reklama
 
 

Recenze: Čtvrté Hunger Games nechtějí být zábavné. Tak nudí a opájí se vlastní nedokonalostí

19. 11. 2015 8:58
Katniss v závěrečném dílu ságy bojuje o budoucnost celého Panemu a vydává se do boje proti samotnému prezidentovi. Čtvrté Hunger Games důstojně završují sérii na úrovni, kterou si samy nastavily. Jsou ale tak do sebe zahleděné a příliš dlouhé, že zapomínají na svou podstatu - bavit diváky. Více v recenzi Martina Svobody.

Recenze – Pro někoho je filmem sezony bondovka Spectre, pro jiné jím budou sedmé Star Wars. Početná skupina diváků, primárně tedy divaček, by však za vrchol letoška bez váhání označila druhou část třetího dílu Hunger Games. Série adaptací knih Suzanne Collinsové tím dojde ke svému jistě komerčně třeskutému závěru.

Režisérům Gary Rossovovi (první díl) a především Francisi Lawrencovi (zbytek) se podařilo vydobýt pro dívčí román s pověstí „čtiva pro hloupé holky moc chytré na Twilight“ skrze svůj svědomitý přístup přinejmenším respekt. Což rozhodně není zásluha, kterou bychom měli přejít bez povšimnutí. Veleúspěšné Stmívání nasadilo holčičí zábavě laťku vypravěčsky i řemeslně tak nízko, že následovníci mají jen málokdy potřebu po kvalitě vůbec pohlížet.

Hunger Games oproti tomu měly od počátku ambici stát se plnohodnotnou filmovou sérií, což se i naplnilo, a veškerá kritika může směřovat k poctivě odvedené práci, jež má své zásadní nedostatky, ty ale stojí na pevných základech.

Jen ne zábavu!

Tyto základy totiž poskytuje spíš zpracování než scénář, jenž byl vždy kamenem na noze kvalitně sestavenému štábu. Celé Hunger Games jsou střetem velmi primitivních myšlenek a snahy filmařů jim dodat životnost. Už jen výchozí bod, že jsou vybrané děti z porobených oblastí nuceny bojovat na život a na smrt, aby uspokojily dav, vyznívá sice atraktivně, ale poněkud neukotveně a nepřesvědčivě ve světě, který od antiky přece jenom evolvoval. Teď co s tím?

V posledním dílu je tato pochybná premisa ještě zdůrazněna, protože už se žádné Hladové hry nekonají a hrdinové se snaží dostat uprostřed skutečné válečné vřavy do paláce okupovaného města, aby zabili zlého prezidenta Snowa. Ten, místo aby na ně shodil pár bomb (jež víme, že má), jim dál připravuje pasti, z nichž jde vždy na nějaké úrovni uniknout. Což postrádá sebemenší logiku, když jsou značná organizace a úsilí vynakládány na rozpohybování podivně neefektivních mechanismů, přitom k dispozici má padouch jednodušší a pádnější argumenty.

Říká se, že nad některými věcmi se ve filmech nemá přemýšlet. Nemáme zpochybňovat, když Bonda nezasahují kulky, když Hunt vydrží pod vodou na jeden nádech deset minut, když se náhodně potkávají lidé, kteří by měli být na druhé straně zeměkoule. Tyto zkratky a klišé do určitých filmů patří, protože jim umožňují rozvíjet se do plné šíře zábavnosti. U Hunger Games je však problém, že (nejspíš v důsledku zmíněné snahy vymanit se pověsti předlohy coby ne zrovna duchaplného čtení) se vyloženě brání tomu, aby byly vnímány jako „zábavný film“.

Čtyřdílná synopse

Dělají vše pro to, aby v nich bylo co nejméně atrakcí, aby nemohly být obviněny z lacinosti. Snaží se podtrhávat temnou a depresivní rovinu, zveličují drama někdy na hranici únosnosti, budují dlouhé dialogy o lásce a odpovědnosti. Dystopická rovina se satirickým nádechem se hlásí o slovo, kdykoliv může – Hunger Games zkrátka chtějí být chytré, s přesahem a minimem akce.

Pak už je legitimní poukazovat na berličky, jako že se hrdinové vždy náhodou ocitnou v blízkosti televize, když je vysílán vzkaz od prezidenta. Že když v tunelu narazí na nepřátelskou hlídku, jsou zrovna na tom jediném místě, na němž se mohou schovat. Pokud by šlo o odsýpající letní blockbuster, takové vady by vlastně ani vadami nebyly, pokud by se podařilo udržet napětí. Velmi (velmi!) pomalu budované drama plné komorních scén už si nemůže dovolit podobnou benevolenci ve srovnatelném množství.

Pokud bychom přesto přimhouřili oči, nejde už ze stejných důvodů nerozporovat hrdinčina (Jennifer Lawrence) nekonečná dilemata, jež by byla plně dostačující, kdyby nebyla hlavním motivem filmu. Katniss Everdeen se stala maskotem a vojákem organizace, jejímiž úmysly si není jistá. Stará se o Peetu (Josh Hutcherson) s vymytým mozkem, který představuje permanentní nebezpečí. Jde o působivá oživení, jež však nejsou dostatečně rozvíjena, pouze dokola opakována, a nepřesahují hloubku synopse.

Stejně tak celý zlovolný státní aparát za čtyři filmy neožil a zůstává abstraktním nepřítelem s konkrétním zlosynem v čele a nulovou hierarchií či koordinací. Mediální satira, tvořící výraznou část děje, zůstává u zesměšnění všemocných popmédií, jež ovšem ve světě útlaku a krvavých lidských obětí působí spíš vestrčeně.

Hunger Games tak občas zafungují na úrovni jednotlivostí. Nejlépe scén, v nichž najdeme co nejméně pokusů o přesah a pouze sledujeme čisté řemeslo, třeba brodění se potrubím připomínající Cameronovy Vetřelce. Vystupují dobře natočené i zahrané pasáže, jež jsou ale stavěny do kontextu, v němž nemají šanci obstát, protože celek nechce být atrakcí, nemá však na to, aby byl bez zásadního odchýlení od předlohy čímkoliv jiným. Natož politickou satirou nebo osobním dramatem.

Vznikl tak do sebe zahleděný, převážnělý a příliš dlouhý film natočený na úrovni, ovšem jakoby míjející vlastní podstatu. Příznivce, kteří nebudou souhlasit a oblíbili si předchozí díly, nezklame. Nové ovšem nezíská.

Hodnocení: 50 %

Hunger Games: Síla vzdoru 2. část - trailer | Video: Forum Film |  02:25

autor: Martin Svoboda | 19. 11. 2015 8:58

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama