reklama
 
 

Film My je jedním z nejpozoruhodnějších hororů, vypráví o zlu z útrob společnosti

29. 3. 2019 16:24
Hororem nazvaným My, který od včerejška hrají kina, má americký režisér Jordan Peele co překonávat. Svým předloňským debutem Uteč smetl publikum, kritiky i pokladny kin. Bývalý komik napsal, produkoval a natočil nízkorozpočtovou směs hororu a společenské satiry o povaze dnešní Ameriky, která se s návratností 630 procent stala nejvýdělečnějším filmem roku 2017.

Ale Peele neproměnil jen vstupních 4,5 milionu dolarů v tržby přesahující 252 milionů. Především proměnil oscarovou nominaci za nejlepší původní scénář. Stal se tak prvním Afroameričanem, který získal sošku v této kategorii. A Uteč se zařadil mezi nemnoho hororů oceněných Oscarem právě za scénář.

V nynější novince My Jordan Peele ubírá na satiře, nikoli však na ambicích. Ještě hlouběji zkoumá tělo a duši americké společnosti.

Na první pohled se jedná o čistý horor - vypráví o dobře situované afroamerické rodině, do jejíhož prosluněného života na letním sídle vpadne čtveřice podivných vetřelců. Jenže tahle parta není typickým druhem hororových monster, která sužují protagonisty. Tato nová rodina v červeném, vybavená nůžkami, přeskakujícími hlasy a tvářemi bez výrazu je kopií protagonistů. Či spíše deformovaným odrazem zrcadla.

"Kdo jste?" ptá se otec, když přijde na tento enormně znepokojivý fakt. "Jsme Američané," zní odpověď, která je nejděsivějším momentem snímku.

Peele si tu pohrává s celou tradicí hororového žánru, aby mimoděk kladl otázky, které přesahují nejen žánr, ale také běžnou společenskou kritiku. My není film, který by kritizoval některé nešvary ve společnosti, třeba rasové problémy. Jde dál. Každého z diváků nutí, aby s hrdiny pohlédl do útrob vlastního těla i duše.

Nepřítel nemusí být "ten druhý", můžeme to být i my sami. Nejen jako jednotlivci, ale i jako společnost.

Už prolog odehrávající se roku 1986 pevně nastaví tón, v němž se přirozené rodinné všednodenní vtipkování a špičkování mísí s momenty hrůzy. Mladá dívka Adeleide v zábavním parku nechává otce zápasit s jednou z místních atrakcí a vydává se do domu hrůzy, na němž visí nápis Najdi sebe sama.

V tu chvíli Adeleide netuší, že tato zdánlivě nechtěná narážka na starořecké moudro z delfské věštírny a Platónových spisů brzy nabude původního metafyzického významu. Adeleide spatří svůj odraz v zrcadle, jenže ten disponuje vlastní vůlí. A tady se poprvé objeví monstrum, které patří stejnou měrou do říše hororu jako na pohovku Sigmunda Freuda.

A kdyby divák váhal, následující titulková sekvence s bílým králíkem mu jasně napoví, že tento výlet za králíkem do říše divů nezůstane v čistě žánrových vodách. Od snímku Matrix, od jehož premiéry takřka symbolicky právě uplynulo 20 let, tu dost možná nebyl tak odvážný žánrový titul, který by odkazoval právě na bílého králíka a na Alenku v říši divů.

Jenže králík ve filmu My je také králíkem laboratorním. To vše je od režiséra a scenáristy Peelea promyšlená metafora.

Film My zkoumá tělo a duši americké společnosti. | Video: CinemArt |  02:28

Jeho rodina uvězněná ve vlastním domě odkazuje mimo jiné ke snímku nesmiřitelného kritika buržoazní společnosti Michaela Hanekeho Funny Games. Haneke, přinejmenším v 90. letech, ze kdy Funny Games pochází, točil chladné klinické studie lidského chování, ukazoval "cosi shnilého" v jedincích i společnosti.

Peele však svoji rodinu nenechá napospas symbolickým vetřelcům. V tom spočívá jeden z nejsilnějších momentů jeho nového filmu, který si v některých ohledech ukusuje až příliš velké sousto a obzvlášť v závěru ho vlastní ambice poněkud zradí.

Hrdinové se postaví narušitelům, v čemž má snímek blíže k čistému hororu než k artovým titulům typu Funny Games. Zároveň tím ale film pomocí jasné žánrové zkratky chytře promlouvá o situaci Afroameričanů a dotýká se složitých otázek, které nelze řešit, aniž by se z děje neprozradilo příliš.

Rozhodně lze prozradit, že Peele opět umí s obrovskou energií, elegancí a beze švů přepínat mezi různými rejstříky, i do nejděsivějších chvil propašuje vtípek. Spíše ironický šťouchanec než gag na odlehčenou.

A tak například v jednu chvíli, kdy jde mnoha postavám o život a některé už boj o holý život prohrály, hlasem ovládaný systém domu svérázně reaguje na poslední zoufalý příkaz majitelky: "Zavolejte policii." Místo telefonátu pouští ikonickou hiphopovou skladbu Fuck Tha Police od formace N. W. A. Za zvuků úderného rapu pak na schodech domu cáká krev.

Jen o chvilku později přitom zní typické smyčce jako z těch nejznámějších filmů Alfreda Hitchcocka, aniž by šlo o nějakou eklektickou hru. Jordan Peele mísí nápady a vlivy, jako by se nechumelilo.

My

Scénář a režie: Jordan Peele
CinemArt, česká distribuční premiéra 28. března

Tentokrát nenatočil tak suverénní film, jakým byl jeho debut Uteč. I tak je ale My jedním z nejpozoruhodnějších hororů poslední doby. Vytváří zlo, které přesahuje chápání. Zároveň jde o zlo, které sužuje celou společnost. Ale nepřichází z vnějšku - z vesmíru či hrobů. Přichází ze záhadného vnitřku našich těl a zároveň z útrob společnosti.

A právě to, co se ve filmu odehrává v tělech, na tělech a mezi těly, jitří pozornost publika, i když některé metafory nejsou tak silné, jak se zpočátku mohlo zdát.

Subtilní výkony herců, kteří hledí do vlastních tváří, když hrají sebe i své dvojníky, vyvolávají emoce, které lze obtížně převést do slov. Ale do myslí diváků se vryjí hlouběji než údery golfových holí dopadající na hlavy monster, která ve skutečnosti jsou tak trochu i námi samotnými.

autor: Tomáš Stejskal | 29. 3. 2019 16:24

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama