Pak roku 2004 obdržel Velkou cenu na festivalu v Cannes za thriller Oldboy, jehož hrdina sní živou chobotnici a tesařským kladivem zmasakruje chodbu plnou nepřátel. Volba to nebyla překvapivá, když vezmeme v potaz, že porotě předsedal Quentin Tarantino, jehož tvorba zachází do podobných extrémů.
Po tomto úspěchu se filmař, do té doby známý hlavně doma, stal autorem bedlivě sledovaným fajnšmekry po celém světě a jednou z prvních mezinárodních režisérských hvězd Jižní Koreje. V následujících letech potěšil dalšími formálně vycizelovanými snímky o odplatě a nezvladatelné vášni jako Nebohá paní Pomsta, Tajemství rodiny Stokerů nebo Komorná. Mezi jejich poznávací znamení patřily brutální násilí, sex a černočerný humor.
Šest let po Komorné a čtyři roky po špionážní minisérii Malá bubenice teď Pak Čchan-uk natočil další film. V kontextu jeho dosavadní tvorby působí nezvykle krotce. Nejkrvavější je záběr na vykuchávanou rybu a vrchol erotického jiskření představuje okamžik, kdy spolu postavy sdílejí balzám na rty. Snímek vyhýbající se žánrovým klišé sice opět nečekaně mísí thriller s romancí a komedií, ale příběh je založen víc na podpovrchovém chvění než vnějších efektech.
Režisér, jenž dříve šokoval explicitními výjevy, tentokrát ostatně vypráví o nevyjádřených emocích a křehkých citových poutech.
Obsese
Pak obdivuje Alfreda Hitchcocka. Za poctu mistrovi napětí byli považováni již Stokerovi, založeni na obdobné premise jako Angličanův thriller Ani stín podezření. Novinku lze pro změnu vnímat coby moderní variaci na Vertigo z roku 1958. Tajuplný snímek, v němž James Stewart hraje bývalého policistu posedlého ženou, kterou má sledovat, Paka prý inspiroval k tomu, aby se stal režisérem.
Podezřelá začíná podobně. Muže zabil pád ze skály. Některé indicie nasvědčují, že nemuselo jít o sebevraždu. Případu se ujímá přeuctivý detektiv Hedžun z druhého největšího korejského města Pusanu, který by v životě uvítal víc vzrušení. To začne narůstat, když se v centru jeho pozornosti ocitne vdova po zemřelém, zjevně oběť domácího násilí.
Pohledná So-re komentuje manželovu smrt bez známky dojetí strohým "Umřel tak, jak si přál". Ač pochází z Číny, jazyková bariéra jí nebrání s vyšetřovatelem okatě flirtovat. Hedžun v ní nachází spřízněnou duši hned během prvního delšího výslechu.
Když v závěru dialogu plného vyzývavých gest, dráždivých pousmání a hlubokých nádechů společně uklízejí stůl, na němž poobědvali, připomínají sehraný pár, který něco podobného dělal nespočetněkrát. Vyhasínající čtyřicátník je náhle energičtější, lépe naladěný. Mileneckému vztahu se ženou svých snů se ale nemůže oddat naplno. Jeho pracovní zásady a osobní tužby se rozcházejí.
Harmonická souhra v sobě navíc od začátku nese zárodek obsese. Vlastní manželství Hedžunovi skýtá bezpečné zázemí, avšak nenaplňuje jej. Dny i noci tráví sledováním podezřelé. Nejdřív si jen představuje její společnost. Pak od vzdálených pohledů přechází k intimnějšímu kontaktu, od objednaného sushi k vlastnoručně připravené večeři.
Zachovat chladnou hlavu a jednat podle protokolu je pro něj stále obtížnější. Jeho horlivý parťák pozoruje ztrátu profesionálního odstupu s rostoucími pochybami. So-re mezitím přestává být jen pozorovaným objektem a ujímá se iniciativy.
Jako film noir
Rozvržení rolí zpočátku připomíná klasické noirové filmy. Nevyspalý kriminalista ve středních letech díky záhadné femme fatale chytá druhý dech a zároveň ztrácí kontrolu nad emocemi. Mnohé scény se odehrávají v noci nebo mlze, mimoobrazový komentář nahrazují audiodeníky postav. Pak Čchan-uk však žánrové stereotypy pouze nepřejímá, ale záměrně zviditelňuje, podvrací a přesazuje do nových souvislostí.
S každým dalším odhaleným tajemstvím je zřejmější, že protagonisté přecházejí mezi různými rolemi a pro každého mají nachystanou jinou "pravdu". So-re zamilovaného detektiva možná vychytrale svádí, aby unikla trestu, možná v něm vážně nachází zalíbení. Možná obojí. Její proměnlivost odráží rozmanitý styl jednotlivých scén. Během romantické procházky starým chrámem má film výrazně odlišnou dynamiku než při dramatické rekonstrukci zločinu podbarvené Pátou symfonií od Gustava Mahlera.
Nápovědy, že aktéři svými činy a výroky paralelně sledují víc cílů, režisér poskytuje nenápadně. Mnohé člověku při prvním sledování uniknou. To, co se zprvu jeví jako sdílení důvěrné informace, bude napodruhé vnímat jako snahu vytvořit si alibi.
