Recenze – Když Stmívání zažehlo vlnu adaptací dívčích románových sérií, mohli jsme být pohoršeni, že máme před sebou dno profesionální kinematografie. Dno, které navíc vydělává neskutečné peníze, tudíž bylo jisté, že se ho jen tak nezbavíme a až dojdou předlohy Stephenie Meyerové, vytáhnou producenti odněkud náhradu.
S počáteční úlevou jsme mohli sledovat, že všichni následovníci už naštěstí nabízejí podívané filmově přece jenom hodnotnější, ať už mluvíme o Hunger Games, jimž se často přezdívá „série pro holky moc chytré na Stmívání“, Divergence, Hostitel (rovněž od Meyerové), nebo právě Labyrintu, jehož druhý díl přichází do kin.
Pokračovatelé trendu už spíš splňují základní vypravěčské a filmařské atributy, aby snímky mohly být považovány za plnohodnotné filmy, a ne jen celovečerní ilustrace populárních knih, na druhou stranu však mohou být tím nevyzpytatelnější.
Permanentní hrdinové
V jádru jde totiž o stejně banální a nesmyslné podívané s pochybnými poselstvími, jež žene kupředu jen touha nabídnout „něco“, za co by šlo vybrat vstupné. Ne tedy, že by motivace zisku byla u mainstreamového filmu odsouzeníhodná, v případě této vlny však nabrala nové kadence.
Působí až směšně, že film se jmenuje Labyrint, i když už v něm žádný labyrint není, protože ten hrdinové opustili na konci minulého dílu. Pokračování se ani nepodaří pořádně vysvětlit, proč v něm vlastně byli, a nejspíš k tomu ani žádný pořádný důvod není – šlo prostě o zajímavý námět, který se nepodařilo plnohodnotně zasadit do nějakého světa, natož rozpracovat do dalších dílů, ty se už proto raději odehrávají v jiném prostředí a o smysluplnosti dosavadního dění se taktně mlčí.
Příběh teenagerů prahnoucích po svobodě v dystopické budoucnosti postihnuté zombie epidemií žene dopředu jen touha zobrazovat hrdiny v hrdinských pózách, stejně jako Stmívání hnala dopředu touha ukazovat milence v těch zamilovaných. V podstatě není důležité, jaký to dává smysl – dokud tito permanentní hrdinové dělají to, proč byli stvořeni, tedy jsou hrdiny, nikdo se neptá, jestli vztahy mezi nimi a jejich motivace mají uvěřitelné pozadí.
Děj je vystavěný natolik bez snahy, že se v něm ty velmi hloupé postavy posouvají jen díky směšným náhodám, třeba že utečou ze svého pokoje do přísně utajované laboratoře (v níž samozřejmě nejsou stráže ani jiná bezpečnostní opatření), kde příhodně vyslechnou záporákův tajný plán. Nebo jsou zcela bezradné, ale u jejich nohou zrovna leží taška s příručními granáty. Nebo usnou uprostřed pouště, ale nebezpečná elektrická bouře začne až ve chvíli, kdy se všichni vzbudí a mohou před ní uprchnout. Klíčově důležitá postava se objeví přesně ve chvíli, kdy o ní někdo mluví. Připomíná to spíš divadelní hru.
Dobro, nebo zlo? Dilema!
Režisér Wes Ball patří mezi rutinéry, takže dvouhodinová stopáž se s ním dá stěží vydržet, přestože má jistý cit pro napětí – ovšem jen pro napětí jednotlivých scén, gradace celku mu uniká. Ale těžko se mu to vytýká, když není k čemu gradovat. Dva díly jsou málo, je tedy od začátku jisté, že na konci beztak k ničemu nedospějeme a budeme jen požádáni, ať příští rok přijdeme do kina zas.
Labyrint navíc propásl šanci plnohodnotněji rozvinout morální dilema, o což se jako všechny podobné adaptace pokouší. Hrdinové jsou korporací vězněni, protože mají v krvi lék proti světové epidemii, jež zničila civilizaci. Otázka „nechat se zkoumat pro dobro lidstva“, nebo „žít svobodně“, kterou snímek velmi okázale pokládá, na konci zcela znehodnotí odhalením, že jedna ze stran jsou chladnokrevní vrazi.
Nepřekvapivě se tak ukazuje, že jakákoliv společenská angažovanost je přítomna čistě pro efekt a tyto dystopické sci-fi/fantasy svou nedůvěrou v systém a autority pouze pochlebují teenagerům. Místo aby se pokusily nabídnout morální poselství posilující obecně uznávané hodnoty, jak mainstream dělává, ještě prohlubují pocit chaosu a nedůvěry v cokoliv, co člověka přesahuje.
Tím jsou tyto série poměrně diskutabilní, protože na jednu stranu otevírají určité společenské otázky, nicméně bez pocitu zodpovědnosti nebo uvážení důsledků. Samozřejmě není jejich povinností udržovat status quo, pokud se ale vůči „systému“, „korporacím“ a v důsledku „světu dospělých“ vymezují, měly by se vymezovat na vyšší úrovni než deníkové zápisky divaček.
Technicky obstojná kvalita druhého Labyrintu tak nemůže být plnohodnotnou omluvou pro scenáristické selhání jak na úrovni děje, tak i jeho přesahu.
Hodnocení: 45 %
Chcete mít přehled o aktuálním dění v kultuře? Sledujte kulturní rubriku Aktuálně.cz na Facebooku!
