Recenze: Proč Umělec asi dostane hlavního Oscara

Kamil Fila Kamil Fila
5. 2. 2012 13:55
Němý černobílý snímek je nesestřelitelný
Foto: Festival de Cannes

Recenze - Při udělování Oscarů se v poslední době nejvíc hledí na to, aby vítěz nikomu nevadil. Vychází to přímo statisticky z nového, tzv. australského volebního systému v kategorii film roku, kde vyhrává nikoli nutně ten, kdo má nejvíc prvních míst, ale kdo se příliš často neumisťuje nízko v žebříčku. Ideální je být slušný „dvojkař" a moc neprovokovat.

Loni byla taková Králova řeč, snímek, o kterém se při dobrém svědomí nedá říct, že je špatný, protože v něm všechno sedí; problém může nastat jen tehdy, pokud vám vadí idealizace monarchie. Přesně takový je i francouzský černobílý němý snímek The Artist (Umělec) - nenajdete v něm přehmat, který by kazil celkový dojem a jeho starosvětská nálada nám dává šanci uniknout do lepšího světa.

Foto: HCE

Pro Umělce hraje i to, že není jenom pouhou „oslavou filmu" samou o sobě, ale představuje velké smíření mnoha „filmových rodin". Příběh herce němých filmů, který se nemůže uplatnit ve zvukové éře, se stává smířením těchto dvou historických etap. Je to film o Hollywoodu, ale natočili ho Francouzi.

Krok od parodií

V Umělci se spolu smiřují „hollywoodská komerce" a „evropské umění", jednoduchá nostalgie po starých časech i sofistikovanější cinefilie - láska k filmům, jež překonává všechny hranice času a vkusu. The Artist je přijatelný pro Francouze v duchu „americké je dobré, jen když je to staré" a pro Američany zase v duchu „máme rádi Francouze, když nám říkají, jak jsme byli dobří".

Z postmoderního náhledu umožňuje Umělec dva způsoby „čtení" - jeden naivní, kdy opravdu na chvíli propadneme melodramatickému příběhu, a druhý poučený, kdy jsme schopni dekódovat desítky odkazů a narážek. Nebylo by to možné, kdyby byl film koncipovaný jako parodie; ba ne, letos pětačtyřicetiletý režisér a scenárista Michel Hazanavicius udělal krok dalším směrem od dob, kdy točil parodie na staré bondovky s agentem 117.

Foto: HCE

The Artist je v zásadě natočen nejen jako film z konce němé éry, včetně toho, že má obrazový formát 1,33:1 a je nasnímán rychlostí 22 okének za sekundu (čili lehounce zrychleně), ale téměř se nesnaží o jejich aktualizaci, respektive o to, aby byl výrazně přístupnější. Od publika očekává, že opravdu vydrží 100 minut sledovat děj, který není akční ani vyloženě komický a kde se nemluví. Spoléhá prostě na posun v umělecké normě: co dříve bylo standardem, se nyní, zasazeno do nového kontextu celé filmové distribuce, jeví originálně.

Hazanavicius je v respektování konvencí filmů němé éry mnohem důslednější než Aki Kaurismäki ve svém snímku Juha (1999) či Mel Brooks v Němém filmu (1976) - oba totiž běžně používají zvuky na dokreslení děje a dělají to buď čistě realisticko-ilustrativním, nebo hyperbolicko-komediálně přehnaným způsobem.

The Artist je skutečně nejen „němý film", ale i film „hluchý". I postavy, které zde hrají ve zvukových filmech, nemluví nahlas (nejsou slyšet), ačkoli svou přednost „schopnost mluvit" zdůrazňují. Zvuk je tu tematizován svou absencí a režisér si dokonale pohrává s našimi očekáváními. Hlavní hrdina, filmová hvězda, čeká v zákulisí při premiéře svého nového kousku, na to, jak zareaguje na konci publikum. Zatleská? Ale jak to zjistíme, když nic neslyšíme? Až oddalovaný „hluchý" záběr na tleskající publikum nám spolu s postavou přináší úlevu…

Neřeknu ani slovo

Foto: Aktuálně.cz

Podobných momentů se nachází ve filmu víc; vrcholnou práci se zvukem však zažijeme ve scénách, kdy je jimi hrdina pronásledován jako noční či denní můrou. V tu chvíli se zvuky nakrátko objeví - ale jako něco nepřirozeného a nerealistického, co nepatří do tohoto černobílého a všemožně jinak redukovaného světa. Dopady věcí na zem či smích tanečnic atakují hrdinu, který sám není schopen vydat hlásku. V druhé fázi depresí se pak hrdinovi zdá, že by již zvuky měl slyšet, ale připadá mu, že ohluchnul; že se stal cizincem ve vlastním světě, kterému předtím vládnul svým šarmem.

Zcela jednoduchými výrazovými prostředky (a opět spíše jejich absencí) se nastolují významově a emocionálně bohaté momenty. Člověk si při sledování podobného díla připadá zvláštně očištěn, jako by měl z pozice diváka zvukových filmů jaksi navrch nad někým, kdo obývá „němý svět", a vztahuje se k němu jako k handicapovanému.

Jde vlastně o podobné kouzlo jako v případě filmů Rain Man nebo Forrest Gump - i tady jsme nuceni soucítit s hrdiny, kteří jsou kvůli sociální či inteligenční nedostatečnosti zranitelní. The Artist ovšem vyznívá jako mnohem menší citové vydírání, neboť vše se odehrává v rámci naší a hrdinovy mediální zkušenosti a dovedností. Forrest Gump nikdy nepřestane být "magorem" a Rain Man nikdy nepřestane být autistou, zatímco George Valentin z Umělce má stále šanci začít mluvit. A jeho přerod nebude ani tak bolestný a tragický; musí jen víc milovat film.

