Když bylo dnes jedenašedesátiletému americkému režisérovi Linklaterovi podobně jako Stanovi, okolo deseti let, o podobné scéně snil. Důvod této dětské mise by byl prostý: ve vesmírné agentuře NASA vyrobili vesmírný modul moc malý.
O několik dekád později filmař posílá do kosmu alespoň svého animovaného hrdinu ve snímku, který patří k nejlepšímu, co v poslední době vyprodukoval Netflix. V této videotéce je film k vidění s českým dabingem i titulky.
Linklater stál u zrodu vlny americké nezávislé kinematografie 90. let minulého století. Od té doby se neustále vrací k příběhům běžných hrdinů či mezilidským vztahům. Od debutu Flákač přes romantickou trilogii Před úsvitem, Před soumrakem a Před půlnocí, kde pozoruhodně osciloval mezi romancí a vztahovým dramatem, až po snímek Chlapectví.
V něm se naplno projevila autorova touha experimentovat a zároveň vyprávět obyčejné všednodenní příběhy, které osloví kohokoli. Dojemné drama z roku 2014 bylo jakýmsi časosběrným hraným filmem. Linklater s herci natáčel 12 let a dosáhl tak nezvyklé intimity ve snímku, který je sice nenápadný a všední, ale zároveň z hlediska tvůrčího úsilí i výsledného tvaru ohromující.
Režisér však dovedl zahnat diváky také do divočejších experimentů, a to především svou animovanou tvorbou, ať už šlo o filozofující titul Sním, či bdím? nebo adaptaci paranoidního sci-fi románu Temný obraz od Philipa K. Dicka, která je plná narkomanů a lidí s rozpadající se identitou.
Nyní Linklater natočil drobný hravý film, kde jako by se zájem o sci-fi a obyčejné osobní příběhy spojil. Na rozdíl od nedávného fascinujícího dokumentu Apollo 11, který ze stovek hodin záznamů vytvářel pozoruhodnou "vesmírnou odyseu" překračující hranice dokumentárního žánru, se scenárista, režisér a producent Apolla 10 ½ nezaměřuje na to, co se dělo v NASA. V hledáčku má obyčejné rodiny z Houstonu, jejichž otcové či matky se podíleli na vesmírném programu, zatímco mládež žila obyčejný předměstský život.
Linklater protagonistovýma očima vzpomíná na dětství. Celý snímek je jakýmsi deníčkem, soupiskou drobností, které zahlcovaly život tehdejších školáků.
Hlas dospělého vypravěče prakticky neumlká, ale na rozdíl od mnoha filmů, v nichž bývá takový voice-over otravný, má tady jasné opodstatnění. Jack Black, který namluvil dospělého Stana, se pro projekt nadchnul, neboť měl sám podobné dětství. A byl pyšný na matku, inženýrku zapojenou do vývoje systému, jenž zachránil život astronautům z další mise Apollo 13.
Z této kombinace osobního zaujetí a podmanivé animace, spojující rotoskopii a 2D i 3D postupy, vznikl milostný dopis éře plné kosmického optimismu, ale také děsů studené války či společenských třenic. Linklater získal hromady fotografií i domácích videí, s jejichž pomocí animátoři rekonstruovali tehdejší obýváky.
Především ale díky lehkému odstupu od reality, jaký nabízí i ta nejrealističtější animace, nostalgicky zachytil svět dětské bezstarostnosti a fantazií, na jehož pozadí se odehrávají velké dějiny.
Apollo 10 ½ je tak především vyznáním lásky jedné éře a jejím filmům i televizním pořadům - od sci-fi jako Věc po seriál Temné stíny -, jejichž útržky získávají v kreslené podobě ještě kouzelnější punc dávných časů. Které byly krásné, protože ti, kdo v nich žili, byli tehdy mladí.
Zároveň vypravěč vzpomíná nejen na válku ve Vietnamu či kritiku vesmírného programu, jehož obří prostředky mohly být investovány jinak, ale obecněji se třeba zamýšlí, proč se tehdy tolik neřešila bezpečnost. Jak celé rodiny uháněly rychlostí přes 100 kilometrů v hodině na piknik s několika členy jen tak posedávajícími na korbě pick-upu, jak děti jezdily na kolech za vozy rozstřikujícími chemikálie, jak někomu každou chvíli zamořili domácnost nervovým plynem, aby se zbavili jednoho dvou švábů.
Uhranout diváky úspěšnou vesmírnou misí, na níž se dohromady podílelo přes 400 tisíc lidí, není takový um. Linklater ale zvládá něco vzácnějšího: pohnout publikem každou drobnou scénou, která se tehdy odehrávala někde v klidu domácností, v níž se děcka poflakují v ulicích nebo se přetahují o kontrolu tlačítek na televizoru.
Apollo 10 ½ je typ filmu, jaký videotékám sluší. Místo nekonečných pokusů o bombastické žánrové filmy plné hvězd, marně konkurující hollywoodským kinohitům, by se Netflix měl věnovat vývoji podobných malých, osobních, diváckých, přitom vynalézavých snímků.
V jedné scéně Apolla 10 ½ se vedle sebe skládají obrazovky starých televizorů a na každé běží nějaký dobový seriál či pořad. "Celý večer se hrály skvělé pořady. Bylo těžké si vybrat a nikdy vás nezklamaly," vzpomíná Stan. A následuje výčet, v němž nechybí The Beverly Hillbillies, Bonanza, Star Trek či Batman. Obrazovky se skládají v řádcích, podobně jako okénka nabídky Netflixu. Ta okénka, z nichž dnes často máme problém si vybrat, zahlceni tisíci filmů a seriálů.
Linklater vypráví o světě, v němž byly mnohé věci vzácné či omezené, třeba nabídka několika málo tehdy fungujících stanic. Přesto televizor v dětských očích symbolizoval hojnost.
Apollo 10 ½ vyniká schopností se do takových časů empaticky vrátit. Publikum zavaluje vlnou nostalgie, ale neskuhrá nad tím, že staré dobré časy už jsou pryč. Naopak připomíná, že mnohé z toho bylo jen iluzí a zkreslenou dětskou představou. To však nijak neumenšuje kouzlo přesvědčivě zachycených fantazií jednoho malého hocha.
Film
Apollo 10 ½: Dítě kosmického věku
Scénář a režie: Richard Linklater
Film je k vidění na Netflixu.
