Americký snímek měl premiéru u příležitosti 60. výročí hereččiny smrti. Australský režisér novozélandského původu Andrew Dominik jej natočil podle stejnojmenného románu Joyce Carol Oatesové z roku 2000. Kniha nominovaná na Pulitzerovu cenu přiblížila osud hollywoodské herečky a zpěvačky beletrizovaným, tedy mnohdy fiktivním pohledem. Ani nynější adaptace není tradičním životopisným filmem.
Téměř tříhodinové drama chronologicky zaznamenává mezníky v soukromí Marilyn Monroe i natáčení jejích nejznámějších děl. Řadu z nich však - na rozdíl od sedmisetstránkové předlohy - vynechává. Prolog se vrací do hrdinčina traumatického dětství v roce 1933, kdy se malou Normu Jeane v den oslavy sedmých narozenin pokusila ve vaně utopit psychicky nemocná matka.
Poté skáčeme o 15 let vpřed, kdy protagonistka již pod pseudonymem Marilyn Monroe získává první role. Vidíme, jak se stává hvězdou, sledujeme její nefunkční vztahy se staršími muži. Ti v souladu s předlohou nejsou nazýváni skutečnými jmény, nýbrž profesemi. Sportovcem, jak se tato postava jmenuje, byl ve skutečnosti baseballový hráč Joe DiMaggio, Dramatikem Arthur Miller a Prezidentem samozřejmě John F. Kennedy.
V protikladu zažitého obrazu Marilyn Monroe coby smyslně vyvinuté, zároveň však až dětsky nevinné krásky, která publiku posílá vzdušné polibky, ji tvůrci představují i jako ztrápenou oběť hollywoodského systému a sexistických mužů. Jako rozpolcenou, zranitelnou a plačící ženu, jež marně touží po dítěti, zatímco je lapena v síti zneužívání, voyeurismu, žárlivosti, pomluv, alkoholu či sedativ.
Režisér Dominik projekt připravoval od roku 2010. V titulní roli se nejprve měla objevit Naomi Wattsová, posléze Jessica Chastainová. Nakonec volba padla na čtyřiatřicetiletou herečku kubánského původu Anu de Armasovou, známou z bondovky Není čas zemřít nebo akčního thrilleru The Gray Man. Navzdory hlasům, jež dopředu zpochybňovaly její původ i přízvuk, podává znamenitý výkon hodný oscarové nominace.
Ana de Armasová prostudovala stovky hereččiných fotografií, její filmy, upoutávky, zpravodajské šoty i zvukové nahrávky. Přesně napodobuje jiskřivý pohled, rozzářený úsměv, svůdnou chůzi i medově mazlivý hlas Marilyn Monroe. Bez ohledu na skvělou práci maskérů a kadeřníků ji neimituje, skutečně se jí stává.
S ojedinělou pečlivostí snímek reprodukuje i její nejslavnější scény. Ukázky z filmů Páni mají radši blondýnky a Někdo to rád horké jsou téměř nerozeznatelné od originálů. Naopak proslulá sekvence z technicolorové komedie Slaměný vdovec, kde závan vzduchu z podzemky zvedá hereččinu bělostnou sukni, je nasnímána černobíle, znovu a znovu ze všech představitelných úhlů. Tedy nesrovnatelně provokativněji než ve filmu Billyho Wildera.
S mimořádným smyslem pro detail tvůrci pojali výjevy ze soukromí. Jako by takřka každou scénu inspirovala nějaká fotografie Marilyn Monroe, včetně důsledných kopií její garderoby. Nejpatrnější je to v sekvencích s Arthurem Millerem, kterého hraje Adrien Brody.
Až puntičkářská snaha napodobit skutečnost ostře kontrastuje se zamlženými fakty a smyšlenými motivy, jimiž byla prosycena již knižní předloha. Takřka "impresionisticky" koncipovaný scénář Blondýnky zachycuje hereččiny emoce v klíčových životních okamžicích. Epizodické výjevy ale vyznívají nesourodě, bez základních znalostí o životě Marilyn Monroe, jejích filmech a mužích pak i poněkud nepřehledně.
K nejméně uvěřitelným vyfabulovaným momentům patří hrdinčino intimní sblížení se "syny mužů, kteří je nikdy nechtěli", tedy s Charlesem Chaplinem mladším a Edwardem G. Robinsonem mladším. Oba potomky filmových hvězd tvůrci stylizovali jako dekadentní bisexuály a pornoherce, kteří Marilyn Monroe dokonce přiberou do švédské trojky.
