reklama
 
 

Recenze: Alenka v říši 3D divů neví, co se sebou

4. 3. 2010 12:10
Jaký je Burtonův film na motivy známých dětských knih

Recenze - Propad králičí norou se stal zavedenou metaforou pro přenos do jiné reality. I ti, kdo nečetli Alenku od Lewise Carrolla, ten výraz znají. Díky snímku Matrix, v němž zazněla slova "následuj bílého králíka" a "ukážu ti, jak hluboko vede králičí nora", jsme se definitivně přenesli z kinematografie 20. století do století jednadvacátého a zas o něco více pochopili, jak iluzivní a virtuální mohou být filmové a mediální obrazy.

Další přelom v technických dějinách kinozábavy, Avatar, se pro změnu zaštítil větou odkazující na Čaroděje ze země Oz "tady už nejste v Kansasu". Samotná sekvence přenosu vědomí člověka do těla uměle vypěstovaného tvora je ale jen další variací na propad králičí norou (případně přechod do finální sekvence 2001: Vesmírné odysey).

Nejde tu o realističtější pocit

Ve chvíli, kdy bylo oznámeno, že druhým zásadním 3D filmem po Avatarovi bude Alenka v říši divů, dávalo vše smysl - toto dílo je totiž založeno na neustálé změně prostorových měřítek či předvádění jevů, které vylučují jednotný časoprostor.

Alenka je chvíli malá a chvíli velká, kočka Šklíba mizí a objevuje se na jiných místech, vojáci Červené královny jsou pouhými placatými kartami; 3D formát tak bude pro publikum ideálním prostředkem, jak navodit dojem cizosti. Nejde tu o realističtější pocit, ale naopak o posílení nezvyklosti a umělosti.

Sám příběh i proces vyprávění nás učí zvykat si na 3D. Jistěže už v průběhu roku 2009 v kinech bylo mnoho 3D filmů, ale byly převážně čistě animované. Třetí rozměr přikládaly jako bonus, ale nikoli jako téma či problém. V Alence, kde se (stejně jako u Avatara) mísí živá herecká akce a počítačová animace, však fantaskní téma omlouvá jakousi nesladěnost těchto dvou složek, a stejně jako se musí zorientovat hlavní hrdinka ve světě s jinými pravidly, tak se musí adaptovat naše smysly.

Jméno režiséra Tima Burtona pak mělo být zárukou, že se z mnohamilionového kolosu pod kolonkou studia Disney nestane pouhý vehikl pro předvádění vizuálních atrakcí, ale že půjde o osobitou adaptaci. V konečném součtu všech pro a proti je ale výsledek zklamáním. Film působí sterilně, zbrkle i utahaně zároveň. Snad nikdy, kromě remaku Planety opic (2001), nečišela z žádného Burtonova filmu taková "zakázkovost".

Burton neodolal Disneymu

Pro někoho může jít o důkaz setrvalého Burtonova propadu, neboť jeho snímky z poslední dekády - a hlavně ty, v nichž hraje Johnny Depp (tedy Ospalá díra, Mrtvá nevěsta, Karlík a továrna na čokoládu, Sweeney Todd) - se sobě přese všechny rozdíly začínají nebezpečně podobat. Jako by už "značka kvalita" přerostla ve znamení manýry. Přitom ale jakýkoli Burtonův film stojí na manýrismu, čili asi nejde o nejvýstižnější výtku.

Problém je jinde. Podle jiného pohledu jsou Karlík i Sweeney Todd ukázkou vrcholné propracovanosti osobních témat a Burton v Alence selhal proto, že neodolal dvojímu náporu disneyovských pravidel. Disneyovky se totiž vyznačují tím, že adaptace klasických děl "vylepšují" a) muzikálovými čísly, b) akčními scénami. Buď jedno, nebo druhé, anebo oboje.

Burton, který přitom má k muzikálu velmi kladný vztah, odmítl žánrově navázat na disneyovskou Alenku z 50. let - a „nezbylo" mu tak , než se pustit do něčeho, co mu nikdy nešlo - do akce. I ve svém nejúspěšnějším filmu Batman (1989) byla akce nejslabším článkem jeho jinak vybroušeného stylu. Burton vyniká v mizanscéně (kameře, rekvizitách, kostýmech, maskách), ale nemá cit pro střih, pokud není veden hudbou (což je opět muzikálový syndrom).

Ve stručnosti - nápad udělat z Jabberwockyho (v češtině překládáno jako Tlachapoud nebo Žvahlav) velkého zlého draka, jemuž je potřeba během desetiminutové bitvy useknout (ve zpomaleném záběru) ve výskoku mečem hlavu, zapadá do logiky hollywoodského blockbusteru, ale nezapadá ani do logiky alenkovského příběhu, ani Burtonova vesmíru.

Jen obraz nestačí

Není to ale tak, že by celý film zkazilo finále, byť k němu vše směřuje přímo osudovou silou. Burton se chytil do pasti tím, že podlehl představě, že imaginativní literatura je vhodná k filmovému zobrazení; respektive, že vše, s čím se tu bude hrát, je obraz.

Knižní Alenka (tedy obě knížky o ní: Alenka v říši divů a Za zrcadlem) jsou ovšem postaveny hlavně na jazyce a hrách s logikou a nonsensem. Účinkují na čtenáře tak, že se musí vyrovnávat s mnoha nemožnostmi a naši představivost napíná právě na základě porušování jazykových konvencí. K něčemu takovému je ale potřeba soustředěná četba.

