Praha - Festival studentských filmů Famufest si svou nejočekávanější událost odbyl hned v první den svého konání. V hlavním sále Nové scény ND se konalo setkání s jedním z nejvýznamnějších světových režisérů dneška. V rámci pracovní návštěvy Česka si hodinu svého času na převážně studentské publikum udělal Wes Anderson.
Pověsti nelhaly, autor filmů jako Taková normální rodinka, Život pod vodou nebo letošního hitu Až vyjde měsíc vypadá ve skutečnosti úplně jako postava ze svých vlastních filmů: ve staromódně elegantním outfitu - v hnědých kalhotách a manšestrovém sáčku, šedém svetru a s béžovou šálkou kolem krku - připomíná mladistvě vyhlížející blonďák s mikádem přesně ten typ zasněného introverta, který v jeho snímcích ztvárňuje jeho dlouholetý kamarád Owen Wilson.
Když padne z publika otázka, jak se dívá na svůj vliv ve filmovém světě a na to, že jeho unikátní styl má spoustu příznivců a napodobovačů, reaguje se skromností, která u něj vůbec nevypadá jako póza. „Těžko se mi to vůbec akceptuje, je to lichotivé. A když mi někdo svou tvorbou skládá poctu, opravdu mne to pozvedává na duchu. Je to dojemné a zároveň tak trochu splněný sen."
Na stejné vlně
Celou masterclass uvedl před plným sálem americký velvyslanec v ČR Norman Eisen. Představil i dalšího hosta, Andersonova stálého spolupracovníka, kameramana Roberta D. Yeomana. Oba tvůrci jsou nyní v Praze na pozvání zastupitelství na „umělecké rezidenci" a jak Eisen dodal, jsou jeho rezidenty i v osobním slova smyslu, protože během svého pobytu zde bydlí u něj doma.
Oba filmaři hledají v Česku vhodné lokace do svého nového filmu s pracovním názvem The Grand Budapest Hotel, který by se měl začít natáčet v lednu. Podle neoficiálních informací by malou část nového projektu mohli natočit v Karlových Varech.
Česko je ale už několikátou zastávkou na jejich evropské cestě: mezi potvrzená místa natáčení patří Francie a Německo, kde už Anderson s Yeomanem udělali nějaké předtáčky. Fanoušky režisérova díla nejspíš nepřekvapí, že po Evropě cestuje se svým kolegou raději vlakem a ne jen kvůli vášni pro železnici nebo estetické stránce, kterou vytěžili beze zbytku v „indickém" filmu Darjeeling s ručením omezením. „Teoreticky se mi idea přesouvat se letadlem líbí, ale v praxi se tomu snažím vyhnout," vysvětlil Anderson.
S Yeomanem pojí Andersona kromě přátelství fakt, že sdílejí stejný pohled na svět. „Od začátku naší spolupráce jsme byli s Wesem na stejné vlně, líbí se nám stejné filmy, vím, co se mu při natáčení odehrává v hlavě," říká kameraman, který točil už nepříliš známý Andersonův debut Bottle Rocket. „Když jsem začínal, věděl jsem, co chci mít v záběru, ale nedokázal jsem si poradit se svícením. A i po těch letech mi Bob v těchto věcech hodně radí, říká Anderson.
Co se nikdy nestalo
Mezi jeden z Andersonových tvůrčích vrcholů patří zcela jistě letošní Až vyjde měsíc, v němž poprvé hrají hlavní hrdiny dvojice třináctiletých dětí, prožívajících zakázané dobrodružství na trampské výpravě. „Tenhle film je určitě inspirován mým vlastním dětstvím, ale spíš tím, co jsem si představoval a co se nikdy nestalo," říká Wes Anderson. Snímek točil netradičně na 16mm film. Formát zvolili tvůrci kvůli specifické zrnitosti a také kvůli tomu, že se natáčení odehrávalo hodně v lese a menší a mobilnější kamery umožňovaly jednodušší pohyb v terénu.