Krom slov tuto mnohoznačnost zprostředkovávají pohledy, které si mezi sebou vyměňují excelentní herci v hlavních rolích Park Hae-il a Tang Wei. Jejich postavy pomáhají charakterizovat barvy, oblíbené písničky nebo objekty strategicky rozmístěné před kamerou. Třeba tapeta se vzorem, v němž bude někdo spatřovat hory a jiný zas moře. Nebo protagonistčiny šaty, u nichž se svědci nemohou shodnout, jestli jsou zelené, nebo modré. I emoce hrdinů se mění v závislosti na perspektivě.
Změny hlediska ohlašuje přeostřování, švenkování či zoomování. Posun z jedné scény do druhé řeší buď ostré střihy, nebo plynulé přechody mezi dvojicí vizuálně podobných záběrů. Nikdy nejde o samoúčelné stylistické triky. Režisér s hitchcockovskou precizností udává rytmus a náladu, vede naši pozornost a vyzdvihuje důležité detaily, jejichž význam ve spletitém vyprávění, rozpínajícím se napříč jihokorejskou přírodou, městy i časovými obdobími, často ozřejmí až později. Vyplatí se být ve střehu.
Stejně jako Hitchcock má i Jihokorejec v oblibě dualitu. Dvě ženy, dva parťáci, dva mrtví manželé, dva jazyky, dva stejné mobily. Také Hedžun a So-re jsou pomocí zrcadel a různých záznamových technologií zdvojováni.
Vydatné zapojení mobilních telefonů nebo chytrých hodinek posouvá děj a realisticky reflektuje, jak dnes lidé navazují kontakty nebo prožívají lásku, ztrátu či osamění. Technologické hračky současně slouží jako digitální zpovědnice a umožňují hrdinům komentovat dění nebo uchovávat vzpomínky na to, co milují, i když už je to pryč.
Vrstevnatou zápletku neustále korigují zvukové nebo obrazové záznamy, které nabízejí nové důkazy, fakta místo citů. Tato bezpečná distance vytvářená technologiemi ale znemožňuje proniknout až k člověku, zažít něco opravdového, byť ve výsledku třeba zraňujícího.
Neprojevené emoce
Spletitá povaha vztahu mezi detektivem a možnou vražedkyní nakonec vyvolává podnětnější otázky než policejní vyšetřování, které chvílemi stagnuje a nakonec ani nemůže být uspokojivě vyřešeno. Status neuzavřeného případu získává samotný ústřední vztah. Možná bezpodmínečná láska - a o ničem prostším a podstatnějším Pak Čchan-uk nevypráví - spočívá také ve schopnosti přijmout druhého člověka i s tím, čemu nikdy plně neporozumíme.
Ve srovnání s Pakovými předchozími filmy se toho v Podezřelé podstatně víc odehrává v náznacích. Povědomého kriminálního rámce užívá režisér ke komplexnímu postihnutí emocí, jimž postavy nemohou nebo nechtějí dát průchod. V delších, choreograficky propracovaných záběrech kolem sebe krouží, občas se dotknou a zase stáhnou. Vzájemně se nacházejí a ztrácejí jako dva lidé v zrcadlovém bludišti, kde hmatatelnou skutečnost nelze odlišit od pouhých odrazů.
Meandrující syžet navenek trpí přemírou odboček, tonálních změn a nových začátků. Režisér se scenáristkou Seo-kyeong Jeong ale melodramatickou detektivku stavějí na architektonickém půdorysu, kde každý využitý prvek, každý významově bohatý záběr slouží vyššímu záměru. Od drobností typu tyrkysových manžet, jež tvarem připomínají kapsle s fentanylem, po skutečnost, že příběh začínající lezením po skalách a běháním do schodů symbolicky končí pod mořskou hladinou.
Je mimořádně opojné sledovat, jak do sebe jednotlivé dílky na všech úrovních zapadají a vyjasňuje se, kdo ke komu chová jaké city. A to i poté, co v poslední třetině dojde ke zdánlivému restartu a příběh se začíná odvíjet od variace dříve viděného. Třebaže postavy čelí podobným výzvám, jejich pozice se změnila, vztah zatěžuje sdílená minulost. Všímáme si jiných skutečností a poznáváme odlišné vrstvy jejich osobností.
Navíc se takto motiv zrcadlení, kdy se lidé a věci jeví rozličně podle dopadajícího světla nebo úhlu pohledu, netýká jen jednotlivých scén, ale vyprávěcí kompozice jako takové.
Podezřelá nás vtahuje do děje jemně a nenápadně. Postupné odkrývání toho, co má filmař za lubem, a hádání, v kterém žánru nakonec zakotví, ovšem nabízí ještě větší divácký požitek. Velké emoce se zde nerodí z křiku, krve a slz, ale ze vzrušujícího skládání těch nejobyčejnějších mezilidských situací do nápaditého a zdrcujícího celku.
Pak Čchan-uk si díky Podezřelé letos odvezl další cenu z canneského festivalu, tentokrát za nejlepší režii. Zcela právem.
Film
Podezřelá
Režie: Pak Čchan-uk
Aerofilms, česká premiéra 18. srpna.
