Glosa - Ruční mainstreamová animace dosáhla svého vrcholu v roce 1994, kdy kina ovládl Lví král a stal se nejúspěšnějším animovaným filmem své doby. Ne že by se pak na kreslené příběhy přestalo ze dne na den chodit, ale zdálo se jasné, že klasické disneyovky a kousky jim podobné už nemají kam stoupat. Koncept byl naplněn. Příchod CGI Toy Story ho nesesadil z trůnu, jak se často interpretuje, ale byl následkem tohoto přežití a potřeby ozkoušet nové postupy technologické i příběhové, jež pak ústup žánru pouze urychlily.
Čtěte také
Raubíř Ralf touží rozmetat předsudky o nudě s Disney
Nastala patnáctiletá éra Pixaru, kdy progresivní studio (nyní paradoxně Disneyho divize) své animáky vymezilo vůči „Waltovu kýči" a velmi jasné a roky budované rétorice konzervativních a skrz naskrz tradicionalistických příběhů. A tím určilo trendy.
Spolu s realističtější počítačovou technologií se animáky staly komplexnější, méně předvídatelné a více zkoumající možnosti. Ne že by tyto pokusy opouštěly brány Pixaru často, konkurence zůstávala spíš u taškařic, ale přece se vliv vyšších nároků šířil dál. Vrcholem tohoto období se stává třetí Toy Story. Opět nejvýdělečnější animovaný film všech dob a ironicky pokračování titulu moderní vlny začínajícího. Víc už CGI animace nemůže nabídnout, pokud chce zůstat „mainstreamovou".
Technologicky samozřejmě na vrcholu nejsme, ale to nebyli ani kreslíři před dvaceti lety. Jsme ale na vrcholu toho, co mohou mistři od počítačů odvyprávět, jak plnohodnotný a komplikovaný příběh mohou nabídnout, aby na něj stále chodili cíloví diváci.
Ve skutečnosti se moment zlomu dá určit na minutu přesně. Nastal ke konci Toy Story 3, kdy se bezbranné hračky pomalu blížily k jámě mířící do rozpálené pece, jež měla zpečetit jejich osud. Ve chvíli, kdy se hrdinové smířili se svým koncem, chytli se za ruce a zavřeli oči, vyšplhal pixarovský animátor na vrchol pomyslné jedle, rozhlédl se a zjistil, že výš to nejde. Pokrčil tedy rameny a vrátil se zpět na zem - hrdiny zachránil a nabídl sentimentální, ale šťastné finále.
Myslete na děti! Myslete na peníze!
Naznačuji snad, že měli nechat tvůrci své hrdiny zemřít? To je přece směšné! Vždyť mluvíme o filmu pro děti!
Problém tkví v tom, že Pixar nás dlouho mátl iluzí, že každý jejich další film bude víc a víc dospělý. Až se postupně dostaneme k plnohodnotným a komplexním příběhům srovnatelným s hranou tvorbou. Nejvíc se jim to podařilo u Úžasňáků, u nichž se baví rodiče víc než děti. Vzhůru do oblak už ale mnoho diváků prokouklo v jeho nedůslednosti při zobrazování eskapád legračního staříka, který se sice zkoušel tvářit, že má za sebou celý život, a drásal tím naše srdce, ale nějak se mu to nedařilo. Iluze se rozplynula. Animáky za stamiliony prostě jsou a budou vždy v první řadě myslet na děti.
Proto se už tvůrci o nic tak extrémního nepokoušeli a věnovali se dál „dětinštějším motivům". Tak se dostáváme zpět k maximu jejich možností, kdy je vše vyváženo přesně tak, jak situace dovoluje, a sice ke třetí Toy Story.
Protože, co si budeme nalhávat, mainstreamové animáky musí cílit na děti, protože se od nich očekává výdělek. U CGI to platí dvojnásob, protože rozpočty nejen vyrovnají, ale i přesahují hrané filmy. Na vlásku třeba stálo se svojí celou složitou produkcí víc než Avatar!
Pixar, představující až donedávna nejvyšší kvalitu v oboru, se zřejmě dostal jako první na konec cesty a nyní se může jen vracet, nebo postávat na místě. Sluší se dodat, že ostatní studia jako Dreamworks a Disney se o „přidanou hodnotu" většinou ani nesnaží, takže limity logicky nemohou objevovat.
Možná tedy nedávná Rebelka představuje podobnou labutí píseň, jakou byl pro progresivní vysokorozpočtovou ruční adaptaci Princ egyptský z roku 1998.
Ne že bych očekával pokles výdělků nebo tvorby CGI animáků, to rozhodně ne. Už jen proto, že je zatím není čím nahradit. Ale rozhodně očekávám pokles snahy posouvat je dál, protože už to zkrátka nejde.
Bezradnost není americkou výsadou
Abych ale veškerou vinu nesvaloval na Američany (natož nebohý Pixar), podívejme se na druhou stranu oceánu. I zde nalézáme aktuální pokusy o mainstreamové animáky posouvající konvence, i když už nejde o CGI tvorbu.
Francouzský Obchod pro sebevrahy rozhodně nevypadá jako film pro malé děti. Příběh se odehrává v neznámém městě neurčené země, kde lidé velmi rádi páchají sebevraždy. Problém je, že to není legální a bojí se v případě neúspěchu pokuty, tak si chodí pro pomoc do obchodu pana Mishimy, jenž jim od života odpomůže, jak si jen budou přát.
Snímek má na svědomí Patrice Leconte, režisér se čtyřicetiletou praxí. Proto je bizarní, jak se mu coby celek rozpadá pod rukama. Nejprve nám není jasné, proč jsou všichni tak nešťastní, posléze proč šťastní. Proč příběh nefunguje a jeho poselství nelze uvěřit.
Proč snaha o společenský přesah vypadá tak směšně a nepatřičně? Jednoduše proto, že jde o snímek mainstreamový, i když ne vyloženě dětský, jenž se očividně stále cílí na rodinu a chce vydělat peníze. A jak jsme si řekli, mainstreamové animované filmy končí šťastně. Tečka. A navíc sdělují některé ze známých poselství. Druhá tečka. Leconte se tak ocitá mezi mlýnskými kameny - mainstreamovostí a snahou o méně konvencí. A prohrává na plné čáře, protože požadavky, jež musí plnit, podrývají vše, o co se pokouší.
Všude špatně, doma nejhůř
Stagnující zahraniční animace se nám možná zdá špatná, nyní si ale zameťme před vlastním prahem. Do tuzemských kin nedávno vyrazil druhý Kozí příběh, což je fakt nahánějící takovou hrůzu, až se divím, že nebyla premiéra naplánována na Halloween.
Jednička byla zaručeně nejodpudivější CGI věcí, jaká se kdy odehrála na našich plátnech. Ignorovala základní vypravěčské postupy i zvyklosti, nabízela nevkusnou animaci a nestoudný sexismus. Pokud americkým kouskům vytýkám schematičnost, jejímž až příliš doslovným dodržováním dosahují té nejprimitivnější funkčnosti, u Kozího příběhu bych se za něco podobného byl ochoten modlit.
Dvojka je v tomto ohledu o stupínek lepší. Příběh někdy dává smysl a scény na sebe spíš navazují. Přesto se opět jedná o očividné zneužití dětského diváka, který se rád chodí do kina smát a směje se všemu, co je vyvedeno v kontrastních barvách a doplněno patřičným zvukem. (Na děti to působí stejně jako hororové „lekačky".)
U nás ještě podle všeho nejsme ani dost daleko na to, abychom chápali, že rozesmát dítě je naprostým minimem a úkolem animátora je dát gagu smysl a místo v příběhu, ne ho desetkrát zopakovat.
Uplatňovat na první a druhý Kozí příběh kritéria jako na snímky od Pixaru se pak jeví až nepatřičně. Na což tvůrci rádi spoléhají s odvoláním na nízký rozpočet. Neschopnost odvyprávět příběh ale nesouvisí s kvalitou technologie.
Ralf jako prototyp
Nabízí se otázka, jaké teď velké animované filmy budou. Odpověď zřejmě nabízí Raubíř Ralf. Sympatický snímek se sympatickou animací. Není od Pixaru, ale Disneyho, jenže obě animátorské divize začínají pomalu, ale jistě splývat. Což je pro někoho samo o sobě špatné znamení.
Ralf je hrdina řešící dospělé problémy - krizi středního věku, dalo by se říct. Zároveň ale rezignuje na větší hloubku a dětinskosti se nezbaví, ani se o to nesnaží. Ukazuje tak přednosti a limity mainstreamového CGI jako nic jiného.
Je vlastně prototypem animáku po „pixarizaci" zbavené marného potenciálu vyvíjet se. Tedy v podstatě to samé, co lze říct o pixarovské Rebelce.
Tak vypadá film naplňující žánr, který dosáhl svého maxima, a všichni jeho tvůrci si to uvědomují. Házejí motivy a vtipy s naprostou samozřejmostí a nikdo se nepodivuje nad ztrátou prvku překvapení.
Popkulturní odkazy nahrazují originální humor, dokonalejší technika, inovativní design. A nikomu, divákům ani spokojeným zámořským kritikům, to nevadí, protože si uvědomují hranice - z velké části je ostatně určují právě diváci.
Dreamworks plánuje pokračovat v sérii Jak vycvičit draka, předtím však nabídne například příběh chlapce, jenž se přátelí se svým stínem. Jindy se bude cestovat časem či zkoušet variace Úžasňáků.
Pixar chystá především sequely. Příšerek s. r. o., Hledá se Nemo, neustále se mluví o Toy Story. Vše to vypadá standardně a neobjevně.
Budou to možná zábavné snímky, technicky jistě velmi kvalitní, jen bychom se měli smířit s faktem, že pixarovské tendence přibližovat mainstreamové animáky možnostem hrané tvorby a dospělým už svého vrcholu na nějakou dobu dosáhly a dál, než zašly doposud, už se nevypraví. Nelze to jednoznačně odsoudit, protože to především naplňuje naši zakázku, ale je potřeba si to uvědomit.
