Mrazivé i groteskní. Čaroděj z Kremlu obnažuje mašinérii ambicí i banálního Putina

Pád sovětského bloku a všudypřítomné rozvolnění devadesátých let. Avantgardní umění, svoboda slova, dekadentní party, ale také otevřené dveře všem vykutáleným podnikatelům pomalu se transformujícím v oligarchy. Právě v téhle éře s puncem Divokého západu se potloukal i původně divadelní režisér Vadim Baranov – protagonista filmu a samotný „čaroděj z Kremlu“, jenž nejen skrze mediální praktiky pomohl Vladimíru Putinovi stát se novodobým carem s neochvějnou mocí. 

Hned v úvodu se o Baranovi dozvídáme, že je enigmatickou postavou. A to z úst esejisty Rowlanda, který do Ruska přijel sepsat biografii Jevgenije Zamjatina a kterého Baranov pozve do svého sídla téměř zapadlého sněhem. Stopáž filmu sahající k téměř dvou a půl hodinám rámuje jejich dialog, přesněji Baranův monolog reflektující formativní etapy novodobé ruské historie. 

Co jej k rozpravě vedlo? Možná snaha o drobné vykoupení, možná čistě egoistická touha potvrdit si svou důležitost. Baran s tváří herce Paula Dana nám útržkovitě říká jen to, o čem chce, abychom věděli. Když ze strany Rowlanda dojde ke konfrontaci, trochu nezištně přitakává, kontruje odlišným pohledem na věc či popírá odpovědnost za režimem páchanou krutost. Nikdy nám není skutečně blízko, neodhalí všechny karty. Jeho motivace jsou čeřené sibiřskou mlhou, polohu tajemného loutkáře si užívá. Avšak stále platí za jediného průvodce, přímého účastníka změny režimu. 

Zobrazit
11 fotografií

Tempo jak má být, dialogy záměrně lehce strojené 

Tempo a rytmus vyprávění od nadupaných devadesátek značně zvolňuje, postupně se rozplývá v nekonečně řetězených schůzkách. Režisér Olivier Assayas, jehož tvorba dlouhodobě minimalisticky zkoumá vykloubené podoby humanismu a jedince uvíznuté ve vlastní realitě, však statické segmenty mluvících hlav dokáže odvyprávět s potřebným švihem. 

Dialogy se nesnaží o autenticitu, je v nich kousek strojené a lehce zvrácené geopolitické poezie. Vlastní důležitostí opití muži mluví o důležitých věcech, šermují intelektuálními i zcela bodrými tezemi, jež jsou pro chod národa i státu určující. Jistou míru umělosti podtrhuje anglofonní obsazení. K chladnému egoismu a kumulování moci však tato volba skvěle padne. Právě rozkol mezi východním a západním vnímáním Ruska je pro vyprávění klíčový. Většina dialogů je navíc dobře vypointovaná. 

Assayas dokáže fluidně přepínat mezi grotesknem a obludnou mrazivostí, vyprávění cíleně zbavuje očekávaného napětí. Děj dusí v uzavřených prostorech, dopady na společnost takřka nevidíme. Vše se dozvídáme ze slovních výměn mezi lidmi u moci, které akcentují izolovanost elitářů. Ti však moc dobře vědí, jaké budou mít jejich rozhodnutí následky. Samotný Putin v podání Juda Lawa je díky britské hvězdě obdařen až překvapivým charismatem. Mlčenlivé pohledy se zvednutým obočím kombinuje s výbuchy agrese a ublíženosti, kdy odhaluje vůdcovu malost. 

Půvabná analýza manipulace společnosti 

Snímek rozhodně není objevným pohledem na ruskou současnost. Obeznámeným lidem žijícím mimo kremelskou bublinu jen těžko nabídne nové pohledy. Někdy možná až moc didakticky nasvěcuje principy současného Ruska. Stále ale skýtá těžko popsatelný půvab, který tkví v analýze banality moci a velmi jednoduchého přístupu k manipulaci společenského mínění. Na agresi a vzbuzování nenávisti totiž není složitého vůbec nic. 

Putina nevidíme jako suverénního lídra, nýbrž jako emocí zbaveného sociopata, jenž čistokrevně mocenské ambice maskuje tvrzením, že on jediný chápe ruskou mentalitu. Jde o muže pohlceného násilným viděním světa, který opovrhuje lidmi. Loajalitu chová jen ke svým kumpánům z mládí. 

Baranov, který je fikční interpretací osobnosti Vladislava Surkova, je pohlcen machinacemi té nejvyšší politiky a stává nepatetickým tragickým hrdinou. Nebo ne? Ukazuje, že hranice mezi pevně drženými otěžemi a ztrátou kontroly se může jednoduše rozplynout, záleží na úhlu pohledu. Ve vztahu k vůdci Baranov podléhá přemrštěné představě o vlastní důležitosti, byť celou dobu ví, co je Putin zač. 

Související

Pozoruhodná Cesta zločinu. Hvězdně obsazený thriller nečekaně hledá lidskost

Nedořečený a podnětnější, než by se mohlo zdát 

Manipulující intelektuály ale v závěru stejně dostihne hrubá síla. Baranov se všemi mluví pragmaticky a na rovinu, tuto schopnost však postrádá, jde-li o něj samotného. Nevíme, zda prozřel, zda byl odstaven, nebo zda jej k rozhodnutí opustit politiku vedl rodinný život. Fascinující je i jeho následování „rebrandované“ totality, kterou v mládí opovrhoval, i kvůli osudu svého otce. Skutečně za vším vězí ambice ústící v cynickou znuděnost a snaha po sobě zanechat jakoukoli stopu? 

Čaroděj z Kremlu spoustu věcí nechává nedořečených, především stran osobních rozkolů a proměnlivosti motivací. Nesnaží se předstírat pochopení vnitřního světa postav. Plynutí rozprav mezi Rowlandem a Baranovem je spíše scenáristicky laciným konstruktem, významově rozporuplné je i vykreslení vztahu Baranova a jeho ženy. Těžko uchopitelný tvar, jenž je ve své zdánlivé jednoduchosti o to složitější, si rozhodně žádá opakované sledování. To buď potvrdí ambivalentní komplexnost, nebo obnaží zvolené postupy coby povrchní berličku. Je ale mnohem pozoruhodnější a podnětnější, než by se mohlo na první pohled zdát.