Lacině a prvoplánově vyznívá také setkání s prezidentem Kennedym. Toho film jednorozměrně líčí jako odpudivého sexuálního predátora. K hrdince, doslova eskortované na jeho hotelový pokoj, se chová urážlivě a pohrdavě jako k té nejvulgárnější prostitutce.
Zřejmě kvůli sekvenci, v níž mu hvězda poskytuje orální sex, byla Blondýnka coby první film určený pro streamovací platformy ocejchována ratingem NC-17, tedy nepřístupné pro lidi mladší 17 let. Ani v této "nejskandálnější" scéně ale není vidět víc než detail hereččiny tváře.
Problematičtější je, že fantazie spisovatelky Joyce Carol Oatesové ve snímku dostávají prostor na úkor zásadnějších skutečných událostí.
Režisér při psaní scénáře výrazně proškrtal v mnoha ohledech spornou předlohu. V důsledku toho film pouze zkratkovitě naznačuje, jak se vystrašená dívenka ze sirotčince, která prožila dětství krutější než postavy z Dickensových románů, proměnila v jednu z nejslavnějších celebrit všech dob. Naopak ku prospěchu věci se drama nezabývá konspiračními teoriemi spojenými s jejím tragickým úmrtím v roce 1962.
Na hrdinku nenahlíží - tak jako většina mužů z filmové branže, fotografů nebo fanoušků - jako na pohlednou hloupou blondýnku. Vykresluje ji coby vnímavou, sečtělou ženu, která svého budoucího manžela Arthura Millera oslnila znalostí Čechova i rozborem jedné jeho hry.
Přesto snímek v mnoha scénách zplošťuje komplikovanou osobnost do podoby malé ztracené holčičky, která mezi muži celý život hledala náhradu za nikdy nepoznaného otce. Zdánlivě v duchu písně Every Baby Needs a Da-Da-Daddy, kterou zpívala roku 1948 v muzikálu Ladies of the Chorus: "Každá holčička potřebuje taťku, když potíže má."
Režisér Dominik akcentuje hereččinu snahu důsledně oddělit život skutečné Normy Jeane od umělé Marilyn, která existuje jen na plátně nebo před objektivem. Mladá žena o postavě sexuální bohyně ve filmu mluví výhradně ve třetí osobě, jako by v ní byla uvězněna. To ale není nic objevného. Se stejným motivem již před čtvrtstoletím pracovali tvůrci televizního snímku Norma Jean a Marilyn. Ti dokonce titulní postavu "rozdvojili" a nechali ji ztvárnit dvěma herečkami: Ashley Juddovou a Mirou Sorvino.
Fikčnost od reality odvozeného příběhu posiluje i výtvarné pojetí Blondýnky. Kameraman Chayse Irvin střídá černobílé obrazy s barevnými, někdy i mění formát filmového obrazu, byť není vždy zřejmé proč. Kamera zabírá ústřední postavu v dlouhých nepřerušených detailech, občas dění sleduje zdánlivě z protagonistčina dezorientovaného pohledu. Využívá zpomalených záběrů i rychloposuvu.
Hereččino halucinogenní vnímání skutečnosti, umocněné povzbuzujícími prášky, se projevuje v emotivně vypjatých sekvencích. Některé mají surrealistický nádech. Jedna "rozmlžená" erotická scéna vrcholí prolínačkou na nezkrotně bouřící vodopád z traileru k noirovému filmu Niagara, v jiné s těhotnou Marilyn Monroe komunikuje její dříve potracený plod. Někdy příběh přerůstá v hororovou noční můru, jaká by se dala čekat spíše ve filmech Davida Lynche.
Ke zvláštní melancholické atmosféře vyprávění přispívá hudba Nicka Cavea a Warrena Ellise. Oba s režisérem spolupracovali již na netradičním westernu Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem. Andrew Dominik zase o Nicku Caveovi natočil dva celovečerní dokumenty.
Blondýnka je ambiciózní, zneklidňující, byť divácky ne vždy vstřícný pokus o nevšední pohled na herečku, která se stala archetypem ženské krásy, přestože byla rozštěpena na veřejné a soukromé "já". Především díky výkonu Any de Armasové a vizuální stránce je to film pozoruhodný v mnoha jednotlivostech. Ty se však nespojily ve stejně pamětihodný celistvý portrét.
Film
Blondýnka
Režie: Andrew Dominik
Film je k vidění na Netflixu.
