Recenze - Jupiter Jonesová si žije prostý život dcery ilegální ruské přistěhovalkyně v Chicagu. Vstává ráno před pátou, uklízí domy zbohatlíkům a sní, že je někým výjimečným a že si časem našetří na teleskop. Takový, jaký měl její tragicky zesnulý otec. Takže by měla být celkem v pohodě, když se okolo ní začnou střílet mimozemšťani, demolovat mrakodrapy a včely prohlásí, že je královnou vesmíru. Nebo tak nějak...
Nový film sourozenců Wachovských je nádherná podívaná, která to zatím schytává ze všech stran. Především za to, že je naivní, bere se moc vážně, je nepřehledná a vůbec hloupá. Což považuji za důkaz zásadního nepochopení žánru space opery, k němuž se Jupiter vychází hrdě hlásí, i za důkaz grandiózního Pyrrhova vítězství Wachovských, kteří si zase udělali to, co chtěli, bez ohledu na skutečnost, že se jedná o komerční sebevraždu.
Zatleskejme jim tedy, než Hollywoodu dojde, co zase provedli.
Zrození (pop)kyberpunku z ducha anime
Wachovští si udělali jméno Matrixem. Snímek, považovaný za jeden z nejvýraznějších kyberpunkových filmů vůbec, je paradoxní úkaz. V podstatě brilantní akční film si z kyberpunku bere především jeho až fetišistické motivy, jako jsou zrcadlovky a fascinace východními kulturami i mystikou. Je ale vytvořený lidmi, kteří se v kyberpunku evidentně našli. Což ale plně dokázali až ve svých pozdějších dílech už bez Nea a zelených sloupců čísel.
Kyberpunk totiž není primárně o virtuálních světech, korporacích a kanylách rovnou do míchy – jakkoliv mají Wachovští podobné věci od té doby ve všech svých filmech. Jeho podstatou byl vždy především jazyk nabitý informacemi, valící se na svého příjemce jako obdoba zvukových rockových zvukových stěn, budující dravou, energií kypící poezii, která vnucující okolnímu světu vlastní rytmus. A klíčovými slovy jsou změna, integrace a syntéza.
V Matrixu a jeho pokračování to byl pokus o syntézu hollywoodského hraného velkofilmu s mystickými anime. A jakkoliv působí finále trilogie nakonec směšně, je to pokus rozhodně hodný obdivu. Naopak Speed Racer byl v propojení anime, mangy a hraného filmu úspěšný. Pokud bychom hledali filmové ekvivalenty literárního kyberpunkového stylu, tak právě zde.
Následující snímek, adaptace románu Davida Mitchella Atlas mraků natočená ve spolupráci s Tomem Tykwerem, se soustředil spíše na detaily a hlavně na ideologické dědictví kyberpunku. Tedy na revoltu proti systémům, které vysávají člověka. Máme je zde hezky seřazené; zpátečnická dogmata otrokářů, establishment zasloužilých umělců, zlovůle úřadů, bezskrupulózní korporace i o své správnosti přesvědčená státní zřízení a jakoukoliv akci ochromující status quo a neschopnost najít odvahu a vystoupit z řady.
V souvislosti s Jupiter vychází se často mluví o tom, že Wachovští kanibalizují sami sebe právě okázalým předváděním této ideologie. Konkrétně na motivu přetváření lidí v komoditu a jejich průmyslového využívání, pěstění a sklízení. Přesnější by ale bylo, že se jedná o důsledné zkoumání motivu, který Wachovští převzali a vzali za svůj. A v tom nevidím rozhodně nic špatného. Zvláště když jej i další kyberpunkové prvky naroubovali na další, do té doby nevyužitý žánr. Na klasickou space operu.
Space opera vrací úder
Space opera. Žánr, který je brakový, přepálený, důsledně naivní a barvotiskově zábavný. Ve vesmírných dálkách se rozpínají nejen mlhoviny, ale především galaktická impéria, střetávají se milionové flotily, nejrůznější rasy využívají každičký kousíček latexu a pixelů Hollywoodu. Klasická space opera je prostě v dobrém slova smyslu blbost, která bez patosu nedá ani ránu a na kterou by se mělo hlavně dobře koukat.
Tenhle žánr si už v době, kdy existoval jen na papíře pulpových magazínů, vysloužil nelichotivou pověst. Ale prošel si evolucí. Frank Herbert do něj v Duně procpal seriózní uvažování o politice a moci vyjádřené kontrolou (myšlenek a konkrétních surovin), autoři jako Dan Simmons jej použili coby ideální pozadí pro reflexi možností a dějin science fiction coby celku a současná tzv. new space opera je opět královnou science fiction, která staví na velkolepých vizích stejně jako na velkolepých extrapolacích společenského i technologického vývoje.
Wachovští se ovšem ve své space opeře vracejí někam do raného postdunovského období, zhruba na úroveň Hvězdných válek. Což schvaluje devět kyberpunkerů z deseti. Jakkoliv se totiž jednalo o revoltující hnutí, kyberpunkeři vždy měli skvělý přehled o dějinách žánru. Hledali, slovy Williama Gibsona, svůj zdrojový kód. A nebáli se přitom „Z pahorků nad Salcburkem sledovat, jak anachronismus šílí.“
Jupiter vychází tak logicky propojuje odkazy na zmíněnou Dunu (elixír umožňující dlouhověkost), Flashe Gordona (dekadentní imperiální design a fixace na křídla a létání) i ty Hvězdné války (zdánlivě nevýznamný človíček vržený do víru něčeho, z čeho se vyklube rodinná hádka galaktických rozměrů). Na zmíněná díla sice ztrácí desetiletí budovanou auru výjimečnosti, ale zato disponuje spoustou kyberpunkových i jiných vtípků.
