Protagonistkou filmu Men, který od čtvrtka promítají česká kina, je žena. Harper nedávno dala kopačky násilnickému partnerovi. Emotivní rozchod skončil jeho smrtelným pádem z balkonu londýnského bytu. Nejspíš šlo o sebevraždu, kterou dřív vyhrožoval.
Přestože byla Harper obětí, cítí výčitky. Doufá, že venkovská idyla ji přivede na jiné myšlenky. A byť její výlet z města uvozuje něžný Love Song od Eltona Johna, pobyt v malebném sídle ze Shakespearových dob se záhy stává prodloužením noční můry, kterou hrdinka zažívala se zesnulým agresorem. Když stejná píseň film o hodinu a půl později uzavírá, místo líbezných pocitů budí nepříjemné mrazení.
Novinku dvaapadesátiletého britského režiséra a scenáristy Alexe Garlanda, známého snímky Ex Machina nebo Annihilation, lze vnímat mimo jiné jako drastickou studii toxických partnerských vztahů, v nichž láska nepředstavuje dveře a klíč, jak zpívá John, ale nástroj citové manipulace.
Právě v takovém svazku žila Harper a jeho otisk si v sobě stále nese. I kvůli doznívajícímu traumatu nenachází klid a uvolnění ani mimo město. Nekomfortní je už setkání se žoviálním správcem venkovského domu Geoffreym, který honosné pokoje představuje s nejapnými, pasivně agresivními poznámkami. Oklikou vybízí Harper, aby na toaletách nesplachovala tampony, jak podle něj dámy mají ve zvyku, a netaktně vyzvídá, jaký je její rodinný stav.
Venkovan neumně maskující přehlíživost vůči ženám, zvlášť těm svobodným a samostatným, ovšem představuje jen decentní předehru k pozdějšímu psychickému a fyzickému teroru. Ten začíná jako tradiční slasher, což je označení pro podžánr hororu s masovými vrahy, a vrcholí výjevy připomínajícími extrémní body horory Davida Cronenberga - tedy snímky ukazující násilí na lidském těle.
Traumatizovaná žena chtěla na venkově strávit dva týdny. Že by kufry mohla sbalit dřív, ji napadne, už když na první vycházce do okolních lesů kromě panenské zeleně potká nahého podivína s tělem posetým otevřenými ranami, který ji pak stalkuje až k domu.
Policie je stejně málo nápomocná jako vikář, u něhož Harper hledá duchovní útěchu. Vyšinutý venkovský kolorit dotváří hubatý adolescent, posedávající u kostela s maskou Marilyn Monroe na obličeji. Stejně jako ostatní muži ve vsi je plný nenávisti vůči opačnému pohlaví.
Alex Garland svůj třetí film založil na povědomé hororové situaci. Osamělá žena přijíždí do rozlehlého prázdného domu uprostřed nepřátelského prostředí. Zdálky a zpoza okna ji kdosi nebo cosi sleduje. Schyluje se ke konfrontaci, atmosféra houstne. Napínavá první polovina s nádherně děsivými kompozicemi kameramana Roba Hardyho, éterickými chorály a vrstevnatým zvukovým designem skutečně slibuje poctivý folk horor, to znamená snímek vyvolávající hrůzu tradičními motivy izolace, religiozity a přírodních sil.
Garland nás však nechce jen strašit. Žánr využívá k upozornění na drolící se pilíře moderní civilizace. Stejnou ambici měli hororoví tvůrci od nepaměti. Jejich filmy v podtextu vyjadřovaly hrůzu z konzumerismu, války ve Vietnamu nebo šíření viru HIV. Zatímco dřív ale společenskokritický rozměr představoval bonus pro pozorné diváky, současná vlna prestižních hororů, jaké natáčejí Jordan Peele, Ari Aster nebo Robert Eggers, už nijak neskrývá záměr komentovat zhoubné civilizační jevy.
Fanoušci a fanynky preferující čistý horor, jehož tempo nebrzdí vyšší umělecké ambice, proto mohou být z novinky přetékající symbolickými obrazy zmateni a rozčarováni.
Garland tematicky navazuje na svá alegorická sci-fi Ex Machina, Annihilation a seriál Devs. Základem jsou opět biblické motivy stvoření, prvotního hříchu a vyhnání z ráje. Před stavením z alžbětinských časů, kde Harper pobývá, stojí mohutná jabloň, strom poznání dobra a zla. Když z něj hrdinka bez svolení utrhne jablko, Geoffrey si neodpustí žertovnou poznámku o "zakázaném ovoci", aby nám křiklavá starozákonní narážka neunikla.