Burton tuto vrstvu nebo spíš základní princip opomíjí už tím, že jeho postavy strašně rychle brebentí a kouzelné má být samo předvádění zmatku - přičemž nejde o to porozumět tomu, na základě čeho zmatek vznikl.

Filmové přepisy Alenky tímto syndromem trpí často. Od raných dob kinematografie do současné doby existuje kolem sedmdesáti oficiálních verzí z mnoha zemí: různě mířené na děti či dospělejší publikum, animované, hrané, muzikály, komedie, horory či porno.

Za dvě nejpodařenější jsou pokládány animovaná disneyovka z roku 1951 - typicky kolektivní dílo, na jehož vzniku se podílel i spisovatel Aldous Huxley, jenž proslul experimentováním s drogami rozšiřujícími vědomí - a český surrealistický, napůl hraný a napůl loutkový film Něco z Alenky (1988) od Jana Švankmajera.

Stará disneyovka (již si mimochodem můžete celou pustit na YouTube) je dodnes mnohem svižnější a vtipnější než Burtonův film o skoro 60 let později. Švankmajerovi se zase nejvíc podařilo zhmotnit onu "logiku nesmyslu" jako něčeho, s čím se těžko vyrovnává racionální dospělá mysl. Jeho záměrně lehce protivné dílo navozuje silné pocity, jaké to je vrátit se prostřednictvím filmu na "nižší" vývojové dětské stádium vnímání a chápání.

Nesmyslný nesmysl

Ale 250 milionová 3D Alenka musí pádit, rozsévat atrakce a u ničeho se nezastavit. Navíc některým postavám, které jsou původně pouhými figurkami na šachovnici a zosobněnými principy, dodává jakési psychologické motivace (čímž z dokonale logického nesmyslu činí nesmyslný nesmysl).

Netýká se to jen Červené královny, ale hlavně jinak okrajové postavy Kloboučníka, jehož hraje Johnny Depp. Na ní Burton vyloženě ujíždí a dělá z ní osobní emblém a reflexi vlastního postavení v Hollywoodu: Kloboučník je potrhlík, ale potrhlíci jsou nejlepší, zazní ve snímku několikrát.

Součástí scénáře Lindy Woolvertonové (Kráska a zvíře, Lví král) je i zestárnutí Alenky ze sedmiletého děvčátka na devatenáctiletou slečnu a celý příběh a propad do Podzemní říše je pak líčen jako vzpomínka a znovupřehrání toho, co už se jednou stalo. Právě toto "uvedení snu v realitu" znovu odpovídá samému principu 3D projekce.

Následkem toho, že Alenka je starší, se do filmu dostanou i jemné sexuální podtexty. Zatímco dříve se v Alence daly najít pedofilní tóny, nyní jde vlastně o mnohem "přirozenější vývoj", když kolem Alenky coby dívky na vdávání krouží mlsně několik figur, a je tu dokonce i náznak milostné zápletky.

Ale stejně jako si Burton nic nedovolil v Planetě opic, kde vztah hlavního lidského hrdiny s opičí lékařkou hraničil se zoofilií, ani ve své 3D Alence neopustí svou v zásadě velmi cudnou morálku. Všimněte si, že téměř v žádném Burtonově filmu neexistují normální vztahy mezi mužem a ženou, ale vždy jen něco platonického nebo patologického. A navíc, že Burton ve svých filmech nemá za hlavní hrdinky ženy a neví si s nimi (dramaturgicky) rady.

Co se týče 3D formátu - není ohromující ani využitý na maximum a evidentně jde o technologii méně pokročilou, než měl Avatar. (Čímž se vracíme ke smutné prognóze, že pár let tady podobné filmy nebudou a byli jsme zbytečně navnaděni na "příliš krásnou budoucnost".) Nejenom, že všechny objekty v Alence jsou mnohem jednodušší a animace primitivnější, ale hlavně kombinace živých lidských hlav a umělých těl vyhlíží dost nepřirozeně a trhaně.

Na druhou stranu, hraný prolog naznačuje, že by šlo v 3D natáčet i normální vztahová (třeba historická kostýmní) dramata. Při pohledu na kompozice s nádhernou hloubkou záběru si člověk jen povzdychne, jaké by to bylo, kdyby třeba žil Orson Welles a natočil v 3D Občana Kanea nebo Báječné Ambersony.

I takový Formanův Amadeus by byl ještě více vtahující. Ale než se bude 3D používat pro realistické snímky, budeme muset projít etapou "nespoutané fantazie". Což je v zásadě doporučení: běžte na ten film, i když se vám asi nebude líbit tolik, jak byste chtěli.

Alenka v říši divů
Alice in Wonderland
Žánr: Dobrodružný, Fantasy, Rodinný
Režie: Tim Burton
Obsazení: Mia Wasikowska, Johnny Depp, Geraldine James, Michael Sheen, Helena Bonham Carter, Anne Hathaway, Crispin Glover, Christopher Lee, Frances de la Tour, Alan Rickman, Tim Pigott-Smith, Stephen Fry, Timothy Spall, Noah Taylor, Matt Lucas, Eleanor Gecks, Marton Csokas ad.
Délka: 108 minut
Premiéra ČR: 04.03.2010

autor: Kamil Fila | 4. 3. 2010 12:10

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama