Dívka, která dá na rady moudrých mužů. Romantická komedie Na horách působí uměle

Hitmaker Rudolf Havlík se vrací s dalším lokačně bohatým filmem, v jehož centru stojí stereotypizované vztahy mezi mužem a ženou. Po vzoru jeho posledních titulů kloubí křečovitou dobrodružnou linku s tou rádoby romantickou, kde bychom však upřímnou lásku hledali jen marně.

Krkonoše, horská služba a střet rozmazlené městské povahy s tou neohrabaně dobrodružnou -⁠⁠⁠⁠⁠⁠ na těchto základech staví nová outdoorová romantická komedie Na horách. Přesto si Rudolf Havlík opět neodpustil příležitost do natáčení vměstnat pomyslnou zájezdovou kancelář, neboť film otevírají scény z půvabného Nepálu, kde se setkáváme s Karlem -⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nevyléčitelným milovníkem horského adrenalinu. Ten však záhy umírá pod lavinou a vyprávění přepíná na perspektivu Lucie (Aneta Krejčíková).

Ta zjišťuje, že je jeho dcerou, přičemž Karel jí v závěti odkázal krkonošskou chalupu. V ní přebývají blízcí Karlovi přátelé, především svéráz Matěj (Igor Orozovič) pracující u horské služby. Lucie do malebného i surového kraje přijíždí s kufříkem, zcela nepolíbená "krásou divočiny". Vidíme tedy typický narativ zaostřující na Lucčinu proměnu z městské na o něco přírodnější dívku, což rámuje její vztah s Matějem.

Vztahová linie by ráda těžila z protikladů odlišných povah a vzájemného popichování, které má vést k milostnému rozuzlení a sblížení. To však funguje pouze na papíře, a možná ani tam ne. Mezi Lucií a Matějem neexistuje vzájemná chemie, v podstatě pouze sledujeme mansplaining v té nejčistší podobě, na jehož základě žena mění své priority a životní filozofii. Dialog neprobíhá, Lucie pouze nasává svérázné jednání Matěje, který si ji kromě řečí získá i horským heroismem.

Hory jako krásná, ale banální kulisa

Právě hory jsou minimálně stejně důležitým romantickým prvkem. Jejich surová nátura vede postavy až na hranice jejich sil, což má být svým způsobem katarzní. Tvůrci těží z ornamentálních výjevů krajiny. Hlubší provázání s vnitřními motivacemi postav však chybí, hory jsou jen banální a povrchní kulisa. A nad tím vším se tyčí především absolutní rezignace na jakoukoli režijní invenci. Všichni tak nějak jedou na autopilota.

Igor Orozovič jako horal Matěj a Aneta Krejčíková v roli Lucie ve filmu Na horách.

Igor Orozovič a Aneta Krejčíková ve filmu Na horách.

Ondřej Pavelka a Adéla Gondíková ve filmu Na horách.

Veronika Khek Kubařová ve filmu Na horách.

Zobrazit
9 fotografií

Určujícím slovem je konformismus a didaktičnost. Havlík ve své tvorbě posledních let obecně čerpá z hollywoodské tradice příznačné pro 90. léta. Větví romantické zápletky mezi dvěma povahovými protipóly, těží z exotických a apriori líbivých lokací a do popředí staví dobrodružnou linii. Takovými případy jsou Ostrov (2023) z Thajska a Poklad (2024) z Bali. Ve filmu Na horách volí lokálnímu publiku bližší kulisy a v popkulturním vědomí stále živou tradici horských filmů koření hollywoodským vyprávěním.

Havlíkovy scénáře ale bohužel následují obecné poučky jak vystřižené z příručky "jak napsat dobrý scénář". Režisér mechanicky vrství dějové zvraty, zapomíná ale na samotné postavy. Výsledek je pak umělý, až mrtvolně vykonstruovaný. Spoléhá na emoce, k nimž si dopomáhá bezradným hudebním doprovodem a které pak v celkovém kontextu působí neupřímně.

Divák je odkázán na reklamně nasvícené obrázky, bez jakékoli výpovědní hodnoty. Sem tam Havlík demonstruje relativní cit pro inscenaci, přesto se ale většinu času spoléhá na tendenční rozzáběrování a střihovou skladbu. Film navíc prostupují pasáže, v nichž si Lucie povídá s představou svého zemřelého otce. Ten ztělesňuje jakéhosi průvodce a hodnotovou podporu ohledně horalského pábitelství, jemuž se Lucie původně brání. Tyto rozmluvy jsou zatížené patosem a otravnou potřebou vše vysvětlovat. Postavy obecně neustále komentují to, co dělají a co si myslí.

Laciné vulgarismy, popíjení a plácání po zadku

I když Lucie lásku k horám nakonec díky vlastnímu nasazení a statečnosti najde, její celkový vývoj i předcházející události jsou navázané na rady moudrých mužů, kteří říkají, jaká by Lucie měla být a co je v životě opravdu důležité. Ústředním motivem je obětavost pro druhé. Vnitřní rozkoly a protichůdné pocity, které v sobě Lucie řeší, jsou rozuzlené falešně a ploše, toporně napasované do předurčené trajektorie. Jako by scénář rezignoval na jakoukoli ambivalenci.

Všichni dojdou smíru, předchozí křivdy a toxické chování mizí, diváci dostávají kýžený happy end. Ten sám o sobě problematický není, problematická je cesta, kterou k němu docházíme. Hory jako očistná lokalita s osobitým koloritem jsou na základě viděného paradoxně spíš svazující než osvobozující, byť se tvůrci snaží právě o to druhé. Romantické, komediální a dobrodružné linie se nedoplňují, ale iritujícím způsobem trčí.

Nehledě na otřepaný humor spoléhající na figury pohybující se ve spodním prádle, laciné vulgarismy, popíjení, plácání po zadku a naivitu protagonistky. Ta, jakkoli má být tvrdohlavou hybatelkou děje, je vykreslena především jako nijaká postava, neschopná vlastního jednání. Snímek Na horách i přes zprvu atraktivní zasazení patří do škatulky romantických filmů, které zcela postrádají lásku. Vztahovou, vypravěčskou i tvůrčí.

Ale co už. Hlavně že si opět můžeme užít pekelně se táhnoucí výlet do hor, kde nám jsou postavy úplně jedno a postrádají jakoukoli psychologickou drobnokresbu nebo alespoň základní empatii. Alespoň se Havlík tentokrát oproti příšerné Minutě věčnosti (2021), kde protagonisté putují zasněženým Islandem, nesnaží o rádoby artový film. Přesto je nová komedie neméně úmorným zážitkem.