Svět zvážněl a agenti s povolením zabíjet i padouši s různě deformovaným obličejem mají pod charakteristickou fasádou také nitro. V sérii, která začala roku 1962 snímkem Dr. No, to není novinka.
Už od prvního filmu s hercem Danielem Craigem, jenž se nyní s rolí Jamese Bonda loučí, před diváky předstupoval hrdina mnohem více z „masa a kostí“. Však si Craig musel své místo u sklenky protřepaného a nemíchaného Martini vybojovat.
Chlapík s příliš „hranatými“ rysy a příliš viditelnými svaly byl z masa a kostí až moc. Neodpovídal představě gentlemana, jakou nastolil první bondovský představitel Sean Connery a pak ji v různých obměnách rozvíjeli nástupci. Tedy Bonda vymodelovaného coby přiznaná, hravá fikce, která s nenucenou noblesou dovede a může cokoli: svléci potápěčský oblek a odhalit pod ním suchý, svítivě bílý smoking, zachránit svět, uchvátit ženu způsobem, který je z dnešního pohledu nemístný.
Už dříve nastaly okamžiky, kdy série přibrzdila a od bláznivých eskapád se přiblížila realismu. Třeba když Rogera Moorea a jeho unavené bondovky stále více napumpované přemrštěnou akcí v roce 1987 vystřídal Timothy Dalton v uměřenějším snímku Dech života.
Jeho přímočařejší agent, který se více soustředil na práci než na skopičiny a ženy, však „vydržel“ pouhá dvě dobrodružství. Po šestileté pauze ho vystřídal Pierce Brosnan. Ten se ve Zlatém oku okamžitě pouští do „pravé bondovské“ akce končící skokem motorky ze skály a následným odletem v havarujícím letadle, jejž Bond „našel“ při pádu k zemi.
Ve svém prvním snímku Casino Royale z roku 2006 tak Daniel Craig nastoupil coby protipól Brosnana, jehož poslední dva snímky se topily v nesoudnosti a záplavě digitálních triků. Craigův Bond vtrhl do akce realistickou scénou, kde se bourají zdi a lámou lidská těla, fyzickou akcí, která bolí. A bolest nebyla jen fyzická - navzdory tomu, že se agent s číslem 007 musel potýkat s otravou, která mu málem zastavila srdce a sám si musel navodit masáž životně důležitého orgánu pomocí defibrilátoru ve svém vozu Aston Martin.
Bond náhle působil zranitelněji a uvěřitelněji, nejen co se týče tělesné schránky, ale také ve vztahu k ženám. Tento Bond navzdory počáteční kritice přežil. A nastolil novou éru. Která se nyní důstojně završila.
Pětadvacátá bondovka je Craigovou pátou a poslední. Navzdory tomu, že působí jako promyšlené završení dobrodružství, které bylo poprvé od počátků franšízy poměrně silně provázané dějově i z hlediska budování postav, je vznik a premiéra filmu v kinech skoro zázrak.
Po předešlém díle Spectre prohlásil Craig, že by si raději „podřezal zápěstí“, než aby se k roli vrátil. Situace se ale změnila, stejně jako režisér, a herec dostal větší tvůrčí svobodu.
Vůbec první americký filmař v dějinách ságy Cary Joji Fukunaga, jenž vystřídal Dannyho Boyla, teď natočil dosud nejdelší bondovku, která navíc vinou pandemie opravdu dlouho čekala na uvedení. Přitom je také jednou z nejkomornějších.
Když onou neodmyslitelnou hlavní z bondovských titulků hledíme na první záběr, hned je vidět oko velkého stylisty, který ukazuje, že - podobně jako režisér Sam Mendes ve snímku Skyfall - umí uhranout během vteřin.
Kamera s absolutním nadhledem pluje zamrzlou krajinou a tato retrospektiva z dětství hrdinky a Bondovy komplikované „lásky“ Madeleine Swannové má sílu mrazivého thrilleru. Jenže pak Fukunaga trochu přibrzdí a přestane čarovat s atmosférou. Následná scéna z Itálie odmítá lákadlo prosluněných kamerových filtrů a vrhá se do bolavé, přehledně snímané, ale efekty šetřící akce.
