James Cameron natočil spoustu přelomových děl. Nové revoluční technologie vynalézal už pro akční sci-fi Terminátor 2: Den zúčtování. Snímkem Titanic symbolicky pohřbil v hlubinách oceánu celý Hollywood minulého století, když vytvořil nejspíš nejvelkolepější melodrama všech dob a zároveň jeden z nejintenzivnějších katastrofických filmů. Už tehdy bylo zřejmé, že nechce hledat nové cesty kinematografie, ale dělat to, co nikdo jiný neumí, nechce či nemůže.
Titanic s celosvětovými tržbami 1,8 miliardy dolarů byl sice dlouho komerčně nejúspěšnějším filmem všech dob, ale představoval pravý opak díla, které by stálo na počátku trendu. Spíše vznikl troufalý relikt, který bude z dějin navždy vyčnívat.
Avatar přišel v roce 2009 coby zdánlivě pravý opak. Cameron jím oživoval kdysi vyzkoušenou, ale dávno zapomenutou 3D technologii a jako by chtěl otevřít dveře do 21. století, hledat nové možnosti filmového média. Utržil s tím rekordních 2,7 miliardy dolarů. Tento čtvrtek také česká kina začala promítat pokračování tohoto monumentálního dobrodružství a je dávno zřejmé, že revoluce nepřišla. Od prvního Avatara vzniklo minimum filmů, které by opravdu naplno využívaly trojrozměrné technologie nad rámec povrchního efektu.
Cameron teď opět jako solitér zve diváky někam, kam se jinak nepodívají. Avatar: The Way of Water je znovu fascinující slepá ulička kinematografických dějin. Těžko si představit, že by se v blízké budoucnosti kdokoli vydal podobnou cestou. Už proto, že by ji žádné hollywoodské studio nezaplatilo. A druhý díl navíc umocňuje některé paradoxy světa, jemuž se osmašedesátiletý režisér rozhodl zasvětit zbytek kariéry - Cameron plánuje další Avatary.
První díl nevznikal jen jako cvičení v možnostech digitálních technologií. Režisér toužil odvyprávět příběh se silným ekologickým podtextem. S vizí, že právě schopnost vybudovat uhrančivý svět, který má divák na dosah, umocní obavy o jeho možný zánik. A tím posílí schopnost uvažovat a emočně se angažovat také v osudu planety, kterou obýváme.
Vznikl film, jenž utržil obrovské peníze i proto, že lidé ho chtěli vidět opakovaně v kině, případně testovat různé formáty, v nichž se promítal. Zároveň to ale byl snímek, který jen málokdo chtěl poté sledovat na DVD, v televizi či online. A děj snadno zapomněl. Zůstal především pocit úžasu z dříve nevídaného.
Dvojka opět zve diváky doprostřed lesů, které okamžitě přepadnou smysly. Takhle filmy nevypadají. Kamera se točí kolem trojrozměrných postav a objektů, jež však nepůsobí realisticky, spíše hyperrealisticky. Připomínají dokonalejší verzi současných videoher. Vše je ještě umocněné, pokud film člověk sleduje v sále vybaveném technologií schopnou promítat s dvojnásobnou frekvencí. Běžné snímky běží rychlostí 24 okének za vteřinu. Druhého Avatara lze ve vybraných kinosálech vidět ve verzi se 48 okénky za vteřinu. I rychlé pohyby jsou tak plynulejší, ostřejší. A vlastně paradoxně nereálnější.
O čem Avatar: The Way of Water je? Vlastně to není tak podstatné. Ústřední rodinka modrých domorodců přežívá na planetě, kterou se stále snaží kolonizovat lidé přezdívaní Nebešťané, neboť Zemi už zničili a potřebují náhradní. Otec zdejší rodiny byl původně člověk, který se však rozhodl na tomto světě žít, ne ho plundrovat. Proto je třeba se tohoto "dezertéra" zbavit. A tak hrdina se ženou a dětmi prchají z lesů k jinému kmeni a schovávají se před nebezpečím u těch, kdo žijí v blízkosti vody a pod ní. Nepřítel je tam pochopitelně nakonec najde.
To je jeden z paradoxů Cameronovy novinky. Má o něco promyšlenější děj než první část. Věnuje se rodinným vazbám a většinu činů motivuje starost o blízké. Jenže zároveň je více než tříhodinový snímek natolik pohlcený představováním nového vodního a podvodního světa, že se příběh mnohem více ztrácí ze zřetele.