K vyhnání z ráje, jak jej znázornili malíř Hieronymus Bosch nebo Jan Brueghel starší s Peterem Paulem Rubensem, explicitně odkazuje stylizace některých záběrů. Neméně přímočaře nás na Garlandovu inspiraci upozorňuje opakující se detailní záběr kamenného reliéfu v kostele. Zobrazuje mytickou figuru zeleného muže, považovaného za symbol znovuzrození a cykličnosti přírody. Harper se s ním setká i osobně.
Hrdinka už ovšem na rozdíl od nás nevidí, že druhou stranu křtitelnice zdobí podobizna nahé ženy, která oběma rukama doširoka roztahuje svou vulvu. Podle předků tato postava chrání před zlými démony. Ke zjištění, že k mužskému principu existuje neméně mocný ženský protipól, však Harper musí teprve dospět.
Ačkoli se příběh odehrává v přítomnosti, symbolikou, ikonografií i kostýmy dává opakovaně najevo, že pojmenovává problém starý jako lidstvo. Hříšně se už od Adama chovají muži. Přesto to jsou častěji ženy, kdo by podle patriarchátu měl za všechno nést vinu.
Neférovou dělbu moci dlouhodobě pomáhá udržovat církev, ve filmu zastoupena perverzním duchovním, podle něhož Harper zapříčinila partnerovu smrt. Kdyby se s ním nerozešla, mohl žít dál, argumentuje kněz. Hrdinka tedy nejspíš v zájmu tradic měla ctít partnera i s údery, kterými ji občas v afektu knokautoval. Jinou instituci udržující mocenskou asymetrii reprezentuje policista ostentativně podceňující nebezpečí v podobě stalkera.
Nejenže všichni muži ve vsi jsou úchylní a představují hrozbu, navíc vypadají stejně. Všechny - Geoffreyho, policistu, vikáře, drzého teenagera i naháče pobíhajícího po zahradě - hraje Rory Kinnear. Sice střídá kostýmy, paruky a přízvuky, je však zjevné, že podstata postavy zůstává neměnná. Stále zpřítomňuje mizogynii v krystalické podobě.
Garland si dává záležet, aby nám neuniklo, že Harper nebojuje s hororovým monstrem, ale s mužskou podstatou, která na sebe bere bezpočet podob. Některé jsou hrozivé, jiné vůbec, a také proto zlo mnohdy zůstává nerozpoznané a šíří se dál.
Harper uklidňují jen videohovory s těhotnou kamarádkou a bukolická příroda, kde v sugestivní scéně z tunelu doslova nachází vlastní hlas. V souladu s myšlenkami ekofeminismu film nahlíží na ženy jako dárkyně a udržovatelky života, které dovedou koexistovat s přírodou, aniž by ji zneužívaly nebo deformovaly. Muži usilují o totéž, ale fatálně selhávají, pročež závidí a roste v nich zloba. Svou frustraci projektují do žen, které bychom dle snímku zřejmě měli vnímat jako schopnější, ukotvenější.
Stejně jako ostatní postavy je ovšem také Harper jen tajuplný alegorický konstrukt bez osobitosti. Ačkoli se Garland snaží vyprávět o zkušenosti ženy v nepřátelském testosteronovém světě, paradoxně jej víc zajímají muži a mužství. Jejich rozličným destruktivním projevům věnuje větší prostor než touhám, obavám a úzkostem protagonistky.
Té hloubku a emocionální naléhavost nedodává scénář, ale třiatřicetiletá irská herečka Jessie Buckleyová, po filmech Asi to ukončím nebo Temná dcera znovu předvádějící mimořádný výrazový rozsah. Harper hraje jako odhodlanou ženu, kterou sráží k zemi hluboký zármutek a pocit viny. Dokud se nevzepře a neodmítne pozici pasivní, vždy laskavé bytosti, do které ji tlačí muži, nebude svobodná.
Zatímco v dřívějších Garlandových počinech úvahy o stavu civilizace organicky přispívaly ke znepokojivé atmosféře, v novince žánrové konvence ustupují těžkopádným metaforám. Je tak zaneprázdněná rozkrýváním svých ambiciózních tezí, že od druhé poloviny vyprávění prakticky rezignuje na důmyslnější způsob, jak nás děsit a udržovat napjaté.
Vydatná závěrečná kompenzace v podobě deformovaných těl, z nichž v názorných detailech vylézají jiná těla, přichází pozdě a v tom, jak z nejistých mužů svádějících vnitřní zápas dělá protagonistčinu nejhorší noční můru, je zbytečně doslovná. Jako celý film. Ten nejspíš doceníte ne pro jeho výjimečné umělecké kvality, ale coby podnět k debatě s přáteli.
Film
Men
Scénář a režie: Alex Garland
Aerofilms, česká premiéra 28. července.
