V tom momentu, kdy Elvis Presley odehraje první rokenrolový koncert, je všechno. Jeden z největších "maximalistů" současného Hollywoodu Luhrmann se takřka po desetileté pauze vrací filmem, jenž nechává většinu životopisů daleko za sebou. Vypráví o muži, který měl sen i návyk v jednom. O zpěvákovi, který chtěl být od dětství superhrdinou i filmovou hvězdou.
Režisér protagonistovi nenahlíží do nitra, neprochází jeho životem fakt za faktem. Natočil film o superhrdinovi hudebního průmyslu. A jako takový má jeho životopis také nadpozemské rysy.
Luhrmann snímky jako Romeo a Julie či Moulin Rouge ukázal, že jeho hlavní zájem je protáhnout diváky opulentním divadlem, cestou je vyždímat a nadšené i vyčerpané zároveň je pohodit u cesty během závěrečných titulků. Nyní opět našel látku, která jeho stylu skvěle sedí. Jakmile se prvně zachvěje růžový rozkrok Elvise Presleyho a v publiku se ozvou první vzdechy, je jasné, že jde o zachycení něčeho takřka mytického. Nejen zrození hvězdy, ale změny celého hudebního paradigmatu. Vyprávěné skrze výpady pánve. Drzé, ale nikoli lascivní rozhodnutí.
Rychlé prostřihy detailních záběrů na Presleyho intimní partie pod růžovými kalhotami a obličeje fanynek by snadno mohly být pastí, v níž se jiný filmař utopí. Luhrmann však zachytil magický, až rituální prožitek a vynaložil na něj podobnou energii, s jakou jiní tvůrci ztvárňují moment, kdy superhrdina poprvé objeví své nadpřirozené schopnosti.
Roli slizkého, ale přitom tak medově přesvědčivého padoucha ztvárnil Tom Hanks coby Presleyho manažer Tom Parker, který svou hvězdu celoživotně ždímal. Pod maskou tlouštíka, obsazený proti typu nejhodnějšího amerického chlapíka a lidového hrdiny, jaké hrává obvykle. Sedí mu to skvěle. Není realistický se svým hlasem jako z kreslené pohádky o čarodějnici. Je naopak "větší než život", jak se po americku říká. Stejně jako celý snímek.
Ale tou pravou hvězdou je třicetiletý Američan Austin Butler, který hraje tohoto podivného hudebního Supermana Elvise, pro nějž je publikum vším. Jak motorem a nábojem, tak kryptonitem, který oslabuje jeho schopnosti a dělá z něj loutku ochotnou trpět.
Luhrmann si hraje s obřími nápisy přes plátno, hýří barvami, spěchá kupředu, nebojí se animovaných vložek. A po úspěšných, leč rozháraných filmech jako Bohemian Rhapsody o Freddiem Mercurym či Rocketman o Eltonu Johnovi, jež oživily zájem o žánr hudebních životopisů, konečně o muzikantské hvězdě vznikl film náležitých proporcí. Luhrmann nezkouší nahlédnout do hlavy trpícího umělce, i ve chvílích, kdy šponuje emoce na melodramatické maximum, si zároveň drží odstup. Odmítá psychologizovat, nikdy neubírá na plynu, ukazuje šílenství krátkého života, který je upleten ze slávy, zlata, diamantů i závislostí.
Je to obtížná disciplína. Když se nedávno tvůrci české minisérie Iveta pokusili natočit začátky Ivety Bartošové jako tříhodinovou verzi normalizačního popsongu plného emočních výkyvů, návykových syntezátorových zvuků, cukrkandlu i melancholie, ukázalo se to jako nedosažitelná maxima. Na každý vzmach tu byl podobně silný přešlap.
Baz Luhrmann však svůj - také takřka tříhodinový - rokenrolový flák nenechává nikdy utichnout. Naopak ho celý vytepal ze zlata. A ještě vás tou zlatou cihlou příležitostně tluče do obličeje. Někde v pozadí se odvíjí drama života lapeného v síti návyků, kde nikdo jiný nakonec nemá místo. Jen publikum, pódium a rozhodnutí na hraně svéprávnosti. Ale to vše, stejně jako vztah se ženou Priscillou či proměny Ameriky, se odvíjí kdesi v druhém plánu.
Luhrmann se nepouští do role životopisce posedlého detaily. A je to to nejlepší možné rozhodnutí. Zhmotňuje na plátně mýtus. Což je něco zcela jiného než sochat někomu oslavný pomník z mramoru. Původem australský režisér přibližuje zrod fenoménu, který se přihodí jednou za pár dekád. Ukazuje proměnu v superhrdinu jako proces, který se děje i ve skutečném světě. Filmuje koncept, nikoli člověka z masa a kostí. A doslova přitom trhá plátno na kusy. Pomocí několika paralelních dějů, komiksových políček, soundtracku, který plynule přechází z rokenrolu k rapu. Nic z toho není jen manýra, i hiphopové rytmy připomínají, že Elvisův rokenrol čerpal také z rhythm and blues a tím dráždil především ty, kdo žili ve světě upředeném z předsudků.
Nabízí se ještě jedna paralela. Baz Luhrmann provádí žánru hudebního životopisu něco podobného, co Kanye West "provedl" hip hopu. West coby raper i producent drze a sebevědomě proměnil hip hop ve vrchol populární hudby, v úchvatnou, byť místy šílenou a samolibou one man show, která ovládla hudební průmysl. A Luhrmann zase natočil dosud nejopojnější velkofilm letošního roku. Je také o superhrdinovi, jak je nyní v módě. Ale je úplně jiný než vše ostatní, co lze na plátnech vidět. Snadno se při jeho sledování stanete dvacetiletou fanynkou, jež se hrozí toho, co zrovna vidí a slyší. A stejně si nemůže pomoci a najednou hlasitě hekne. Je to síla, které nelze vzdorovat.
Film
Elvis
Režie: Baz Luhrmann
Vertical Ent., česká premiéra 23. června.
