Tehdy měla v Činoherním klubu zrovna po premiéře hry Jean-Paula Sartra S vyloučením veřejnosti, ve které hrála jednu ze tří hlavních postav: zhýčkanou, sobeckou Estelle, která neváhá zabít novorozené dítě, aby mohla dál žít svůj vymazlený život. Po smrti ji za to čeká peklo. Ale co je vlastně peklo podle Sartra?
Libuška byla tehdy té role plná. Když jsme se domluvily na rozhovoru, bylo jasné, že bude mluvit o Estelle. Ovšem dostala se od ní mnohem dál - ke strachu, který má význam, jen dokud máme naději, k mávnutí motýlích křídel na druhém konci světa i k manželství a mateřství. Mluvily jsme několik hodin a Libuška pak asi pětkrát tak dlouho text autorizovala. Vážila každé slovo.
Rok poté jsme se rozhodly, že ten rozhovor půjdeme trochu oslavit. Jednu sobotu jsme se vydaly do novinářské restaurace, která tehdy byla v Pařížské ulici. Připomínala nádražní halu, takže jsme se v ní k Libuščině radosti dokonale ztratily. Braly jsme to Celetnou, a teprve když jsme se na Staroměstském náměstí připletly do rozvášněného davu skinů, došlo nám, že je 28. října, a tudíž státní svátek. Ti hoši se ovšem rozestoupili a nechali projít Popelku i mě.
Libuška bývala na roli Popelky dost alergická, nechtěla být jenom ta, co louská kouzelné oříšky, ale tehdy proti všeobecné oblibě své nejslavnější role vůbec nic nenamítala. A tak jsme si vzápětí daly v klidu dva čaje a ona i bramboračku.
"Protože je to herecká laskominka," vysvětlovala, proč vzala roli Estelle. "I když první, co mě po přečtení Sartrovy hry napadalo, bylo, proč mám každý večer dobrovolně sfárat do pekla jak do dolu a smažit se tam. Navíc text mi připadal trochu vykonstruovaný. Tu roli jsem přijala hlavně kvůli režii Vladimíra Strniska, která umožňuje nadhled a komediální ladění. Potom už to byla pastva. Došlo mi, že tahle pekelnice je pro mě vlastně dar od Pána Boha."
Došla jsi díky té roli k něčemu, co by tě třeba jinak nenapadlo?
Na scénu jdu jako poslední. Jednou stojím v zákulisí a čekám na výstup. To už jsme byli v trémě, ve veřejných generálkách. Najednou slyším, jak se Pavel Kikinčuk ptá Dany Syslové: "Vy nemáte strach?" A ona odpovídá: "A proč? Strach je dobrý před tím, když jsme ještě měli naději. Teď už naději nemáme." Bylo to takové bleskové vybočení a vlastně i vysvobození ze svazující trémy. Najednou jsem si intenzivně uvědomila beznaděj, bezvýchodnost, definitivum těch tří v pekelném pokoji. Už nemohou nic. Nic nepokazí, nic nenapraví. My všichni, kteří ještě žijeme, máme možnost říct: Promiň, tohle jsem udělala blbě. Já to tak nemyslela. Nezlobte se všichni. Cokoli. Od drobných všedních věcí až po ty nejzávažnější. Pořád máme šanci.
Jak berou tu hru tvoji nevěřící kolegové?
Každý, herec i divák, ji chápe po svém, najde si v ní to, co si chce zrovna pustit k tělu. Ale nevěřím na nevěřící kolegy. Myslím, že všichni nějak věří, jen někteří o tom zatím nevědí.
Proč hraješ bezcharakterní Estelle s takovou lehkostí a humorem?
