Recenze: Steve Jobs ukázal všem upoceným manažerům zdvižený prostředníček

Jarmila Křenková
11. 11. 2015 14:22
Film Dannyho Boylea podle scénáře Aarona Sorkina je výsostně koncepční film od výchozí ideje přes režii, scénář až po obsazení. „Boyle natočil film, ze kterého vám nebude dobře, ale nelze jej neobdivovat,“ píše v recenzi Jarmila Křenková.
Film Steve Jobs
Film Steve Jobs | Foto: Universal/CinemArt

Recenze – Jedním z nejpopulárnějších témat francouzské školy Annales jsou dějiny mentalit, které zkoumají rozpor mezi způsobem, jakým elity pohlížejí samy na sebe, potažmo jak by si přály, aby je viděli druzí, a tím, jak je jejich okolí vnímá ve skutečnosti.

Ztvárnit tvůrčí a moderní formou něčí život je pak obtížné především proto, že autoři většiny děl pojednávajících o výjimečných osobnostech volí pouze jednu z možných perspektiv a takto jasně vymezená pozice vede k různým zjednodušením a klišé.

Danny Boyle – podobně jako svého času Sofia Coppola ve filmu Marie Antoinette – naopak s různými hledisky aktivně pracuje. Nejnovější film o technologickém inovátorovi Stevu Jobsovi na první pohled vypadá jako naleštěný a dokonale synchronizovaný designový produkt. Agresivně pádí vpřed a naoko potvrzuje sebeklamy všech manažerů, kteří se domnívají, že k dosažení cíle stačí dostatečně hlasitě řvát na své podřízené nebo se nadrtit pár pouček ze životopisů těch, kterým to náhodou vyšlo.

A právě prvek náhody a vědomí, že podstata a tajemství úspěchu jsou závislé na množství proměnných, a stávají se tedy čímsi mnohem neuchopitelnějším a nepřenosným, jsou zde klíčové. Úspěch je tu veličina připomínající ve filmu mnohokrát zmíněný dokonale uzavřený systém; je to ten slavný Mac, do kterého sice vidíte, ale nikdy se do něj nedostanete. Zvýznamňování těchto aspektů spoluutváří onen další, tentokrát demytizující pohled, jenž se vysmívá pojetí života a díla Steva Jobse v kontextu dějin velkých géniů, kteří silou své vůle měnili svět, a obyčejní smrtelníci k nim mohli pouze vzhlížet.

Boyle nás sice vtahuje do nitra velkolepých barevných kompozic vzbuzujících úžas, kdy dlouhé vteřiny pozorujeme přeplněné sály a užaslé tváře Jobsových příznivců nebo posloucháme vzletné umělecké metafory a fráze o muži, který bezchybně orchestruje své vyvolené poskoky. Celé je to ale jedna velká ironie a Jobsův život má ke spektáklu daleko. Osciluje spíš mezi lokální cirkusovou show a nepovedeným tripem, protože mnohem důrazněji jsme nakonec přinuceni zaměřit pozornost na úmorné, rozvleklé a v podstatě nudné pachtění jednoho umanutého blázna, které je svou intenzitou ubíjející a téměř fyzicky nepříjemné.

Základním vyprávěcím principem se tak stává opakování. Během tří Jobsových prezentací v rozmezí dlouhých patnácti let se vlastně odehrává stále to samé a s těmi samými lidmi. Světla u východu ze sálu se nedaří zhasnout, bývalý tým skuhrá o symbolické uznání a ta malá otravná holka si pořád myslí, že je vaše dcera. Navzdory všemu třeštění a vystupňovanému hypu se díky této všednodenní repetitivnosti vždycky vyjeví, že jakýkoliv progres, ať už pracovní nebo v rámci osobních vztahů, je především záležitost neskutečně zdlouhavá a bolestivá.

Je to určité nastavení lidí, můžeme tomu říkat víra, někdo prostě produkty vnímá víc osobně, říká o oblibě firmy Apple jeho propagátor Petr Mára. Firmě jde podle něj o obohacení vašeho života
16:19
Je to určité nastavení lidí, můžeme tomu říkat víra, někdo prostě produkty vnímá víc osobně, říká o oblibě firmy Apple jeho propagátor Petr Mára. Firmě jde podle něj o obohacení vašeho života | Video: Martin Veselovský

Vnější svět přestává existovat a veškeré dění je pevně vsazeno do neosobního prostředí prezentačních místností, provizorních šaten, stísněných výtahů, rozlehlých koridorů a únikových východů. Ačkoliv je takový prostor zdrojem permanentní tenze, Jobs o únik nestojí, a když už budovu opustí, je to jen první krok k tomu, aby se do ní vzápětí vrátil. Hranice mezi soukromým a veřejným se tu stírá a pro Jobse existuje pouze jediný legitimní prostor – ten pracovní.

Prostorovému minimalismu odpovídá minimalismus ve výkonech herců, kteří se programově vzdávají jakékoliv exaltovanosti. Soustředěný a uměřený výkon nepodávají pouze garanti solidního herectví Michael Fassbender nebo Kate Winslet, ale i herci typu Setha Rogena. Ten si vybudoval kariéru rolemi bodrých kámošů na paření (Zack a Miri točí porno, Apokalypsa v Hollywoodu) a podobnou úlohu má zdánlivě i zde coby Jobsův přítel a první spolupracovník Steve Wozniak. Komediální herec tu ovšem vystupuje jako rytíř smutné postavy, který marně prosí kamaráda o uznání pro svůj tým, ale sám opakovaně zůstává pokořen kdesi uprostřed hlediště.

Steve Jobs je výsostně koncepční film od výchozí ideje přes režii, scénář až po obsazení. Je dokonalým naplněním poměrně komplikovaného tvůrčího záměru, jehož výsledek je ale příliš znepokojivý na to, aby splňoval parametry mainstreamové zábavy. Danny Boyle natočil film, ze kterého vám nebude dobře, ale nelze jej neobdivovat.

Hodnocení: 100 %

Steve Jobs (trailer k filmu) | Video: YouTube
 

Právě se děje

Další zprávy