reklama
 
 

Recenze: Petr Zelenka demytizuje Mnichov v obdivuhodném žánrovém kolotoči

21. 10. 2015 11:04
Vypravěčsky nevídaně ambiciózní projekt Petra Zelenky ukazuje úplné tvůrčí sebeuvědomění filmu, který se na pohled jeví neproveditelně, ale na samotném plátně působí lehce a přirozeně. Ztraceni v Mnichově jsou vyvrcholením Zelenkových filmařských ambicí. Více v recenzi Martina Svobody.

Recenze – Petr Zelenka neuvádí v kinech nový film každý rok, když se ale poštěstí, výsledek často stojí za pozornost diváků, kritiků i akademiků. Ztraceni v Mnichově můžeme vnímat jako vyvrcholení a fúzi veškeré jeho dosavadní filmařské ambice, což krom mnohaleté přípravy vyžadovalo i obdivuhodný cit pro udržení balance a schopnost napravit mouchy svých předchozích filmů.

Náročný projekt, který se při převyprávění premisy jeví nezfilmovatelně, ukočíroval s obdivuhodnou lehkostí, tedy jejím dojmem, za nímž jistě stojí tvrdá koordinace.

Dává zapomenout na častý neduh svých děl: rozpad na jednotlivé fragmenty a ztrátu celistvosti, poznamenávající Samotáře, Příběhy obyčejného šílenství a samozřejmě i povídkové Knoflíkáře.

Všechno v jednom

Tentokrát jsme svědky velmi kompaktního snímku, kde spolu jednotlivá, výrazně odlišná dějství dostatečně komunikují a staví se navzájem do nového světla. Není tajemství, že děj je rozdělen v první části na příběh papouška Édouarda Daladiera, jenž s představitelem Francie trávil nejtěžší chvíle roku 1938 a pamatuje si až příliš dobře věty jako „Führer je super“ a „Češi jsou prasata“, které i po desítkách let premiérovým hlasem opakuje.

Je unesen zkrachovalým novinářem (Martin Myšička), jenž usiluje o znovunabytí kariéry skrze senzaci, místo toho dojde k životnímu ponaučení. Nedozvíme se ale k jakému, protože v jednu chvíli se tento příběh zastaví a divák zjistí, že celou dobu sledoval pouze film, který se tvůrci pokouší přes veškeré komplikace dotáhnout do konce. A skutečné drama začíná.

Zelenka tak kombinuje satirickou komedii Knoflíkářů, angažovanost nechvalně proslulého spotu Přemluv bábu, metafilm Rok ďábla a mockument Mňága - Happy End. Jeví se téměř neuvěřitelně, že zatímco pro jeho tuzemské kolegy je povětšinou nemožné udržet v lati film troufající si vybrat jeden konkrétní žánr, on dokáže zkombinovat tolik zcela odlišných motivů.

Přitom však nejde pouze o hříčku s maketami papoušků a polystyrénovými pevnostmi, ale projekt s jasnou agendou a touhou nejen napravit historickou křivdu, nýbrž ji dokonce aplikovat ve vlastním příběhu s francouzským koproducentem, který dost možná chystá novou zradu.

Ztraceni v Mnichově mohou u leckoho narazit čistě z principu, protože čeští diváci jen velmi neradi vidí, když jim někdo z pozice autority sděluje svůj názor.

Aby toho docílil, musí být místy poněkud tezovitý. Všechny dějové oblouky jsou okázale zvýrazněné, všechny příměry jakoby vytažené křiklavě žlutou fixou. Děj se třeba na několik okamžiků zastaví, aby si postavy odříkaly, jak to tedy s tou mnichovskou dohodou tenkrát bylo a proč se všichni pleteme, jindy přijde vytoužená paralela v ději jakoby po jejím hlasitém oznámení.

Dovoluje si promluvit

Vysvětlování i scenáristické kličky působí někdy přece jenom až příliš polopaticky, zvlášť v kontrastu s ryze komediální složkou mírně nastrčeně. Pokud však divák přijme Zelenkovu rétoriku intelektuála, který se záměrně shazuje humorem a snaží se bránit škrobenosti, přesto občas vyznívá příliš snaživě, skoro až šprťácky, neměl by mít problém mu tyto viditelné záměry prominout a může jeho vypravěčství vnímat jako něco jemu autentického, tedy stále přirozeného.

Ztraceni v Mnichově ale mohou u leckoho narazit čistě z principu, protože čeští diváci, podobně jako čeští čtenáři, jen velmi neradi vidí, když jim někdo z pozice autority (ať už reálné, nebo domnělé, zapříčiněné prostě tím, že zpráva ve filmu zůstává jednosměrná) sděluje svůj názor a automaticky to vnímají jako jeho vnucování a narušování vlastní integrity. Nemalá část publika pak trvá na tom, že správný film by měl být pokud možno beznázorový, nekontroverzní, milý.

Když však Martin Myšička v několikaminutovém monologu převypráví závěry knihy Jana Tesaře, není sebemenší pochyb o tom, že Zelenka využívá své médium k pokusu o demytizaci, otevření diskuse a nápravu legend okolo mnichovské dohody tak, jak považuje za správné. Což je nicméně zcela legitimní, když na rozdíl od prázdně vulgárního spotu Přemluv bábu tu může své myšlenky rozvést na komplexnější úrovni. 

Nakonec se musí ještě jednou zdůraznit, jak extrémně složité muselo být skloubit všechny zvolené motivy tak, aby vyznívaly z většiny lehce a plynule, aby komediální složka nepůsobila samoúčelně, aby se paralely k mnichovské zradě násilně nevkládaly někam, kam nepatří. Toho všeho se podařilo dosáhnout bez výrazného zaškobrtnutí. Klobouk dolů.

Hodnocení: 80 %

Ztraceni v Mnichově - oficiální trailer | Video: Falcon |  02:08

autor: Martin Svoboda | 21. 10. 2015 11:04

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama