Recenze - Není náhoda, že James Cameron ve svém namodralém opusu nejednou parafrázoval nesmrtelný kult Victora Fleminga, Čaroděj ze země Oz je totiž Avatarem své doby. Fleming právě jím a Jihem proti Severu během jediné sezóny otevřel bránu doposud jen tušeným možnostem média, když ještě víc zpopularizoval zatím poměrně vzácné využití barevného filmu.

Rozhodně pak nejde o polomrtvou klasiku určenou pamětníkům konce třicátých let, ale přinejmenším v domovských USA o stále živý kult, který zná každé malé dítě, jeho rodič i prarodič. Na letošních Oscarech ostatně hvězdy chodily okolo vystavených Dorotčiných červených střevíčků, v nichž dívka před tři čtvrtě stoletím objevovala svět za duhou.

Foto: Falcon

Prequelový Mocný vládce Oz pak není prvním navázáním na úspěch adaptace L. Franka Bauma, rozhodně je ale navázáním nejvýraznějším, alespoň co do rozpočtu a propagace. Jde zároveň, a to především, o pokus studia Disney zopakovat úspěch nedávné Burtonovy miliardové Alenky v říši divů, aby tak zacelilo rány utržené při řadě neúspěšných pokusů o zavedení nových vlastních značek.

Otrocká úcta bez smyslu

Mocný vládce Oz na první pohled velmi okázale kopíruje původní koncept, už na druhý ho však zcela rozbíjí a tvoří značný nepořádek, kdy každou volbu vysvětluje bezvýhradně na úrovni „protože to tak bylo minule". Sam Raimi tak staví svůj film na vrchol postmoderních tendencí nahrazovat originalitu popkulturními odkazy - celý film je vlastně jedním velkým popkulturním odkazem, který může zaujmout jen tím, že něco připomíná, ať už „znalým" Oze, nebo „neznalým" Alenky, ale sám o sobě postrádá jakoukoliv živelnost, neřkuli dokonce funkčnost.

Nejzřetelnější příklad za všechny: Stejně jako u originálu, i nyní začínáme svou cestu černobíle (a v akademickém formátu), aby pastelové barvičky (a widescreen) zazářily až při příletu do země Oz. To se jeví jako logická volba, ve skutečnosti ale nedává smysl, protože barva dnes nepřekvapuje jako ve Flemingově podání, naopak černobílý prolog je tím, co nás udivuje a poutá pozornost - změna paradigmat zcela obrátila vnímání této situace a my se paradoxně soustředíme mnohem víc na úvod než na kýčovitý pohádkový svět, který svým stereotypním podáním nemá po blockbusterech jako zmiňovaná Alenka v říši divů nebo Lorax co říct.

Foto: Falcon

Nesmyslnost celého projektu ale míří až do jeho samotné podstaty a platí, že jeho existence samotná vlastně nedává smysl. Vzniká totiž nezodpověditelná smyčka: V Čaroději ze země Oz si Dorotka pohádkovou zemi vysní, na konci přijde probuzení zpět do černobílého Kansasu a ujištění, že „není další takové místo jako domov". Jednoduchý koncept souboje s vlastním svědomím v podobě snu, který Mocný vládce Oz zcela překrucuje.

Vládce mění pravidla a snaží se naznačit, že země Oz je reálné spirituální místo, kam se člověk může přesunout, pokud „sejde z životní cesty". Zde se setkává s motivy variujícími jeho život a musí čelit zkouškám, dokud není hoden návratu do společnosti. Vlastně takové fantasy nápravné zařízení.

Foto: Falcon

Jenže tenhle nově předkládaný koncept přinejlepším skřípe a nabízí další řadu otázek. Především proč říše Oz, která je tedy univerzálním místem nápravy, vypadá podle naivních kýčovitých představ devítileté dívky, když se v ní nachází dospělý muž.

Nechce se mi věřit, že východiskem má být zjištění, že země Oz fyzicky existuje a jednou za čas se stane, že je do ní někdo náhodou odfouknut tornádem, stejnou náhodou vypadají některé postavy stejně jako známí odfouknutých postav a řeší podobné problémy. Přitom toto jediné smutně primitivní vysvětlení „dává smysl". A bylo by to dost netypické, protože ač se snímek tváří dospěleji a chytřeji (upozorňování na přepálenost stylizace, sexuální narážky), byl by oproti rafinovanému originálu o několik řádů hloupější.

