Glosa - Bavit se o letošních Cenách Akademie za zásluhy, lidověji řečeno Oscarech, pomalu přestává být předčasné. Spolu s nominacemi na Zlaté glóby a „cechovní ceny" jednotlivých amerických filmařských profesí se vymezuje, kdo má největší šance vyhrát nejznámější ocenění branže. A nikdy neuškodí při zahájení sezóny ceremoniálů připomenout, co že to vlastně Oscaři jsou. V dobrém i zlém.
Americkou filmovou akademii totiž pronásleduje téměř od dob vzniku výročních cen v roce 1929 poněkud potupná pověst podnikového večírku, kde se sejdou zaměstnanci velké firmy známé jako Hollywood, poplácají se po zádech a rozdají si pozlacené sošky tak, jak nejlépe uznají za vhodné. Popijí šampaňské, slupnou kaviár a nějaká kinematografie je zajímá až v poslední řadě.
Takový obraz je samozřejmě silně zkarikovanou a zjednodušenou skutečností, jistě ale nemá smysl zavírat oči před faktem, že Oscaři jsou jen pro vybrané. Ne „nejlepší", ale „nejvíce vhodné" filmaře a jejich výtvory. Minimálně od dob Občana Kanea není tajemstvím, že i když na palčivé téma natočíte vynikající film nedozírné hodnoty, stále nemáte vítězství zaručeno.
Akademici vaše kvality dost možná nepoznají, nebo budou v nejkrajnějším případě dokonce záměrně ignorovat a cenu raději udělí někomu, koho dobře znají a kdo na rozdíl od vás nevyvolává kontroverzi. I proto některou z hlavních sošek nikdy neobdrželi velikáni jako Stanley Kubrick či právě Orson Welles.
Jaké bude téma?
Abychom se mohli připravit na letošní ceny, musíme odhadnout to zásadní. A sice letošní téma. Každý ročník ho má a podle toho, kdo v něm hraje „klaďase" a kdo „záporáka", se rozdávají zlaté sošky. Téma se dozvíme s konečnou jistotou v den vyhlášení nominací, na jejichž základě se brzy díky šikovně mířené kampani vyprofiluje černobílý střet mnohem vznešenějších hodnot, než je kvalita filmů.
I proto před udílením jen málokdy zbývají víc než dva favorité na titul, jenž ovládne večer.
Na přelomu let 2009 a 2010 jsme sledovali souboj exmanželů Cameronových, vyexponovaný potyčkou „malé" a „velké" produkce. S tím, že žena Oscara za režii dosud nevyhrála. Pořadatelé mohli jen jásat - tento atraktivní souboj přihodil dlouhodobě skomírajícímu přímému přenosu nečekaně mnoho diváků. O rok později nás čekalo střetnutí mládí a stáří - stanuly proti sobě dvě diametrálně odlišné biografie The Social Network a Králova řeč. Vloni pak byl cíl favoritů společný - hlavním motivem tahounů Huga a The Artist bylo složení pocty kinematografii. Šlo tedy o to, jestli je lepší progresivní 3D, nebo konzervativní imitace černobílého melodramatu.
Není překvapivé, že vždy vyhrál „kladný hrdina". Kathryn Bigelow coby žena stojící na vlastních nohách, jež oproti všem předpokladům (a na rozdíl od zlého megalomanského exmanžela, co měl na růžích ustláno) protlačila svou skromnou produkci až na ceremoniál. Králova řeč oslavující ty správné hodnoty oproti arogantnímu zakladateli facebooku. A ještě konzervativnější The Artist oproti fuj-3D, o němž každý ví, že je veskrze neumělecké - jak by tedy mohlo zvítězit nad filmem se slovem „umělec" v názvu?
Vznikly příběhy, které diváky bavilo sledovat. Udílení filmových cen se vlastně změnilo téměř na sledování samotného filmu. S hrdiny, antagonisty a čekáním happy endu. Ten samozřejmě pokaždé přišel, jsme přeci v Hollywoodu.
Nyní tedy zbývá otázka, komu z producentů se nás a hlavně Akademiky podaří přesvědčit, že jeho film je hrdina.
Letošní happy end
V tuto chvíli se v souvislosti s letoškem mluví nejčastěji o Lincolnovi Stevena Spielberga a Argu Bena Afflecka. Nominace na Zlatý glóbus to jen potvrzují. Předpokládejme, že budou nominováni a že žádný film je co do výraznosti a pověsti na poslední chvíli nedorovná. Což se zatím jeví velmi realisticky.
Letošní téma bude tedy pravděpodobně opět „mládí versus stáří". To minule přálo Umělci a předminule Králově řeči. Tedy těm „starým". Nyní by to přesto nemuselo být tak jednoznačné. Argo není film progresivní o progresivních lidech, ale naopak velmi retro snímek obracející se do minulosti. Spielberg už má navíc cen dost.
