Recenze: Severští Berani nabízejí mrazivý extrakt Islandu i lidský příběh

Martin Svoboda Martin Svoboda
14. 11. 2015 11:00
Dva bratři spolu už 40 let nemluví. Jediné, co je spojuje, je láska k chování ovcí. Když jednomu z nich onemocní beran smrtelnou klusavkou, musí spolu najít společnou řeč. Film islandského režiséra a absolventa FAMU Grímura Hákonarsona bodoval i v Cannes a je typickou ukázkou dobrého severského filmu. "Severský film už vlastně vygradoval v něco jako samostatný žánr, na jehož pravidla musíme přistoupit, pokud si ho chceme užít. V takovém případě pak Berani nabízejí přesně to precizní drama s občasným náznakem temného humoru, jaké si jen můžeme přát," píše v recenzi Martin Svoboda.
Berani trailer k filmu. | Video:

Recenze - Islandský režisér Grímur Hákonarson studoval během svého výměnného pobytu v České republice na FAMU, od té doby však zdejší kinematografii nesleduje. Kdyby měl vyjmenovat poslední český výrazný film, o němž se mluvilo v zahraničí, napadl by ho Kolja, jak přiznal v Karlových Varech, kde letos představil své Berany. Což pro nás není zrovna příznivé vysvědčení.

Jenže proč by naši kinematografii sledoval? Krom nedávného Petra Zelenky přichází veškerá tuzemská kvalita od debutantů, kteří s vypětím všech sil natočí za pár korun autorský film, na který ale nikdo nepřijde, takže se jiskru nepodaří zažehnout. Můžeme jen závistivě sledovat právě Island s třemi sty tisíci obyvateli (což jsou tři procenta obyvatel Česka), jak dokáže vyprodukovat snímky a kulturu obecně, které mohou obletět celý svět, aby daly na frak našim věčným výmluvám, že na točení ve světovém měřítku jsme moc malá země.

Kulturní exkurze

Berani nepochybně jsou světový film v tom smyslu, že islandskou, potažmo „severskou“ kulturu zhmotňují a nabízejí jako samostatný zážitek. Jde o nejjistější způsob, jak může malá národní kinematografie zaujmout – pochopit sebe samu, rozložit se na součástky a složit do podoby, jež bude působit autenticky, ale také čistě a stravitelně. Snesitelně i pro diváky neobeznámené přesně s každodenností dané země.

Hákonarson má v tomto ohledu výhodu, že severská estetika je v současnosti velmi populární všude na Západě a nemusí svůj svět budovat od základů. Představuje tedy příběh dvou bratrů, kteří žijí na opačných stranách stejného údolí, oba žijí pro své dokonale vyšlechtěné ovce, ale kvůli dávné křivdě se nenávidí. Může je spojit až kulhavka ohrožující jejich chov. Pokud se tedy kvůli své umanutosti a odhodlanosti stáda ochránit před nemocí i úřady, jež je chtějí utratit, nejdřív nepřivedou do hrobu.

Najdeme tu všechno: Drsné umanuté muže, jež tvrdohlavě stojí proti přírodě, světu i sobě samým. Zatravněné pláně, volně pobíhající zvířata, na obzoru zasněžené hory. Nikde ani živáčka krom pár ošlehaných domorodců. Islandštější film si snad ani nejde představit.

Precizní režie pak neudělá ani švenk navíc, nevede herce Sigurðura Sigurjónssona a Theodóra Júlíussona k jediné nadbytečné grimase, vše je minimalisticky hutné, byť směřující k závěrečnému roztání dlouho potlačovaných emocí. Jak má ve správném severském filmu být.

Esence severu

S podobně esenciálními filmy bývá na druhou stranu problém, že čím víc je divák obeznámen s jejich prostředím, tím lacinější se mu zdají. Ne nadarmo ti nejslavnější celosvětově uznávaní režiséři reprezentující národní kinematografie bývají ve svých vlastních zemích považování za mírně laciné a bulvární. Když chceme nějakou kulturu prezentovat ve světě, jen velmi těžko můžeme zachytit každou její nuanci a hrozí, že se přinejmenším v očích nositelů oné kultury dopracujeme k ekvivalentu turistického katalogu.

Na jaké úrovni to platí pro Berany, bychom mohli posoudit jen při konfrontaci nějakého Islanďana, určitě však z děje i provedení místy až moc okatě koukají mechanismy typické pro severské filmy, které už musíme považovat za poněkud ohraná schémata a klišé.

Severský film už vlastně vygradoval v něco jako samostatný žánr, na jehož pravidla musíme přistoupit, pokud si ho chceme užít. V takovém případě pak Berani nabízejí přesně to precizní drama s občasným náznakem temného humoru, jaké si jen můžeme přát, byť bez dalších ozvláštnění. A ukazují, že i ta nejmenší země má co nabídnout světu, když sebe samu navenek definuje.

Hodnocení: 70 %

 

Právě se děje

Další zprávy