reklama
 
 

Atlas mraků mudruje o smyslu bytí. Poněkud banálně

13. 9. 2012 16:12
Wachowští s Tykwerem natočili nejdražší artový film

Toronto - Kdo si myslel, že loni se kinematografie Malickovým Stromem života nadlouho vyčerpala z oduševnělých miliónových eposů, které mudrují nad smyslem života, dialektickými silami dobra a zla či recitují filozofii u poetických záběrů, se mýlil. Torontský festival představil další tříhodinovou nálož o smyslu lidského bytí Atlas mraků, který spolurežírovali Lana a Andy Wachowští spolu s německým režisérem Tomem Tykwerem a s excelentním mezinárodním hereckým obsazením.

Vzniklo trochu transsexuální spojení mainstreamového evropského artu a wachowského žánrového šamanismu, které můžete přirovnávat k nejbizarnějším erotickým dobrodružstvím svého života. Alespoň filmový kříženec třech filmařů má být vším možným - románem světa, zábavou pro teenagery, alternativní meditací pro masy a kandidátem na Oscara pro pietní americké akademiky.

Wachowští dodali inteligentní žánrové přemýšlení a trochu vizuálního testosteronu. Tykwer do vzniklé kaše přimíchal špetku romantického vzdychání nad bolestí i křehkostí existence člověka, aniž by vás to tak úplně bolelo a provokovalo.

Tři hodiny filozofie

Očekávaná novinka se od Stromu života dost liší, ale má v něčem podobně nezkrotné ambice, neomezený rozpočet, smyčcovou hudbu duchovní skladby vesmíru či bigotní protestantismus. Nejdražší artový film historie za 100 miliónů dolarů se pokouší hned na celé mozaice příběhů, odehrávajících se od 18. století až po budoucnost či dokonce dobu po pádu naší civilizace, vystihnout morální princip, na kterém stojí vývoj světa.

Tři hodiny filozofie, občanské nauky a sociálního liberalismu předvádějí žánrově střižený zápas jedince proti utlačovateli či společenskému komplotu na hned několik způsobů. Ať už proti vám stojí olejářská společnost, futuristická ekonomická totalita efektivity, divošští nájezdníci s mačetami, lékař s jedem, homofóbní profesor hudby posedlý slávou nebo samotný ďábel.
Na těchto zápletkách autoři účtují s moderním individualismem a zištnosti propadlou společností, která zapomněla na to, že člověk nikdy neexistuje sám o sobě a pro sebe. Alespoň to takto explicitně recituje korejská služebná replikantka Yoona-939 do vzkazu civilizaci. Neuvěřitelně upovídaný film provázený tykwerovským éterickým monologem, který vyžaduje vaše neustálé soustředění, abyste nepodváděli v "duševní divácké práci".

Při sledování napínavé podívané vás asi dvacetkrát napadne slovo Matrix - a to zejména v části odehrávající se ve futuristickém Neo Soulu plném replikantů, kde jsou všichni zotročení systémem efektivity a pracovní služby. Mimochodem je ústřední milostná zápletka (tentokrát důstojníka rebelujícího podsvětí Union a korejské replikantky) opět podobně jako v Matrixu zcela asexuální.

Na rozdíl od Malickova magického realismu ale autoři inscenují jednotlivé zápletky, jako by šlo o žánrové scénky, často citující nejrůznější filmy naší historie. Najdete tu ozvuky na drsnou školu 70. let, Čtyři dny Kondora, Tanec s vlky, Vzpouru na Bounty či třeba Formanova Amadea.

Exhibice, kde se hraje na krásu

Historik filmu si možná vybaví Griffithův němý průkopnický epos Intolerance, v němž podobně napínavě gradovalo několik paralelních, stylizovaných příběhů z různých epoch naší historie. Naopak sportovnímu fandovi připomene mozaika rétorických mikropříběhů exhibiční zápas, kde se nehraje o výsledek, ale na krásu, aby se všichni předvedli a získali potlesk publika. Ten v Torontu trval po projekci filmu Atlas mraků dobrých deset minut.

Například Tom Hanks ztělesnil hned několik postav v nejrůznějším nalíčení, drobné štěky žen bránících rodinu či planetu si střihly Halle Berry ši Susan Sarandonová. Největším oříškem je poznat Hugh Granta v roli krvežíznivého zabijáckého divocha, pomalovaného nejrůznějšími barvami. Nějak komplexně pojmout všechny odbočky a narážky tohoto megalomanského filmu může být ještě těžší.

Přiznám se však, že ze Stromu života jsem vypadnul asi v páté minutě tříhodinového filmu, který se mi stal nuceným pokáním za všechny recenzentské hříchy. Tam se z poezie dělá duchovní kýč dokládaný vizuálním leporelem a kostelní atmosférou. Atlas mraků vás docela baví podobně jako procházení se DVD s nakoupenými filmy. Vyznívá to, jako takový žánrový slovník pojmů, z nichž se autoři snaží sepsat naše dějiny. Vlastně vás nepřestane fascinovat to, co my nikdy v Čechách umět nebudeme - zbanalizovat naši civilizaci do několika filmových žánrových scének se střílečkami a divadelními dialogy.

Wachowští s Tykwerem dovedou umně otáčet kohoutky s dojetím či předcvičovat akční gymnastiku s luky, šípy, pistolemi či světelnými laserovými zbraněmi, zatímco vypráví vlastně subverzivní příběh s jasným sociální a ekonomickým poselstvím. Byť jejich sociální a naoko provokativní témata (olejáři, korupce, homofobie, tržnost, otroctví) už nikoho provokovat nemohou. Banálně řečeno, jsme stále ovládáni lidmi, kteří propadli chamtivosti, zlu, ďáblu, až jednou to všechno vyústí i katastrofu a pád naší civilizace. Ale přesto má smysl bojovat o drobné vítězství lidskosti a sounáležitosti nad sobectvím, protože tím dáváme smysl tomu všemu.

Schází humor

Výsledek představuje oduševnělý midcultový snímek, plný dobrých úmyslů a šikovných filmových kliček, který si asi nebudou američtí politici pouštět v rámci svých volebních konvencí. Nám ostatním může přijít škoda, že z filmu vypadl humor, nepočítáme-li slabou vzpouru domu důchodců, kam se nechal svým bratrem zavřít neúspěšný literární nakladatel. To je asi největší problém této tvůrčí americko-německé spolupráce.

Říká jen staré vtipy, provařené zápletky a vyzkoušené motivy. V Atlasu mraků není nic živého a citlivého, aby mohl rezonovat s publikem jako ve své době Matrix. Působí dojmem spíše sebeexhaltace, které si manýristicky pohrává s nejrůznějšími předobrazy. Chce být velikým poselstvím. Ale lze se obávat, že se na něj bude chodit ze slušnosti, jako se cení moudra odkecaných klasiků.

Je to trochu prázdné a drahé plácnutí, které vás jednou pobaví. Ale jeho "doba trvanlivosti skončí" po odchodu ze sálu, jak se tu praví v jedné jediné skutečně překvapivé scéně, kdy zhrzený literát shodí svého ironického literárního kritika z balkónu dolů, až je stejně plochý a mrtvý jako jeho kniha. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jaké budou filmové novinky?

autor: Michal Procházka, Toronto | 13. 9. 2012 16:12

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama