Ne všichni držitelé Oscara pro nejlepší film byli "čistě" amerického původu. Sošku za rok 2011 získal snímek francouzského režiséra Michela Hazanaviciuse The Artist, který nicméně vyprávěl o Hollywoodu a vznikl v americké koprodukci, s tamními i francouzskými herci. V roce 1987 zase vyhrálo drama Evropana Bernarda Bertolucciho Poslední císař. Byla to britská produkce částečně mluvená v angličtině.
I tak je nynější vítězství Parazita průlomové. Navzdory dosavadní absenci Jižní Koreje v oscarových nominacích - nejblíže byl loni režisér Lee Chang-dong, jehož snímek Vzplanutí se dostal do užších nominací pro zahraniční snímky - však tamní kinematografie slaví úspěchy již od počátku tisíciletí.
Místní filmová renesance začala zhruba v druhé polovině 90. let minulého století. A těžko k ní hledat paralely jinde v zahraničí. Korejská tvorba je ojedinělá v tom, jak spojuje obří úspěch u domácího publika i na největších zahraničních festivalech.
Spolu s ekonomickým růstem Jižní Koreje v 70. a 80. letech se pod tlakem na liberalizaci importu a finančních trhů měnily také zákony týkající se filmového průmyslu. Na místní trh se tak od roku 1986 snáze dostávala hollywoodská díla. V roce 2006 se zmírnily přísné kvóty podporující tuzemský film a určující, jak moc kina musí promítat korejskou tvorbu.
Spolu s těmito změnami však paradoxně vznikla silná tradice divácké a komerčně úspěšné tvorby, která minimálně doma byla schopna Hollywoodu konkurovat a ještě ho předčit. Na přelomu tisíciletí se objevily první velké kasovní hity režisérů, kteří později prosluli také v zahraničí. Například snímek Pohraniční pásmo od Parka Chan-wooka z roku 2000 přilákal doma 5,8 milionu diváků.
Ze 42 milionů lístků prodaných v roce 1996 se číslo zvedlo na 148 milionů v roce 2005. A podíl hollywoodských snímků za tu dobu klesl ze 77 procent na 36 až 38 procent.
V roce 2005 se Jižní Korea stala pátým největším kinotrhem světa, se zisky okolo 890 milionů dolarů. A na předních příčkách žebříčků návštěvnosti byly domácí snímky, které dlouhodobě - díky kvótám i schopnosti vyrábět velkolepé žánrové hity - mají klidně poloviční roční podíl na trhu. V roce 2018 to bylo 50,8 procenta. Pro srovnání: české filmy tvoří kolem 20 až 25 procent trhu. A to minimálně v Evropě patříme k nejúspěšnějším národním kinematografiím.
Ve stejné době začaly korejské snímky bodovat na předních festivalech. V roce 2002 vyhrál režisér Im Kwon-taek s titulem Opojen ženami a malováním cenu za režii na festivalu v Cannes.
Ve stejném roce dostal za film Oáza cenu na festivalu v Benátkách také režisér Lee Chang-dong, který se svými díly pravidelně jezdí i do Karlových Varů. A sám se pozici jihokorejské kinematografie snažil vylepšit nejen kvalitní tvorbou, ale rovněž dvouletým angažmá jako ministr kultury v letech 2003 až 2004.
V následujících letech na předních festivalech v Berlíně, Benátkách a Cannes uspěli ještě režiséři Kim Ki-duk - další oblíbenec přehlídky v Karlových Varech - či Park Chan-wook. Právě ten patří k tvůrcům schopným přitáhnout masy i pozornost vytříbeného vkusu mezinárodního publika.
Jeho krimidrama Oldboy z roku 2003 typicky po korejsku ve zběsilém tempu míchalo žánry, získalo si fanoušky po celém světě a po deseti letech se dočkalo i hollywoodského remaku.
Autor současného jihokorejského hitu Parazita Pon Džun-ho patří - spolu s Parkem či režisérem Kimem Jee-woonem - k těm korejským tvůrcům, kteří si libují v žánrové tvorbě a umí překvapovat jejími neotřelými směsicemi.
Jeho snímek Mutant z roku 2006 hrály mnohé světové festivaly, přitom drze skákal z grotesky do rodinného dramatu či od děsivého hororu o obřím monstru do scén na hraně parodie.
Ponův Mutant může sloužit jako příklad jedinečné schopnosti některých místních tvůrců generovat velké zisky a zároveň získat velké mezinárodní renomé. Snímek, uvedený premiérově v Cannes, se umístil na čtvrtém místě ankety prestižního francouzského filmového časopisu Cahiers du cinéma o nejlepší film dekády. A zároveň je to obří korejský hit, na který doma přišlo přes 10 milionů diváků a dlouho byl nejúspěšnějším korejským titulem, před nějž se v tamní distribuci dostal jen celosvětový hit číslo jedna Avatar.
Korejská kinematografie má také subtilnější tvůrce, ať už Lee Chang-donga, či Honga Sang-sooa, jejichž výtečné snímky cílí převážně na poučenější festivalové a artové publikum. Případně Kim Ki-duka: jeho komplikovaně vyprávěné příběhy o vztazích zabírají hlavně na festivalech, ale dovedou si získat širší pozornost šokujícími scénami.
Na druhé straně stojí obří hity, které ve většině oslovují hlavně domácí publikum. V roce 2015 hned několik takových předčilo v tržbách Avatara a od té doby se objevují další, jež překonávají kasovní rekordy.
Pon Džun-ho spojuje to nejlepší z obou břehů: citlivost a originalitu úspěšných festivalových tvůrců i schopnost práce s velkými rozpočty, jimiž korejská kinematografie oplývá. Navíc už před Parazitem natočil dva snímky - sci-fi Ledová archa a dětské ekologické fantasy Okja - v angličtině, s herci jako Tildou Swintonovou či Jakem Gyllenhaalem.
Zatím se jihokorejští tvůrci střetávali s Hollywoodem podobně problematicky, jako když se tam v 90. letech minulého století pokoušeli usadit a prorazit hongkongští režiséři.
Kim Jee-woon ve snímku Konečná s Arnoldem Schwarzeneggerem nedostal prostor pro své oblíbené divoké hrátky na půdě westernu, thrilleru a hororu jako ve filmech Hodný, zlý a divný, A Tale of Two Sisters či A Bittersweet Life. A natočil jen zapomenutelný akční snímek.
Park Chan-wook se pokusil prorazit v angličtině ambiciózním a zdařilým hitchcockovským thrillerem Stokerovi, který však spíše propadl. Lépe se vedlo jeho britské televizní minisérii The Little Drummer Girl.
Také z Parazita se má nyní stát seriál v produkci HBO. A možná právě jeho historické vítězství a zisk čtyř Oscarů pomůže silnějšímu a úspěšnějšímu "exportu" korejských talentů na západ.
Nejprve Pon Džun-ho pro Jižní Koreu dobyl s Parazitem festival v Cannes, kde dosud žádný tamní film nezískal hlavní cenu. Nyní dobývá Hollywood. Jak krásný paradox, že takto prorazil zrovna snímek, který pod komediálním a thrillerovým povrchem skrývá satiru na konzumní společnost, jež nešetří bohaté ani chudé.