Sam si hraje a nezlobí

Pokud namítnete, že pohádky nemusejí mít řád, ale mají být prostě krásné, budu oponovat, že řád je pro ně naopak tím vůbec nejzásadnějším. To na jejich základě si přece děti tvoří pohled na svět. To ony předávají poselství o dobrém a špatném. Pokud pohádka nemá smysluplný řád, k čemu potom je? Chápal to Fleming před pětasedmdesáti lety, chápala to Němcová před sto padesáti lety. Sam Raimi to nechápe a nabízí film, jehož svět nemá fungující pravidla a jde o očividné nastavení zcela uzavřeného příběhu, který pokračování, zvlášť prequel, mít nikdy neměl.

Foto: Falcon

Výsledek mě mrzí především kvůli Raimimu. Po opuštění pavoučího muže se sice čekalo, že horor Stáhni mě do pekla vystřídá mainstreamová podívaná, tou však měla být adaptace populární počítačové hry World of Warcraft, rozhodně ne kýčovitě vyhlížející omalovánka.

Raimi tu dvousetmilionovým rozpočtem disponuje s nadšením dítěte, které dostalo vysněnou počítačovou hru. Tráví s ní hodiny času, důkladně prozkoumává každý její detail a vychytávku, ale nechápe neproduktivnost toho konání z pohledu reality. Raimi nechá vyniknout každý dolar, nabízí rychlou akci i opulentní 3D hrátky. Má radost z toho, že může režírovat složitou CGI opici a nestará se, že pro nás jakožto pasivní pozorovatele moc zajímavá není. Stejně jako je zábavné počítačové hry hrát, ale ne jiné při hraní pozorovat.

Foto: Falcon

Raimi nepochybně oplývá technickým talentem, rozhodně ale není rozený vypravěč a nedokáže vytvořit zajímavý filmový celek. Proto se našel ve slasherech, které jsou založené výhradně na co nejnápaditějším technickém řešení každé scény.

Nejde o omyl, ale o nezájem

Protože se Raimi soustředí výhradně na audiovizuální stránku i nyní, zapomíná klást důraz na postavy. James Franco, Mila Kunis, Rachel Weisz a Zach Braff jsou proto zcela nevyužiti. Včetně snaživého Franca, který nejspíš dostal za úkol ksichtit se co nejvíc jako Johnny Depp. Některé jeho grimasy už skutečně musí být záměrným odkazováním na populárního herce. Druhá možnost je, že jen šíleně přehrává.

Zdá se mi zajímavé, že ačkoliv snad každá z hlavních postav zde projde vývojem či alespoň zažijeme nějaký zvrat ve vnímání jejího postavení, žádná nemá potenciál lidsky zaujmout. Asi proto, že zde nikdo není protagonistou, se kterým by komunikovaly. Oz je většinu snímku nesympatický a jde o typického hříšníka čekajícího na výprask a polepšení. Předně však zdejší svět očividně není konstruovaný pro to, aby v něm byl v popředí zájmu třicetiletý muž (chvílemi to působí až perverzně), takže se máme ztotožnit s někým, kdo do tohoto filmu jakoby ani nepatřil. Tím se ale vracíme zpět na začátek.

Jakkoliv je navázání na Flemingovu klasiku zbytečné, nejspíš by nebylo neproveditelné. Jenže má vůbec smysl ve výsledku pátrat po kvalitě, když se ji do něj nikdo nepokoušel vložit? Pokud totiž Oze kritizujeme, musíme si uvědomit, že tu nemáme co do činění s uměleckým selháním, ale nezájmem a ignorancí. Jde o co nejrychlejší a nejjednodušší reakci na úspěch Alenky. O film, jehož cílem není odvyprávět příběh, ale něco připomínat - jednak hit předminulé sezóny, jednak nesmrtelnou klasiku. Sterilní a nudnou Alenku pak Raimi přinejmenším dorovnává, Flemingově kultu ale nemůže být vzdálený víc.