Dvaačtyřicetiletý dokumentarista má rád neobvyklé koncepty. V průlomovém snímku Český sen z roku 2004 testovali s Filipem Remundou hranice dokumentaristiky. A po většinu své kariéry, ať už sólové, nebo při práci v tvůrčích dvojicích, Vít Klusák rozrušoval konvenční představy o tom, jak se dělá dokument. Jeho nedávná díla Svět podle Daliborka či V síti sázela nejen na vyhraněná témata jako neonacismus či sexuální obtěžování dětí, ale také na silnou stylizaci a postupy hraného filmu.
Velké nic je návratem o více než dekádu zpátky, k titulům typu Český mír či Vše pro dobro světa a Nošovic, které pozoruhodně zachytily společenské nálady a smísily pohled trpělivého pozorovatele s nenápadným komentářem.
Mezi březnem 2020 a červnem 2022 zachycovali Vít Klusák a Marika Pecháčková nálady v ulicích, domácnostech i nemocnicích. Ve filmu jen zřídka zazní nějaký dotaz či jiná intervence zpoza kamery. Přesto navzdory černobílému provedení a uměřenému, většinou statickému obrazu snímek nepředkládá chladné pozorování několika pandemických let, která se všem vepsala do paměti. A na které momentálně máme chuť spíš zapomenout, než abychom se k nim vraceli.
Režiséři nemluví o koronaviru, neukazují prstem, nepouští se do společenské analýzy. Místo toho trpělivě, převážně obrazem a hudbou vypráví o lidech. Například v jedné scéně ke konci žena a tři muži stojí na skoro prázdném náměstí v Milevsku. Žena se jmenuje Jana Peterková, muži jsou její poradci a právě jí pomáhají se startem prezidentské kampaně. Dokud nezasáhne cosi shůry. "Ty vole, mě pos.al pták," zahlaholí mohutný chlapík. Nelze si nevzpomenout, kterak v Českém míru politická jednání na chvíli zhatil jiný opeřenec, když vletěl do místnosti, kde právě probíhala jedna z mnoha vyhrocených debat ohledně umístění amerického radaru. Jako by ve správný okamžik realita nenápadně okomentovala to, co filmaři právě točí.
Jenže jednou z velkých předností novinky Klusáka a Pecháčkové je fakt, že se nepokouší vykreslit svět rozdělený na dva tábory a jasně vytyčit hranice mezi těmi, kteří uvažují "správně", a těmi druhými.
V hysterii opakujících se lockdownů a neustále měněných pravidel hry, jíž propadala prakticky celá země, mnohdy včetně médií, společenskou debatu ovládaly jasně dané, zkratkovité názory. Film Velké nic nabízí mnohem smířlivější pohled. Právě z Peterkové a dalších lidí vnímaných jako konspirátoři či popírači účinnosti vakcín nečiní terč, naopak je zachycuje v obyčejných, leckdy emotivních situacích. Ano, občas zazní těžko obhajitelné myšlenkové zkratky jako přirovnávání kdečeho k Adolfu Hitlerovi, ale jindy tu registrujeme spíše běžnou a pochopitelnou starost: o sebe, blízké, o děti.
Najednou jsou to lidé, se kterými je třeba zkoušet hovořit, nikoli masa poblázněných, jimž je v pořádku se vysmívat. I ty poměrně násilné střety s policií během nepovolených demonstrací najednou vyznívají jinak, aniž by autoři snímku umenšovali závažnost a vyhrocenost situace.
Jediným člověkem, jenž v dokumentu hovoří z pozice glosátora, "toho, kdo ví", je bývalý šéf katedry dokumentaristiky na FAMU Karel Vachek. Ve svém typickém posezu s dýmkou, jak vždy bylo jeho zvykem, zeširoka rozjímá nad povahou situace. Je to dojemné i proto, že jde o poctu už zesnulému pedagogovi, který formoval generace dokumentaristů včetně té Klusákovy.
Vachek zemřel předloni ve věku 80 let. Závěrečné titulky jej označují jako filozofa a básníka. Což je skutečně úloha, jakou na katedře zastával. Jeho divoké myšlenkové asociace uměly zahrnout Karla Gotta i lásku k opeře, byl jedním z mála pedagogů, kteří učili něco víc než řemeslo. Možná byl mezi studenty občas až moc velkou modlou, ale to mělo důvod; jeho laskavý, ale také sveřepě jízlivý pohled na svět zůstane navždy otisknut v české dokumentaristice.
Právě Vachkův komentář o pozitivním či radostném aspektu celé pandemické lapálie, o příležitosti se zastavit, zamyslet, může být klíčem k vnímání dokumentu. Velké nic si z novější Klusákovy tvorby vypůjčuje výrazněji stylizované obrazové kompozice, z té starší zase větší míru spontánnosti a pozorovatelského citu.
Klusák rovnou měrou naslouchá Vachkovi a jeho pozitivním slovům, stejně jako holubovi, který to všechno pokálel. A se spolurežisérkou Pecháčkovou umně hledá rovnováhu mezi chmurnými pohledy na nemocniční lůžka, jimiž spíše šetří, a lehce tragikomickými osudy lidí mnoha profesí, kteří se museli přizpůsobit podmínkám.
Jednou z nich je operní pěvkyně, jež dočasně musí pracovat za kasou supermarketu. Bere to nicméně s humorem a směje se legračně přihlouplým motivačním songům, které zaměstnancům hrají z místních bedýnek.
Tu a tam se na plátně mihne slavný člověk, třeba kajakář Jiří Prskavec, který v domáckých podmínkách trénuje. Tvůrci na to nijak neupozorňují, v tu chvíli je pro ně jedním z mnoha sportovců v téže situaci. Dokumentaristé sází na výmluvnost okamžiků, nikoli na přítomnost a svědectví známých "mluvících hlav".
Velké nic nakonec říká celkem prostou pravdu. Všichni jsme trochu směšné bytosti. Karel Vachek v závěru se zaujetím hovoří o "chytrosti" akvarijních rybiček. Jeho osobní pozorování zdánlivě není v souladu s poznatky biologie. Ale možná je právě tohle ten všetečný způsob uvažování, jenž může být potřebnou inspirací.
Z jednoho pohledu proti sobě v pandemii stáli vyznavači kritického myšlení proti těm, kteří naopak věřili v konspirační teorie. Snímek Víta Klusáka a Mariky Pecháčkové je cennou sondou do společenských nálad i jemně ironickou glosou, která se vyhýbá předsudkům. Ale kromě toho také nenápadně ponouká k zamyšlení, že svět se tehdy - ba ani teď - nedělil a nedělí na dva protichůdně uvažující tábory.
Každý jistě najde momenty, kdy se sám chytil za nos a přistihl se, že slepě věřil něčemu, protože to přišlo z jeho sociální bubliny. A kdo ne, během sledování tohoto tragikomického divadla třeba získá potřebný impulz.
Klusák: Babiš na nás navedl ochranku. Natáčení s ním jsem chtěl skončit