V souboji „stáří obracející se do minulosti" a „mládí činící totéž" v podstatě totožnými prostředky - přenesením do doby - by mohl tentokrát trumfovat mladý Affleck, který se svým smutným pohledem po Oscarech pokukuje už třetí film v řadě a vlastně ještě za svou režijní kariéru nedělal nic jiného. Buduje pověst napraveného hříšníka, jenž prozřel a namísto ztvárňování hloupých rolí točí chytré filmy. Na takový příběh by mohli Akademici slyšet. Pokud Spielberg (nebo někdo třetí) nevymyslí lepší.
Zdá se vám takové uvažování moc banální? Nepřeceňujme akademiky, jejich oscarové rovnice jistě nepotřebují víc proměnných. Affleck má zkrátka šanci být tím hodným, tedy vyhrát.
Konzervatismus především
Šest tisíc akademiků nejsou zlí lidé, co záměrně škodí kvalitním filmům. Pokud však o nich něco platilo a platí po dlouhé dekády a generační obměny, tak že jsou nadmíru konzervativní, umírnění a až moc dobře si vědomí toho, co dělají. A proč to dělají. Chápou, že udělit Oscara znamená odsouhlasit dílo, jeho tvůrce, jeho myšlenky a vše, co symbolizují. Popouštět uzdu fantazii při činění takového rozhodnutí se pak nikomu zvlášť nechce. Proto jsou Oscaři cenami středu, obecného vkusu a nekonfliktnosti.
Vždy, když z této cesty byť náznakem uhnuli, třeba když ceremoniál uváděl nekorektní Chris Rock, se pořadatelé jen utvrdili, že tohle není pro ně a raději se vrátili ke standardům. Nenechme se zmýlit letošním angažmá Setha McFarlana, tvůrce seriálu Family Guy. Ten svým celovečerním Méďou dokázal, že jeho kontroverze má své hranice a v jádru vždy skončí u propagování obvyklých amerických hodnot.
Akademici rozhodně nepořádají tajné schůze v losangelských kobkách a nedomlouvají se na vítězi, není to ani potřeba. Jsou svázáni předsudky a předpoklady o tom, jakému filmu cenu dát mohou a jakému ne. Většinou volí podle nejlepšího vědomí a svědomí, jejich vědomí však otupuje lobby nebo marketing a svědomí autocenzura.
Následují jednoduchý vzorec. Vítězem se většinou stane ten, o němž se nejvíc a nejhlasitěji mluví jako o tom, kdo by se jím měl stát, kdo je oním „klaďasem". Řečí hollywoodských komentátorů rozhoduje nejsilnější „Oscar buzz". Že to odpovídá selskému rozumu? Uvědomme si ale, jak takový „buzz" vzniká. Mají na něj vliv dva základní činitelé - média a studia. Nejsou v protikladu, jak by se zprvu zdálo, navzájem se doplňují a přizpůsobují jeden druhému. Studio nejvíc propaguje film, který vzbudil dostatečný zájem, a nejvíc se píše o nejšířeji propagovaných filmech.
Někdy jen velmi těžko odhadneme, jestli byla dřív slepice, nebo vejce, jindy to na nás naopak křičí na první pohled. Výsledkem prvotřídního studiového lobbingu bylo vítězství Zamilovaného Shakespeara oproti Zachraňte vojína Ryana v roce 1999. Média naopak rozhodla o předloňském ocenění Natalie Portman za Černou labuť. Akademici skutečně nemohli volit nikoho jiného, protože by je nejspíš vzal útokem rozhořčený dav.
Ideální je samozřejmě stav „někde mezi", když se studiím podaří předhodit davu ideálního kandidáta a média mají pocit, že ho objevila právě ona. Za příklad takového snímku poslouží Smrt čeká všude. Film, na který už se prakticky zapomnělo, dokud producenty nenapadlo, že by to Kathryn Bigelow na červeném koberci opravdu slušelo.
Oscar Buzz platí i pro ceny za nejlepší zahraniční film. Protože současná česká kinematografie má ve světě pramalé jméno, měli bychom na ocenění mířící po dlouhé době k nám ještě chvíli raději nemyslet. Nenechme se zmást kusými úspěchy z méně významných festivalů, zatím to je skutečně prakticky nereálné. Musí nám stačit Oscar evropský.
Soutěž jiného druhu
Nesmyslné je tvrzení, že z Oscarů zmizela soutěž. To by předloňským předáváním jen těžko zatřásl další skandál producentského giganta Harveyho Weinsteina, jenž za Královu řeč lobboval podle všeho opět za hranicí normy. V Hollywoodu si zkrátka stále ještě neujasnili, kde končí dárek a začíná úplatek, ani kde se doporučení mění ve výhrůžky.