Když bude ta hra od začátku kruťárna, tak se všichni obrní, zvyknou si na tvrdost a důležité momenty si nepustí k tělu. Ale když děláme všechno tohle přes legraci a jenom sem tam na ně sáhne smrt, nemohou si nevšimnout. Vím, že divákům se o to víc stáhne hrdlo na konci mé výpovědi o zabitém dítěti, čím lehčeji začnu. Tak jako bych mluvila o rohlíku nebo návštěvě u kadeřníka. Ale i na mě asi dvakrát třikrát za večer v tom roztopeném pekle sáhne mráz. Když vidím svůj vlastní pohřeb a zjistím, že na něm není můj manžel. Už jsem mu lhostejná nebo mi neodpustil. A tu sobeckou ženu v pekle to najednou mrzí. Vymyslela jsem si, že mě v tu chvíli roztřese zima, ale hned zas najdu svou parketu a jsem Estelle bez srdce. A podruhé ji mrazí, když říká: "Země mě opustila. Navždy." Jsme tam prostě navždy. Je to přímka bez konce a těm lidem není pomoci. Chtěla jsem tu roli dělat s nadhledem. S jistou lehkostí, i když je vlastně tragická. Na nic se nedá dívat pod jedním úhlem. Kdyby po mně někdo chtěl jednoznačné vidění, pak by mě nebavilo hrát.
Najít humor i tam, kde ho moc není, vidět věci lepší, než jsou, není to spíš tvůj povahový rys?
Nevím. V Činoherním klubu byli takovým pohledem na život kdysi nakažení všichni. Byla to taková disciplína. Když nás Rusové viděli hrát Čechova, nemohli věřit vlastním očím. Oni ho brali naprosto vážně a nedokázali pochopit, jak mohou diváci vybuchovat smíchy v místech, která oni notoricky znali jako vážná. A s podobným pohledem jsem se setkala i u Otomara Krejči v Divadle Za branou, kde jsem hrála v Čechovově Rackovi. Myslím, že kdybychom brali věci tragicky a vážněji, než si zaslouží, zklamali bychom možná i samotného Stvořitele, který podle mě určitě humor má. Jinak by ho nenapadlo udělat svět takový, jaký je.
Myslíš, že peklo může vypadat jako přetopený pokoj, kde je nájemník naprosto osamělý ve společnosti spoluobyvatel, které nesnáší a kterých se bojí?
Těžko říct. Představy o pekle si nevyvolávám, na tuhle vlnu nejsem prostě naladěná. Ale jedno vím jistě: jak strašně potřebují naši modlitbu lidé, kteří odešli ze světa dřív, než stačili dát všechno do pořádku. Než stačili pochopit podstatné věci. Stojí tam velice pokorně v zástupech, ani se nehnou. A čekají, až se za ně někdo pomodlí. Je to pro ně jako rosa nebo mana. Já ani nevím, jestli si mohu dovolit o tom mluvit. Jednou, když jsem se modlila, jsem měla zvláštní zážitek. Bylo to v době, kdy mi nic nescházelo, všechno bylo v pořádku, žádné starosti, a tak jsem svoje modlitby věnovala Bohu, aby je použil, kde je jich v tu chvíli nejvíc třeba. Jinak mě to většinou svádí prosit za něco konkrétního, za sebe, své blízké, za různé potřeby a trápení. Ale tehdy jsem ty modlitby upřímně obětovala. A najednou jsem viděla ten nedozírný zástup, jehož pokora mě naprosto odzbrojovala. Byla tam hlava na hlavě, nekonečné množství lidí, mladí, staří, stáli tiše bez pohnutí, žíznivě a všichni čekali, až se za ně někdo pomodlí. Snad to byl očistec.
Jak ti při tom bylo?
Mně? Blaze. Modlila jsem se.
Nevyděsila ses?