Snímek ho ostatně k mluvení několikrát ponouká - v úvodní scéně je v inscenovaném záběru ve vězení mučen a němě skrze mezititulek křičí: „Neřeknu vám ani slovo." Když později odcizení s manželkou dosáhne vrcholu, ptá se ho ona nešťastně: „Proč odmítáš mluvit?" Láska ke zvukovému filmu pak přichází s láskou k herečce Peppy Miller, která ve zvukových „talkies" září; zprvu konkurenti, pak milenci a aktéři v jednom filmu… Opět jako „komerce" a „umění", Amerika a Francie, končí si smířeně v náruči. Oscary toto dílo neminou.

Foto: Aktuálně.cz

Kdysi dávno minuly Americkou noc (1973) od Francoise Truffauta - ta nakonec získala jen toho „cizojazyčného", ale nominace měla i za režii, scénář a ženský herecký výkon. Americká noc však ukazovala proces natáčení filmu příliš zevnitř, viděla i nevábné vnitřnosti, deziluze, strachy a pochyby. Na závěr říká: odteď se musí točit jinak, umělečtěji, experimentálněji, svobodněji. The Artist naopak všechny pochyby zažene a říká nám: je tak krásné vrátit se k tradicím a být integrován do systému. Jistě, tehdy byl filmový zvuk v něčem pokrokový, ale dnes se na jeho nástup díváme už jen jako na historii a něco standardního.

Švihák i trpitel

Snad se ještě hodí podat pomocnou ruku potenciálním divákům, kteří se nechtějí na film dívat jen naivně a oddávat se jeho čiré magii. Nač tedy The Artist odkazuje? Hrdina George Valentin je především směsicí milovníka Rudolpha Valentina a akčního hrdiny Douglase Fairbankse - z Fairbanksova Zorra je dokonce přímo ukradeno několik záběrů, mezi něž je pak vestřižen Jean Dujardin představující Valentina. Valentin coby herec je přitom spíš typ Fairbankse (sebevědomý švihák), ale v soukromém životě se dostává více do poloh Rudolpha Valentina (tedy chvíli tajemného a později i křehkého trpitele).

Foto: HCE

Foto: HCE

Zápletka snímku pak částečně reprodukuje jiné slavné zvukové filmy reflektující éru klasického Hollywoodu, hlavně Zpívání v dešti a Zrodila se hvězda. Kdy se Peppy nechá odvážet domů a říká „Take me home. I want to be alone", rozehrává se tím celá stať odkazů - scéna vypadá, jako když Greta Garbo, bývalá hvězda němých filmů, která se dokázala přeorientovat na kariéru ve zvukové éře, odjíždí ve snímku Grand Hotel (Lidé v hotelu) spáchat sebevraždu. V Umělci ovšem Peppy odjíždí se slavnou větou na rtech, ale sebevraždu hodlá páchat Valentin.

Michel Hazanavicius tvrdí, že Umělce zamýšlel jako „milostný dopis" svým vzorům, jimiž byli Alfred Hitchcock, Fritz Lang, John Ford, Ernst Lubitsch a Billy Wilder - tedy v zásadě všichni režiséři, kteří přežili přechod mezi dvěma érami, nebo o tomto klíčovém tématu dějin kinematografie aspoň natočili film (jako Wilder svůj Sunset Boulervard).

Možná tuto poctu trochu přehnal, když část hudebního doprovodu tvoří přímé použití partitur Bernarda Herrmana z Vertiga (což je navíc barevný mluvený snímek). V zájmu hezké návaznosti scén či efektního vyznění taky zdaleka nerespektuje všechny dobové reálie.

Píseň Pennies from Heaven pochází až z roku 1936 a těžko může ilustrovat léta 1927 až 1932; Valentin by se těžko mohl opíjet v baru, protože prohibice skončila až o rok později, a filmový časopis Variety rozhodně neuveřejňoval reklamy na Coca-Colu, ale pouze na nové tituly Hollywoodu. Naštěstí tak významné věci, jako že Hollywood měl dřív na kopcích nápis Hollywoodland a nejkrásnější ženy neměly prsa, zůstaly věrné.

The Artist splňuje překvapivě vše, co by měl mít oscarový film. Navíc má podobnou funkci jako klasické filmy v období 30. let - umožní divákům v kině zapomenout na hospodářskou krizi. Dnes jdeme na Umělce s tím, že už víme, jak se naši předkové nechávali utěšovat. A vzpomínáme, jak jim to šlo asi o trochu lépe, protože více věřili na nevinnost filmů.

My unešení trochu předstíráme, už víme příliš mnoho o tom, že filmy jsou „krásné lži". The Artist ovšem i tuto svou „umělou filmovou naději" reflektuje; tím nás znovu dostává a zároveň se vlastně stává nesestřelitelný. Kdyby vznikl v 90. letech, kdy byla postmoderna a návraty do filmové historie o něco divočejší, asi by nebyl přijímán tak shovívavě jako dnes. Přestože sází na archaičnost, ve vrcholící retrománii se stává výstavním exemplářem naší doby.

The Artist
The Artist
Žánr: Drama, Komedie, Romantika
Režie: Michel Hazanavicius
Obsazení: Jean Dujardin, Bérénice Bejo, John Goodman, Missi Pyle, Penelope Ann Miller, James Cromwell, Beth Grant, Stuart Pankin, Bitsie Tulloch, Ed Lauter, Malcolm McDowell
Délka: 100 minut
Premiéra ČR: 16.02.2012
 

Právě se děje

Další zprávy