Celá prostřední část filmu se mění v jakýsi přírodopisný dokument. Lépe řečeno možná ten nejúchvatnější dokument, jaký kdy vznikl, protože nesledujeme živé tvory před kamerou, ale svět, který vznikl doslova z ničeho. Tady někde se publikum bude dělit na ty, kteří stále hledí s otevřenými ústy, a na ty, pro které jde jen o hezky vypadající nudu.
Přece jen se jedná "pouze" o vylepšenou verzi jedničky, už se nedostavuje ten objevitelský pocit z prvního pobytu ve 3D světě. Stále je tu však mnoho věcí, nad nimiž lze žasnout.
James Cameron vynalezl způsob, jak používat takzvaný motion capturing - to znamená snímání pohybů skutečných herců a jejich následnou proměnu v digitální bytosti - pod vodou. Tedy jak se zbavit odlesků, které takové natáčení běžně znemožňují. A obecně se pohybuje v mnohem rozlehlejších prostorech, ať už pod mořem, či nad ním, takže ještě vynikne schopnost 3D technologie pracovat s velkou hloubkou terénu.
Právě voda je živel, který Camerona dlouhodobě fascinuje. Roku 1989 se nořil na dno oceánů ve sci-fi filmu Propast. Před deseti lety se samotný režisér v ponorce potopil do jedenáctikilometrové hloubky Mariánského příkopu, aby tu coby první člověk sbíral vědecká data. A nyní v bombastickém akčním finále Avatara na hladině i pod ní přináší uhrančivou bitvu, do níž promítl snad všechny své fascinace.
Dojde tu k variaci na potopení Titanicu, dočkáme se hrdinů řídících robotické "exoskeletony", ve výčtu by šlo pokračovat. Především ale Cameron posedlý detaily režíruje scény, které neustále upozorňují, že objekty před kamerou mají svou hmotnost. Obří tvorové připomínající velryby tu demolují různá plavidla - ať už tak, že na ně dopadají svou vahou, nebo je omotávají ocelovým lanem, které nutí praskat a bortit se vše v záběru. Okřídlení "pterodaktylové" osedlaní domorodci se hbitě pohybují pod vodou i ve vzduchu.
Je to propracovaná, ohromující podívaná, a přesto to snadno může být málo. Cameron zjevně chtěl vytvořit velmi osobní film o rodinných vazbách. Hrdinové se strachují jak o nejbližší, tak o svět. Jenže stále sledujeme jen jakési protáhlé modré antropoidní bytosti, které se navzdory pokročilosti technologií podobají jedna druhé. Protagonistů je tu relativně dost, ale nemají prostor se příliš rozvíjet. Když jim jde o život, lehce nám mohou být docela lhostejní.
Avatar: The Way of Water je skvělý film, pokud po kinematografii nepožadujete silný příběh a promyšlené postavy. Nabízí oslnivou návštěvu světa, jaký na plátnech nikdy nebyl. A řeč není jen o designu prostředí a tvorů či nezvyklé barevnosti, ale už o samotném faktu, jak nezvykle se tu kamera pohybuje, leckdy až dezorientujícím způsobem, jako by se člověku před očima míhaly objekty v nějaké virtuální realitě. Je to ještě film, nebo spíše simulátor reality? Či jakési jiné médium, pro které už vyprávění není důležité?
Jakkoli je autor těchto řádků převážně nadšený, že tu opět mohl pobývat, jde především o fascinaci možnostmi, o opojení formou. Avatar nepochybně přesahuje škatulky toho, zda jde o dobrý, nebo špatný film. Naznačují to třeba články, které už na základě prvních projekcí píší o tom, jak lidé propadají depresi, neboť se museli vrátit z kina zpět do běžného, šedivého světa.
Něco takového si James Cameron nejen coby režisér, ale také jako aktivista toužící předat svá ekologická poselství jistě přál. Přitom jeho film paradoxně mnoha způsoby vzdoruje tomu, aby se divák napojil na postavy, aby prožíval jejich obavy. Děj je to poslední, co je na novém Avatarovi zajímavé. Přesto tu lze tři hodiny bydlet a neustále žasnout. A následně přemýšlet nad sebou samým, nakolik jde o prožívání čehosi až avantgardního a nakolik jen o trochu prázdný fetišismus.
Film
Avatar: The Way of Water
Režie: James Cameron
Falcon, česká premiéra 15. prosince.
