Například anglická kapela Slowdive nikdy nebyla populárnější než dnes a do tohoto momentu zapadá také letošní koncertní návrat pražské sestavy Ecstasy of St. Theresa, která turné po letních festivalech završila uplynulý víkend dvěma vyprodanými večery 15. a 16. listopadu v pražském Paláci Akropolis. Po letech tam lidé mohli slyšet českou kapelu, která to v 90. letech dotáhla až do vysílání BBC a získala smlouvu na vydávání desek u britské firmy.
Od prvních okamžiků pátečního vystoupení bylo zřejmé, že sestavě vedené producentem Janem P. Muchowem a zpěvačkou Kateřinou Winterovou víc vyhovuje klub než open air. Chromovaný hlas Winterové neztratil nic ze svého půvabu a trip hopem inspirované beaty s postrockovými kytarovými linkami držely publikum někde na časové přímce mezi pozdními 90. lety a polovinou těch nultých - tedy na ose jejich tří alb In Dust 3, Slowthinking a Watching Black, která se mají zkraje příštího roku dočkat reedice na vinylu.
Založením introvert Muchow celý v černém postával v přítmí s baskytarou a potvrzoval to, co říká v rozhovorech - koncerty jsou pro něj úkrokem z komfortní zóny a lépe je tomuto držiteli několika Českých lvů za filmovou hudbu v nahrávacím studiu.
Také díky jeho sympatické skromnosti však Ecstasy naživo postrádají manýry. Nepředvádí se, nemají zbytečné proslovy, jde tu o sound a o to, co s nimi publikum prožije. Ani Winterová do písní neotiskuje osobnost, spíš svůj hlas různě "ladí" podle toho, co který song potřebuje - a na průřezu jejich pozdní tvorbou se to hezky ukazuje.
Zatímco v 90. letech bylo v kurzu rozbíjet tradiční formát kapely a obsluhovat samplery či syntezátory, od alba Slowthinking z roku 2002 hráli Ecstasy ve čtyřech - přibyli na klávesy Karel Drašnar a později na bicí Marek Klasna z indie kapely Roe-deer.
V tomto složení byli vidět také při posledním návratovém koncertu v roce 2016 u příležitosti narozenin Radia 1 v Divadle Archa, po němž následovala osmiletá odmlka. Letos přibyla ještě doprovodná zpěvačka Adéla Blažková, která starým skladbám dodává novou barvu. Jinak ale písně hrají víceméně tak, jak jsou zaznamenané na deskách.
Muchow tuhle druhou kapitolu otevřel zhruba v roce 1996, kdy pracoval na hudbě k filmu Šeptej - tehdy se mu rozpadla první verze Ecstasy of St. Theresa, se kterou o tři roky dříve podepsal smlouvu v Londýně a zapadl do místní shoegazeové scény. O českém projektu přitom nadšeně psal anglický hudební časopis Melody Maker a britští kritici mu jednu dobu fandili více než ostrovním Slowdive.
Po vydání kosmicky ambientní desky Free-D (Original Soundtrack), která mimochodem letos oslavila třicet let, se však čtyřčlenná formace rozplynula a s ní také sny na kariéru v Londýně. Při natáčení Šeptej, kde také ztvárnil jednu z hlavních rolí, se pak Muchow potkal s Winterovou a po nějaké době spolu začali rozpracovávat hudební nápady.
Náladu v polovině 90. let udávaly bristolské kapely jako Portishead či Massive Attack s pomalou a podivně rozbitou hudbou, pro kterou se vžila označení "Bristol sound" nebo trip hop.
Muchowa zvuk v této fázi oslovoval stejně jako house hýbající tehdejšími pražskými tanečními kluby nebo kyberkultura, kterou u nás prosazoval časopis Živel - jeho Ecstasy tak surfovali na různých stylech a frekvencích, ale neupínali se k ničemu konkrétnímu. Z tohoto mixu vzešla hudba, která zase na naší straně v Česku určila náladu a zvuk pozdních 90. let - díky tomu, že zněla ve filmech jako Samotáři, byl její vliv o to silnější a otiskl se do kulturní paměti několika generací. Na dalších deskách Ecstasy postupně přidávali smyčcová aranžmá a užívali čím dál sofistikovanější postupy post-rocku, zároveň ale v sobě měli kus zadumané a nenápadně taneční hudby projektů jako Moloko.
"Jste furt stejný, jste furt krásný, vůbec jste nezestárli," prohodila uplynulý pátek Kateřina Winterová občas směrem do hlediště, kde byl věkový průměr okolo 50 let. Atmosféru vzpomínání podporoval fakt, že navzdory přislíbeným novým singlům Ecstasy nevydali novou hudbu 18 let. Jako by trochu zamrzli na začátku milénia, kdy USB flash disk nebo telefon do véčka znamenaly jít s dobou. A je to škoda.
Možná ale publikum nic jiného než časovou kapsli nechtělo: večer jako předskokanka otevírala Amelie Siba, jedna z nejtalentovanějších současných českých písničkářek, avšak při jejím vystoupení si hloučky lidí povídaly. Když držitelka hudebních cen Anděl nebo Vinyla ladila kytaru, schválně to protahovala a mile je napomínala, aby nebrblali - pak ale odhodila kytaru i sako, klekla si k laptopu a nekompromisně je zpražila hudbou v duchu takzvaného noise popu, který naznačuje nový dobrodružný směr v její tvorbě. Bylo to nečekané a odvážné. Že si ji Ecstasy přizvali na velkolepý závěr turné, navíc ukazuje zajímavý mezigenerační dialog.
Ecstasy of St. Theresa se během svého koncertu drželi především desek Slowthinking a Watching Black. Jako by se vyhýbali výborné In Dust 3, ze které zahráli jen mrazivý hit Neon a triphopovou Just a Fade - možná chtěli onu devadesátkovou nostalgii trochu krotit, ale vyhnout se tomu nešlo.
Ze zamlženě neonové atmosféry vykročili, když na pódium přiskočil kytarista Václav Havelka z kapely Please The Trees a zazpíval s Winterovou duet Wrong Time Wrong Place z posledního alba; střih to byl, také protože tu snad poprvé za večer zazněla rozeznatelná kytarová melodie. Muchow jinak zvuky rozmělňuje do táhlých ploch a textur.
Potom se přitvrdilo a pokračovalo v písních z desky, která ve své době neprávem prošuměla. Hluboké basové linky v kompozici Hit By a Cyclist byly fyzicky znát a Barbwire gradovala hlučně až do postrockové epičnosti - také Winterová se přidala a s kytarou na krku nechala svůj nástroj vytvářet zpětnou vazbu. Patřilo to k nejpůsobivějším okamžikům večera, na němž Ecstasy zněli velkolepě a intenzivně, zároveň ale "jinak než tenkrát".
Letošek je bohatý na silné desky jejich současníků; například od londýnské skupiny Seefeel nebo členů Portishead, se kterými si Muchow v roce 1993 podával dveře u londýnského vydavatelství Go! Discs. Sólová nahrávka jejich zpěvačky Beth Gibbons nebo album skupiny Beak>, kde působí Geoff Barrow z Portishead, jsou skvělými příklady pozdní tvorby.
Těch několik skladeb, kde Ecstasy of St. Theresa dokázali během koncertu rozbít časovou kapsli a znít nadčasově, člověka vyprovodilo do noci s očekáváním a zvědavostí, jak by asi zněla jejich pozdní tvorba. Ta otázka už je musí otravovat, ale dlouho nebyl vhodnější moment ji zodpovědět než teď.
