
Dahan prostě nezná míru a jeho přerod hollywoodské labutě ve státnickou hrdinku postrádá vkus a oporu v realitě a připomíná spíš nechtěnou parodii.
Francouzi mluví legračním akcentem, monačtí rezidenti se oslovují poameričtělými americkými domáckými jmény (obzvlášť chutný je Rainier coby Ray), občas někde vyskočí nějaká další slavná ikona typu rejdaře Onassise nebo Marie Callasové a to všechno se odehrává v pohříchu velmi pomalém tempu, takže se těch 107 minut táhne skoro k nevydržení.
Ve srovnání s Dahanovou Grace, kněžnou monackou pak i nedávná Diana s Naomi Watts vyznívá jako snesitelný film.
Grace, kněžna monacká (Grace de Monaco). Francie, USA, Belgie, Itálie, 2014, 103 minut. Režie: Olivier Dahan. Hrají: Nicole Kidman, Tim Roth, Milo Ventimiglia, Parker Posey, Paz Vega, Frank Langella, Derek Jacobi, Geraldine Somerville, Robert Lindsay, Nicholas Farrell, Olivier Rabourdin, Roger Ashton-Griffiths, Jeanne Balibar, André Penvern. Premiéra v českých kinech 12. června 2014.