Ani ne, ale bylo jasné, kam šla moje modlitba. A jak moc je jich tam třeba! Teprve potom jsem měla takový zvláštní pocit: stačí přece málo a sama odejdeš ze světa s poskvrněnou duší, protože nevíš dne ani hodiny a nezvládneš být vždycky připravená. Uvědomila jsem si, jak málo se všichni modlíme za zemřelé. Ne za ty naše dědečky, babičky a tatínky, tam si vzpomeneme, ale za anonymní zemřelé. Jak málo věnujeme svoje modlitby Bohu, aby si je užil tam, kde je jich nejvíc potřeba. Vždyť on přece nejlíp ví, kam mají naše prosby padnout.
Žiješ z toho zážitku pořád?
Nevím, asi, těžko se mi o tom mluví. Už neprožívám to bezstarostné období jako tenkrát, kdy jsem modlitby házela Bohu do vzduchu. Teď nejdřív odevzdám svoje blízké a potřebné, i sebe, a pak si teprve vzpomenu na ten zástup.
Ale uvědomuješ si sílu modlitby, což nám občas chybí.
Nejsem fyzik, ale jeden fyzikální zákon jsem pochopila hned. Ten o zachování energie. Věřím, že se žádná energie, kterou vydáme, neztrácí: ani ta dobrá, ani ta špatná. Pořád musíme myslet na to, co vysíláme do světa. Nemohu se přece pyšně domnívat, že moje provinění někam zapadnou, vypaří se a nejsou. Říká se: motýl mávl křídly a na druhé straně polokoule se zachvěla zem. Nic není náhodou. Každý motýl si musí rozmyslet, co tím svým mávnutím způsobí. Mávnutí může být někdy třeba jediné slovo, kterým způsobím zemětřesení. A modlitba je podle mě naše velká šance, jak mírnit chvění země, které způsobíme my nebo druzí.
Někdo, kdo zhlédne vaše tři ubožáky v pekle, si může říci: "Proč mám chodit tak daleko? Takhle se nenávidíme a intrikujeme třeba u nás v kanceláři." Zažilas někdy sama takhle pokřivené vztahy mezi lidmi?
Ano, zažila. Ale víš, že jsem nakonec děkovala za všechny podrazy, úrazy, křivdy, nesnáze a klevety, které mě ničily? Možná že by mi bez nich některé věci ani nedocházely. Asi mi nebyly poslány do cesty náhodou. Ani tu nohu jsem si možná kdysi nezlomila náhodou, ale třeba proto, abych si konečně přečetla to, co jsem měla už dávno vědět. Všechno má nějakou souvislost.
Co je podle tebe horší: být sama, nebo s lidmi, kteří ti nejsou po chuti?
Těžko říct. Já si samoty dost vážím.
Zatím ti nebyla nikdy na obtíž?
Ani ne. Navíc uvaž, kdo ti i v tu chvíli dělá společnost. Ale nejhezčí je, když potkáš lidi, s nimiž pro tebe platí: "Jsme tu dva nebo tři v tvém jménu…"
Ve společnosti jsi mi vždycky připadala dost stydlivá a jako bys tam ani nepatřila.
Asi proto, že když někam vejdu, jsou všichni ve výhodě. Většinou mě znají, a já je ne. Někdy jsou smutní, že jim neopětuji náklonnost. Neuvědomí si, že je neznám. Po jednom představení za mnou přišel starý pán, bodrý a růžolící, smáli jsme se spolu a bavili se asi dvacet minut. Můj muž se mě pak ptal, kdo to byl. "Já nevím," řekla jsem mu. "On se mi nepředstavil." Nějaká známá onoho pána mě slyšela a šla mu to říct. Málem ho trefil šlak, protože mu to nedošlo, a šel se mi tak poníženě a zostuzeně představit. A bylo po všem. Nemám ráda popularitu. Chtěla bych být spontánní, ale nikdy nemohu být úplně.
Celý rozhovor s Libuší Šafránkovou, který vznikl v říjnu 1994, vyšel v knize Marcely Kašpárkové nazvané Deset vyznání, kterou roku 2001 publikovalo Karmelitánské nakladatelství.
