Recenze - Zklamáni odejdou z projekce filmu Gottland ti, kteří čekají věrnou adaptaci reportážního bestselleru polského novináře Mariusze Szczygyela. Kolekce pěti povídek mladých filmařů vzešlých z dokumentární katedry pražské FAMU je vším jiným než životopisnými črtami více či méně známých osobností, kterými polský autor ilustroval dějinné turbulence (převážně) dvacátého století v naší zemi.
Producent a generační souputník autorů Tomáš Hrubý uvedl na premiéře, že nechtěl Szczygiela adaptovat, ale domyslet. A tahle odvaha podívat se na látku z neobvyklého úhlu pohledu je mladé generaci tuzemských dokumentaristů, odkojených přístupem Karla Vachka, vlastní. Stejně jako svobodné experimentování s formální stránkou, které ústí v prolínání nejen žánrů, ale i stylistických postupů hraného, dokumentárního či animovaného filmu.
První povídka Lukáše Kokeše s názvem 86 400 pěkně ladí s rozhodnutím tvůrců pouštět film prvních čtrnáct dní v exkluzivním prostředí Nákladového nádraží Žižkov.
Je to esejistická hříčka s hypnoticky pomalou nepřetržitou jízdou kamery, která ukazuje, jak se rozhodnutí Tomáše Bati přejít na pásovou výrobu promítá do dnešních ještě dokonalejších automatických provozů. Sousedství zchátralých industriálních budov a hlediště umístěné na zarostlém kolejišti umocňuje zážitek z neemociálních promluv dědiců Baťova odkazu v dnešních automobilkách.
Příběh Lídy Baarové je u nás dostatečně známý a Petr Hátle se ho pokusil vystihnout pomocí archivního záznamu rozhovoru mezi Otakarem Vávrou a starou herečkou, který vznikl v polovině devadesátých let pro Febio.
Ve vystřiženém materiálu starý režisér drsně tlačí na svou dávnou múzu, aby vzpomínala na svůj vztah s Goebbelsem. Oba protagonisty vídeňské schůzky zastupují herci, protože Hátlemu se nepodařilo sehnat práva na odvysílání, což má zvláštně zcizující efekt, zesílený ještě biografickým komentářem o životě Baarové mimo obraz a prostřihy z poetického filmu Ohnivé léto z roku 1939, který zachycuje českou femme fatale v rozpuku slávy.
Hátleho povídka Panenství Lídy Baarové je antitezí životopisného portrétu: nehladí po srsti, znejišťuje a klade nepříjemné otázky o dávném hříchu a vině, které se nevztahují jen na Baarovou, ale mají obecnější platnost.
Poslední dvě věty by se daly vztáhnout i na příběh Eduarda Kirchbergera aka Karla Fabiána – spisovatele žánrových a někdy režimu poplatných knížek, který možná utíkal do své fantazie, aby se vyhnul realitě, v níž jako bývalý mučedník gestapa neodolal tlaku StB.
Viera Čákanyová v Letícím koni kombinuje úřední záznamy o jeho spolupráci s tajnou bezpečností, snové scény vycházející z jeho antiimperialistického válečného dramatu Letící kůň a záznamy skypových rozhovorů s Kirchbergerovými dcerami, které na otce vzpomínají jako na milujícího rodiče, který nejvíc ze všeho nesnášel lhaní.
Čákanyová zvolila příhodnou animovanou formu. Rotoskopie se nějak zvláštně hodí k látkám ohledávajícím traumata minulosti – jak už dokázaly filmy Valčík s Bašírem nebo Alois Nebel. Kdo nezná aspoň trochu Kirchbergerův příběh, asi se ve skládačce časových i tematických rovin trochu ztratí. Ale vrcholný segment celého snímku Gottland působí i bez znalosti kontextu: sálá z něj melancholický smutek nad zničenými osudy na obou stranách dějinné barikády.
Trochu banálně pak vyznívá vedle předchozích formálních experimentů povídka Místo Stalina Rozálie Kohoutové. Autorka k tématu nenašla ozvláštňující klíč. Je to lepší publicistika s poetickými prvky, která shrnuje, jaké diskuse se o místě zbořeného pomníku vedly zejména v posledních dvaceti letech.
Výstižněji než celá povídka se koneckonců k tématu osiřelého prostoru na Letné a k našemu vztahu k vytváření kultu osobnosti vyjádřila virální kampaň k filmu Gottland s názvem Koho na Letné, která zamotala mozkové závity magistrátním úředníkům i Jiřině Bohdalové. Film o této kampani by byl zábavnější než trochu jalový příspěvek Kohoutové.
Gottland (70%)
Zklamáni odejdou z filmu Gottland ti, kteří čekají věrnou adaptaci reportážního bestselleru polského novináře Mariusze Szczygyela. Na rozdíl od střední a starší generace, která mívá v otázce našich nedávných dějin jasno, mladí filmaři spíše otevírají otázky, minulost je v jejich očích ambivalentní a těžko svázatelná do ideologických škatulek. Její interpretaci pak nechávají na divákovi. Už to je samo o sobě docela osvěžující.
Pomník chtěla podle svých slov postavit i Klára Tasovská Zdeňku Adamcovi – studentu z Humpolce, který se v roce 2003 upálil na stejném místě jako Jan Palach.
Povídka Zdeněk rekonstruuje jeho příběh s neosobním komentářem mimo obraz, jenž zachycuje místa, kde mladý sebevrah vyrůstal, a kamera také kopíruje jeho osudnou cestu do Prahy. Autorka připomíná jeho problémy s policií kvůli darkerství, cituje z dopisu na rozloučenou, v němž Adamec obviňuje necitelnou kapitalistickou společnost, a zmiňuje dobové internetové diskuse o jeho upálení.
Ponechává stranou otázky, jak a jestli vůbec se dá čin novodobé „hořící pochodně“ srovnávat s činem Jana Palacha. Bez glorifikace i bez zpochybňování jen převypráví známé okolnosti Adamcova příběhu.
A možná právě tím je tahle kolekce krátkých filmů cenná. Na rozdíl od střední a starší generace, která mívá v otázce našich nedávných dějin jasno, mladí filmaři v Gottlandu spíše otevírají otázky, minulost je v jejich očích ambivalentní a těžko svázatelná do ideologických škatulek. Její interpretaci pak nechávají na divákovi. Už to je samo o sobě docela osvěžující.
Gottland. Česko, 2014, 105 minut. Režie: Viera Čákanyová, Petr Hátle, Rozálie Kohoutová, Lukáš Kokeš, Klára Tasovská. Scénář: Viera Čákanyová, Petr Hátle, Rozálie Kohoutová, Lukáš Kokeš, Klára Tasovská. Kamera: Prokop Souček, Lukáš Milota, Lukáš Kokeš. Hudba: Patryk Cannon, Šimon Holý, Jakub Kudláč.