Anderson má vůbec rád vstřícnou atmosféru na place a malý štáb, což někdy bývá trnem v oku silným odborům, které lobbují za pracovní místa pro své členy. Někdy dochází k absurdním situacím, když si třeba tvůrci musejí najmout na místo švenkera méně schopného fachmana, i když by Bob Yeoman jako hlavní kameraman jeho práci zastal lépe, ale nemá na tuto pozici oprávnění. „A teď si představte, když chcete na pozici vedoucího kamerové techniky najmout někoho z Indie. Je to vždycky o vyjednávání," říká Anderson, který si do týmu často nabírá spolupracovníky z celého světa, s nimiž se mu dobře pracuje.
Na otázku, jak se mu daří udržet si nad výsledkem kreativní kontrolu, ozřejmuje Anderson, že i producenti jsou jeho kamarádi, kteří sdílí jeho vizi. „A chrání mě také skutečnost, že mé filmy jsou už samy o sobě tak bizarní, že snažit se je nějak znormalizovat, aby byly méně bláznivé, je zhola nemožné," dodává se smíchem.
Režisér také nechal nahlédnout pod svou tvůrčí pokličku, když vysvětloval, jak vznikají jeho proslulé dlouhé jízdy kamery v jednom dlouhém záběru. Vysvětlil, že takové scény točí někdy i několik dní a třeba na pětadvacet jetí. Někdy pak ten zdánlivě nepřerušený záběr digitálně upravuje a skládá z několika použitelných variant.
Jak znervóznit Genea Hackmana
Jeho složitě prokomponované záběry mohou být docela zatěžkávající zkouškou i pro herce, a na Andersona proto mířil i dotaz, jak se mu pracuje s neherci nebo s dětmi, které do svých filmů také obsazuje. Režisér se vrátil k natáčení Takové normální rodinky, v níž nesourodou dvojici spřízněnců tvořili Gene Hackman jako patriarcha rodu Tennenbaumů a jeho věrný indický lokaj, kterého hrál Andersonův přítel a v civilním životě lektor jógy Kumal Pallana.
„Gene ho měl rád, rozuměli si a líbilo se mu, že díky němu není úplně nejstarší na place," směje se Anderson. „Vůbec ale nevěděl, jak reagovat na herce, který neměl naučenou ani tu základní hereckou techniku. Mně se to naopak líbilo moc, byla mezi nimi chemie," dodává tvůrce.
Rád prý pracuje i s dětmi: ze začátku si musejí na proces natáčení zvykat, v půlce filmu už fungují podle jeho zkušeností jako profíci: „A také většinou umějí scénář lépe než kdokoli jiný na place."
Z jeho téměř obsedantní touhy po dokonalém vyznění každého detailu scény je zřejmé, že v Andersonovi se skrývá svého druhu perfekcionista. „Jestli jsem se něco od svých začátků naučil, tak je to skutečnost, že na place nikdy nesmím odpočívat. Natáčení je šance dostat ze sebe to nejlepší, a tak se musím soustředit, abych čas v rámci natáčecího plánu využil beze zbytku."
Poučené otázky se většinou týkaly konkrétních věcí spojených s různými aspekty tvorby, mezi odlehčující výjimky patřila ta, která se pídila po důvodech, proč v jeho snímcích tak často nešťastně a tragicky umírají psi. „Chtěl bych zdůraznit, že jsme nikdy žádnému zvířeti neublížili," podotýká Anderson se smíchem. „Ale je to spíš otázka pro psychologa. Kdybych na ni znal odpověď, asi bych s tímhle motivem přestal," dodává.
Doufejme, že si hračička a snílek Anderson ještě dlouho cestu do psychologické poradny nenajde a své kouzelné vize plné nápadů a tragikomických situací bude divákům nabízet i nadále.