Především však Fukunaga se scenáristy vystavěl film jako drama, v němž nadobro přestávají platit slova z názvu bondovské písně We Have All The Time in the World. Původně zazněla ve snímku Ve službách Jejího Veličenstva a teď se vrací jako upomínka, že opak je pravdou.
Fukunaga vzpomíná na motivy ze všech Craigových filmů, ale odkazuje také k dalším bondovkám včetně prvního Dr. No. Přesto nejde o popkulturní hru, ale naopak střídmé, procítěné, melancholické „sbohem“ hrdinovi, který nejslavnějšího tajného agenta poměrně radikálně přetvořil.
Stále je to postava s trochu šestákovým pozadím, bojující proti nadsazeným padouchům snažícím se zničit svět. Ale tentokrát bojuje také sama se sebou. A stává se uvěřitelnou pro dospělé publikum, obzvláště v době, kdy se mění filmový průmysl.
Když se bondovská série objevila na plátnech, kralovali - kasovně, u kritiků i na Oscarech - snímky typu Lawrence z Arábie. Tedy opulentní, vlivná dramata pro převážně dospělé publikum. A Bond byl spíše hrdina pro dospělé, co chtěli v kině zjistit, že jsou stále chlapci.
Dnes ty největší, převážně komiksové filmy cílí na mládež, a byť se tvůrci snaží o invenci, ta je hlavně formální povahy. Tematicky si možná superhrdinové Avengers od Marvelu vypůjčují z říše paranoidních thrillerů s politickým přesahem, ale jakkoli jde často o skvělou zábavu, přece jen jsou to snímky plné mluvících mývalů či chodících stromů. A nad umírajícím Iron Manem lze uronit slzu, ale jde o chvilkové city.
Potemnělé superhrdinské snímky s Batmanem či Supermanem od studia DC, kde se „dospělost“ projevuje tak, že se hodně mlčí a hodně u toho prší, pak jen dokazují nevyzrálost tvůrců, kteří umí bolavou a temnou udělat jen fasádu.
Bond se tak dnes paradoxně loučí jako opravdový chlápek, alespoň v kontrastu s konkurencí. A předává žezlo další generaci hrdinů i diváků.
Daniel Craig nedisponoval charismatickou tváří, která se vyjímá na plakátech. Zato však do role vnesl nuancovanější herectví a především v posledním díle dostal šanci ho předvést.
Samozřejmě to stále není drama o stáří a loučení. A právě ty tradiční bondovské kořeny snímek občas táhnou dolů. Rami Malek v roli padoucha s typicky zdemolovanou tváří je též raněným, tichým samotářem, který se zadumaně prochází zenovou zahradou plnou nikoli míru a klidu, ale jedovatých rostlin. Jeho motivace však nejsou zcela jasné, není ani tragickým antihrdinou, ani pořádným bondovským zlosynem, uvízl kdesi uprostřed. Zato jeho zbraně představují aktuální hrozbu. Ještě děsivější, než se autoři zprvu domnívali.
Jedna z prvních otázek, nad kterou u každého dílu přemýšlejí hlavní producenti Barbara Broccoliová a Michael G. Wilson, zní: jaká hrozba aktuálně děsí svět nejvíce? Technologie z nové bondovky navždy měnící lidská těla tak, že blízké lze ochránit jedině tím, když se od nich navždy budeme držet daleko, je v době pandemie a povinných rozestupů mnohem hmatatelnější hrůzou než v době, kdy scénář vznikal.
Klíčová otázka, kdo po Craigovi převezme roli agenta 007, dnes často nabývá podoby, zda by to mohl či dokonce měl být někdo jiný než bílý muž. Po Craigově éře však je tu otázku či výzvu nutné postavit jinak. Měl by to být někdo, kdo Bonda udrží ve světě, kde pro jeho hodnověrné ztvárnění jsou mnohem nutnější jiné věci než hezká tvář a slušivé tělo ve smokingu.
