Zlomená noha a sláva v SSSR. Film Anděl na horách pomohl změnit dobový humor

Anděl na horách, jenž v listopadu oslavil 70 let od premiéry, a jeho předchůdce Dovolená s Andělem patří k oblíbeným českým komediím. Oba filmy se v televizi často reprízují, horská odysea revizora Anděla je však přeci jen divácky o něco preferovanější. Proč tomu tak je a jak k dobovému úspěchu snímku přispěl Jaroslav Marvan?

Československá veselohra byla po komunistickém převratu v krizi. Prvorepubliková estetika, její přední filmové hvězdy i pojetí vtipu se staly nepřijatelnými. Komedie v duchu socialistického realismu vychovávala a zobrazovala utopicky idealistickou společnost. Na tyto filmy však publikum neslyšelo, a tak si důležitost veseloher jako kdysi nejpopulárnějšího žánru začali uvědomovat i straníci.

Jak píše Petr Szczepanik v objevné knize Továrna Barrandov. Svět filmařů a politická moc 1945-1970, tehdejší ministr kultury Václav Kopecký roku 1953 na jednom ze zasedání ústředního výboru strany vyjádřil jasné stanovisko, že veselohry s prostým účelem pobavit jsou pro průmysl a diváky důležité. Bylo to právě v době, kdy se enormních úspěchů dočkaly dvě klíčové komedie: Dovolená s Andělem (1952) a Císařův pekař - Pekařův císař (1951).

Se změnou vztahu k veselohrám se pojilo i využívání některých populárních meziválečných a protektorátních herců. Titulní role získali Jan Werich, Jindřich Plachta, Saša Rašilov, Oldřich Nový, Theodor Pištěk i Vlasta Burian. Jejich herecký projev a typologie ztvárněných postav se však od těch prvorepublikových moc nelišily, jen byly využívány v jiném, ideologickém kontextu. V určité míře šlo o scénáře psané na tělo. Diváci tyto hvězdy potřebovali, stejně jako je potřeboval filmový průmysl. Právě veseloherní tituly s idoly staré a režimem opovrhované gardy patří k těm dobově nejnavštěvovanějším.

Jaroslav Marvan. Původně "nadhazovač" Vlasty Buriana a obecně zdaleka nejvytíženější herec vedlejších rolí prvorepublikové kinematografie se přeměnil v největší národní hvězdu. Na veselohry s ním chodily miliony lidí. Posledního Mohykána (1947) vidělo 4,7 milionu diváků, Veselý souboj 3,5 milionu a Cirkus bude! 3,7 milionu. Anděla na horách (1955) pak zhlédlo 4,4 milionu Čechoslováků. Přispěl k tomu i fakt, že ho režíroval největší "hit maker" první poloviny 50. let Bořivoj Zeman.

Hvězda jménem Marvan na dovolené ROH

Snad nejpopulárnější a nejobsazovanější byl tehdy u a Cirkus bude! 3,7 milionu. Anděla na horách (1955) pak zhlédlo 4,4 milionu Čechoslováků. Přispěl k tomu i fakt, že ho režíroval největší "hit maker" první poloviny 50. let Bořivoj Zeman.

Jaroslav Marvan ve svém Gustavu Andělovi vytvořil hereckou polohu nabručeného dobráka, kterou si ozkoušel například už ve zmíněném Posledním Mohykánovi. Ve prospěch vtipu dokázal pracovat se striktní seriózností a autoritářskou typologií. Dovolená s Andělem pak cíleně zachycuje přerod nasupeného morouse v chápavějšího a příjemnějšího člověka.

Vyprávění filmu Dovolená s Andělem z prostředí letní rekreace ROH splňuje agitační požadavky tehdejšího režimu. Vyobrazuje vytrvalé pracanty, kteří během osobního volna opraví rozpadlou hospodu a promění ji ve školku pro děti, gagy jsou podřízené společenské transformaci protagonisty. Film opěvuje nové možnosti režimu, kdy řada pracovníků jede na svou vůbec první dovolenou a čerpá sílu k ještě nadšenějšímu budování. Je oslavována síla kolektivu a vyzdvihována budovatelská sounáležitost. Na povolání každé z postav je kladen velký akcent.

Na příkladu horského pokračování Anděl na horách pak lze demonstrovat jasný odklon k čistšímu veselohernímu pojetí. Gustav Anděl je již polepšený, jako postava už se nemá kam vyvíjet. Namísto toho tvůrci oscilují k motivům typickým pro meziválečnou a protektorátní kinematografii. Humor staví na komedii záměn a omylů, čirém klaunství a rodinné zápletce, kdy Anděl na rekreaci ROH vyráží proto, aby si prověřil synovu novou snoubenku.

Ideologické aspekty ustupují do pozadí a epicentrem humoru se stává Andělova tvrdohlavost a přísnost překrývaná určitou poťouchlostí. Právě jeho konání je rozbuškou pro nedorozumění, která jsou zdrojem vtipu. Stejnou měrou se však dočkáme i ornamentálních záběrů zimního masopustu a krás rekreačního střediska, jež propagují pracovní benefity a jsou takřka plakátové povahy.

Popularita na východ od nás a Anděl u moře

Marvan Anděla neztvárňuje jako morální maják, nýbrž jako ztotožnitelného a obavy prostoupeného člověka, jenž má srdce na onom klišoidním "pravém místě". Není tak fyzicky energický a výbušný jako v prvním díle, na což měla možná vliv i údajná zlomenina nohy, s níž se herec během natáčení potýkal. Dobová kritika pak na základě úspěchu obou filmů začala psát o "marvanismu" - kritizovala napodobování tohoto hereckého typu.

Marvan stvořil určitý stereotyp, odvíjející se od maloměšťáctví. Jak přiznal v několika rozhovorech, ve filmech se cítil svázaný kamerou, jakkoli měl nad svými postavami nadstandardní kreativní kontrolu. Moc dobře si uvědomoval svou slávu a důležitost, což údajně velmi rád demonstroval. Jako delegát v rámci slavnostních projekcí Anděla objel několik sovětských států, kde tato zemitá veselohra poutala velkou pozornost, aniž by šla režimu proti srsti.

Anděl na horách u nás navíc zažehl populární tradici horských komedií (např. Sněženky a machři nebo Snowboarďáci). Gustav Anděl byl původně zamýšlen jako seriálová postava, nakonec ale zůstalo pouze u dvojice filmů. Dlouhodobě se v médiích také píše o nerealizovaném pokračování s názvem Anděl u moře. Pokus o jeho natočení ale není (vyjma několika individuálních tvrzení) oficiálně potvrzen, takže je otázkou, zda k němu vůbec došlo.

Anděl na horách představuje pomyslný most mezi budovatelskou veselohrou a čistými komediemi, kterých se československý film dočkal v liberálnějších 60. letech, kdy se ke slovu dostali tvůrci jako Oldřich Lipský či Václav Vorlíček.