Miluj bližního psa svého
Postavy jsou záměrně jakoby zbavené národností. Jupiter v podání Mily Kunis je po matce Ruska, po otci Angličanka, žije v Chicagu a bude panovat – pokud přežije – půlce Galaxie. Padouši i hrdinka, všichni jedna korporátní rodinka. Na lidi se tu vesele roubují technologické prvky, na stroje zase prvky lidské a do toho nesmíme zapomínat na křížení se zvířaty...
Je docela povznášející, když si uvědomíte, že v prudérních a ostentativně demokratických Spojených státech natočili už ne tak úplně bratři Wachovští za nějakých 175 milionů dolarů film, který říká malým holčičkám „mějte sexuální vztah se svým bojovým psem“ a „budujte si fixaci na oslovení Vaše Výsosti“. Jen škoda, že tvůrci nevzali do party Clive Barkera, který by jejich vesmír obohatil o myšlenku, že lpění na ubohých dvou pohlavích je toliko buržoazní přežitek ,nebo Alexandra Jodorowského, který má ke space opeře také co říct...
Jupiter vychází se prostě nebere vážně. I ty „závažné“ myšlenky jsou otrokům kapitalismu (nebo kapitalismu feudálního) podány jak... inu, jak v opeře. Sdělení, že vyvraždění celé planety je jen kousíčkem ohromujícího průmyslu, jehož smyslem je zisk, jsou větší než život. Incest je hravé laškování. Paralely mezi „sklizní“ planety a „sklizní“ vajíček hlavní hrdinky (nějak se na teleskop a širokoúhlou televizi pro bratránka vydělat musí) zase nechají vzpomenout stavbu dálnic ve Stopařově průvodci po Galaxii – na který ostatně odkazuje i odlehčené putování ústrojím galaktické byrokracie.
Nevadí ani skutečnost, že snímek v podstatě několikrát opakuje stejnou minizápletku „dívka v ohrožení je zachráněna na poslední chvíli“. Pokaždé se tak totiž děje ve výrazně odlišném prostředí (Chicago, farma na venkově, cizí planeta, vesmírná loď, rafinérie v atmosféře Jupiteru) a hrozba vždy vypadá jinak a přichází z jiné strany.
A to vše přehledně. Pokud někdo tvrdí, že se neorientuje ve filmu, který má ani ne dvacet výraznějších postav a jen čtyři proti sobě pracující plány, je to jen jeho problém a smutný důkaz chronické poruchy soustředěnosti. Jupiter vychází je ve skutečnosti velmi přehledný film, kde pušky na stěně opravdu poslouží ke střelbě a v němž je divákova pozornost v jednu chvíli vržena jen do jednoho jasně ohraničeného levelu.
Jupiter vychází (80 %)
Nový film sourozenců Wachovských je nádherná podívaná, která to zatím schytává ze všech stran. Především za to, že je naivní, bere se moc vážně, je nepřehledná a vůbec hloupá. Což považuji za důkaz zásadního nepochopení žánru space opery, k němuž se Jupiter vychází hrdě hlásí. Od dokonalosti jej naopak dělí jen pár drobností a Wachovští opět potvrdili, že propadáky jsou v jejich kariéře zajímavější než hity.
Ale všechna ta jednoduchost a přiznaná naivita i patos neznamenají, že by se film nedržel logiky. Jen je to logika odpovídající žánru. Takže pokud prostě nevezmete za své, že včely vždy poznají královnu, nebude Jupiter Jonesová vaše holka.
I v takovém případě byste ovšem měli ocenit množství vizuálních nápadů a design lodí i celých planet. Starý dobrý pocit úžasu je zde prostě alfou i omegou. Od dokonalosti tak film dělí jen pár drobností. Třeba to, že tradiční space opera dnes zajímá asi tolik lidí jako tradiční western. Nebo to, že Caine v podání Channinga Tatuma je tím ultimátnější akční geroj, čím víc času uběhlo od doby, kdy jste viděli Apokalypsu v Hollywoodu. Anebo skutečnost, že od těchto tvůrců byste čekali víc perverzností, než je nasnímání atmosféry Jupiteru jako v dokumentu o souložení písečných červů z Arrakis...
Jinak se ale jedná o skvělý film, v němž Wachovští opět potvrdili, že propadáky jsou v jejich kariéře zajímavější než hity.
Jupiter vychází (Jupiter Ascending). USA, 2015, 128 minut. Scénář a režie: Andy Wachowski, Lana Wachowski. Hrají: Channing Tatum, Mila Kunis, Eddie Redmayne, Sean Bean, Douglas Booth, Tuppence Middleton, Nikki Amuka-Bird, Christina Cole, Ramon Tikaram, Ariyon Bakare, Maria Doyle Kennedy, David Ajala, Doo-na Bae, Gugu Mbatha-Raw, Edward Hogg, Tim Pigott-Smith, James D'Arcy, Jeremy Swift, Kick Gurry, Lieve Carchon, Andy Ahrens, Charlotte Beaumont, Elsa Mollien, Bryony Hannah, Samuel Barnett, Terry Gilliam, Katherine Cunningham, Neil Fingleton. V českých kinech od 5. února 2015.