Byl to mimochodem právě Weinstein, kdo protlačil Zamilovaného Shakespeara. Od té doby se o něm říká, že Oscaři se rozdávají podle vůle jeho šekové knížky. Leckdy velmi agresivní kampaně vedené na všech úrovních mu skutečně nejednou vynesly až příliš okatě „koupenou" cenu. Došlo to tak daleko, že se mu Akademie pokoušela zabránit ve vedení takových kampaní zákazem jeho účasti na nich. Weinsteinův vliv však sahá moc daleko na to, aby akademické gesto ohrožovalo jeho plány. Už další rok triumfoval s Umělcem. Kusem, jenž by bez silné lobby nehledě na své kvality už ze své podstaty neměl šanci.
Pro uklidnění, Weinstein letos ničím výrazným nedisponuje, snad jen Nespoutaným Djangem. Toho ale protlačit konzervativním akademikům by byl i pro něj tvrdý oříšek, tak se o to nejspíš ve větší míře nepokusí.
Soutěž tedy jak vidno existuje. Jen nejde o soutěž filmů, ale studií. Vždyť první, kdo odděluje zrno od plev, jsou právě producenti, kteří se snaží vybírat jen kusy s potenciálem, a to navíc tak, aby v rámci jedné stáje nevznikali favorité. Nedejbože aby byl za jedno studio nominován herec za víc rolí najednou, což by jim kazilo preference.
Na základě tohoto dělení se rozjíždí oscarová kampaň a můžete si být jistí, že snímek, který tuto kampaň nemá, nevyhraje, ani kdyby byl sebelepší. Nedávno na to poukázal Duncan Jones, syn Davida Bowieho. Jeho velmi kladně přijímané sci-fi Moon se do tohoto užšího výběru nedostalo a filmař proto věděl, že nemá šanci postoupit byť do nominací, což považoval za možné především v herecké kategorii pro Sama Rockwella. Studio však nerozeslalo akademikům DVD se snímkem, nezajistilo PR, nerozšířilo distribuci, vše bylo proto marné.
Krom toho platí další nepsaná, ale pevně dodržovaná omezení. Filmař málokdy získá Oscara dvakrát za sebou (v případě režiséra se to zatím stalo dvakrát v historii), neanglicky mluvené filmy jsou v hlavních kategoriích prakticky diskvalifikované a nízké žánry typu sci-fi, horory, komedie a fantasy jsou z principu ze hry.
Občas bychom u některého z těchto pravidel našli výjimku, při bližším pohledu ale zjistíme, že pouze potvrzuje pravidlo. Návrat krále například získal jedenáct Oscarů poté, co byla série Pán prstenů předchozí roky v hlavních kategoriích ignorována a vznikla obecná poptávka takové intenzity, že Akademici museli úzus pro jednou opustit. A samozřejmě do toho měl co mluvit i Weinstein, který Jacksonovu trilogii zaštiťoval.
Oscaři nejsou zlo
Tyto dobře známé postupy často vedou diváky i tvůrce k silně negativnímu postoji vůči Akademii. Opravdu nezávislý filmař pak musí prokazovat neúctu k Oscarům čistě z principu. Leckdy dochází i k bojkotu, a to nejen ze strany zklamaných fanoušků Harryho Pottera a mladých horkokrevných režisérů, ale i matadorů formátu Woodyho Allena, který se ceremoniálu ze zásady neúčastní a případné Oscary odmítá přebírat. Jak potvrdil, když vyhrál zlatého plešouna za scénář Půlnoci v Paříži a samozřejmě nedorazil.
Sluší se ale podotknout, že každé velké ceny mají své standardy a klišé, vady na kráse a druh tendenčnosti. Týká se to Zlatých glóbů, jež pomalu ztrácí punc „Oscarů pro chytré", který se úspěšně snažily poslední roky evokovat. A ani velké ceny filmových festivalů, třeba toho v Cannes, nejsou spekulacím o neobjektivitě ušetřeny. O tuzemském protějšku Oscarů, Českých lvech, se jistě netřeba zmiňovat.
Oscarům zůstává jejich výpovědní hodnota. Vlastně se nezměnila prakticky za celou dobu existence. Je to cena udílená filmaři filmařům, vyjadřující přesvědčení tvůrců o tom, jak si veřejnost představuje „ten správný film". Producenti jim pak s touto těžkou otázkou ochotně „radí", samozřejmě ve svůj prospěch? Možná to není úplně výpověď slučitelná s oficiálními ideály pořadatelů, ale přece má svou hodnotu.
