V dokumentárním filmu z roku 2006 kytarista a zpěvák v indigově modrém závoji vzpomíná, co následovalo. Vojáci pobili jejich stádo, osm desítek kusů dobytka a čtyřicítku velbloudů. Chlapec s babičkou a jedinou zbývající krávou utekli z Mali do sousedního Alžírska. Kráva cestou zemřela. Hoch pak dospíval po uprchlických táborech, než našel zalíbení v hudbě.
Ibrahim Ag Alhabib stejně jako členové Tinariwen náleží ke kočovnému saharskému kmeni Tuaregů, kteří staletí převáděli karavany přes poušť a žili bez vody, elektřiny či později internetu. Dnes o svém údělu zpívají také na Západě. Stále odění jako do pouště, v jednobarevných tunikách s šátkem zavinutým do turbanu tak, aby zakrýval obličej a chránil před pískem, podmanivě hrají takzvané pouštní blues na elektrické kytary.
V Česku několikrát koncertovali začátkem tisíciletí, pak se ale jejich sláva rozletěla do světa. Získali cenu Grammy, vysloužili si obdiv Roberta Planta, předskakovali britským Rolling Stones, hráli s americkými Red Hot Chili Peppers a předloni už počtvrté účinkovali na festivalu Glastonbury. Teď se po patnáctileté pauze vracejí do Prahy. Svůj v pořadí sedmý český koncert odehrají tento čtvrtek ve vyprodaném Paláci Akropolis. Přijíždějí v nejsilnější sestavě s oběma zakladateli, zpívajícími kytaristy Ibrahimem Ag Alhabibem a Alhassanem Ag Touhamim. Doplní je tři další kytaristi, baskytarista a perkusista.
Dostat do Prahy skupinu někdejších rebelů z pouště, kteří mají arabská jména a někteří absolvovali vojenský výcvik, nebylo snadné už před migrační krizí. Své o tom ví pořadatel čtvrtečního večera Borek Holeček z agentury Rachot. "Z tuarežských kapel jsem asi před čtvrt stoletím poprvé přivezl dnes už neexistující Tartit. Jejich členky měly jako datum narození v pasu uvedeno třeba ‚někdy okolo roku 1970‘. Dostat tuto informaci do kolonky žádosti o vízum bylo vlastně nemožné," vzpomíná.
Nechtěná minorita
První vystoupení Tinariwen zorganizoval zkraje tisíciletí, kdy ještě Česko nebylo součástí schengenského prostoru. "Tehdy jsem musel osobně stát ve frontách na cizinecké policii a komunikovat s ambasádami, přičemž třeba české zastoupení pro Mali je až v senegalském Dakaru. Byl to horor. Dnes je to pořád šílené, nicméně přece jenom jednodušší, když má kapela více koncertů v Schengenu," srovnává.
Holeček podobné problémy nezažívá sám. Ani zisk Grammy a přímluva rockových hvězd Tinariwen nepomohly v roce 2022, kdy americké úřady tak dlouho přezkoumávaly jejich žádost o víza, až kapela musela zrušit celé turné čítající 22 koncertů.
K úspěchu Tinariwen přispěl silný příběh. Začíná v roce 1960, kdy někdejší západoafrická kolonie Mali získává nezávislost na Francii. Historické území kočovných Tuaregů si mezi sebe rozparceluje s Alžírskem, Nigerem a Libyí. Beduíni ztrácejí možnost volně překračovat poušť, jak to dělali po staletí. Stávají se nechtěnou minoritou ve státech, které vůči nim postupují čím dál přísněji. Následuje vzpoura: první tuarežské povstání v roce 1963 vojáci krvavě potlačí a mimo jiné zabijí právě otce Ibrahima Ag Alhabiba.
Hoch vyrůstá po uprchlických táborech v Alžírsku. Vyučí se tesařině, odmalička ale také hraje na kytary, nejprve vlastnoručně vyráběné z kanystru na benzín, tyče a drátů z brzdy bicyklu. S kamarádem Alhassanem Ag Touhamim v dospělosti začínají koncertovat na svatbách v sestavě, již nazvou Tinariwen. Zbylé spoluhráče poznávají začátkem 80. let, kdy jako další frustrovaní Tuaregové vyslyší volání plukovníka Muamara Kaddáfího a míří do jeho vojenských táborů v Libyi.
Diktátor beduínům namluvil, že je vycvičí, aby si mohli vybojovat vlastní stát. Ve skutečnosti je ale posílá do svých válek v Libanonu nebo Čadu.
Když to Tuaregové pochopí, ztrácí zájem a po několika měsících odjíždějí do rodného Mali, kde v létě 1990 zinscenují druhé ozbrojené povstání. Také Ibrahim Ag Alhabib i Alhassan Ag Touhami půl roku válčí. Po uzavření míru s vládou v lednu 1991 se násilí navždy zříkají a od té doby se soustředí na hudbu.
"Během povstání se jejich skladby staly důležitými nositelkami zpráv a rebelie. A aby původně akustická hudba mohla přehlušit hluk války, členové skupiny vyměnili housle a loutny za elektrické kytary. Jako první tím udali směr moderní tuarežské hudbě," vysvětluje Jiří Moravčík, přední český odborník na world music, jak bývá také africká hudba nazývána z obchodních důvodů.
Nálepka je samozřejmě zjednodušující. "Ibrahim Ag Alhabib vymyslel nový kytarový styl. Na Západě mu říkáme pouštní blues, Tuaregové nicméně trvají na názvu assouf. To slovo pro ně vyjadřuje komplexní svazek hudby, poezie a jakési nedefinovatelné nostalgie, touhy a smutku," přibližuje Moravčík.
Doteď vzpomíná, jak Tinariwen začátkem tisíciletí poprvé slyšel na festivalu v německém Rudolstadtu. "Stál jsem před pódiem a snažil se pochopit, jaké blues že to poslouchám, protože nic takového jsem nikdy předtím v životě neslyšel. Byl to pro mě kulturní šok," vypráví.
Ruská vraždící komanda
Hudba Tinariwen stojí na hypnotické směsi západoafrických, arabských a západních vlivů. Táhnou ji až čtyři vzájemně propletené elektrické kytary doprovázené baskytarou a lehkými perkusemi, případně vytleskávanými rytmy.
Muzikanti zpívají často ve stylu zvolání a odpovědi, instrumentální pasáže připomínají spíš repetitivní bluesové figury než rocková sóla. Syrová hudba plná emocí má náladou nejblíž právě k blues amerických černochů, kteří byli do USA před staletími přivlečeni ze západu Afriky.
Tinariwen sice první desku natočili už zkraje 90. let minulého století, světový úspěch ale zaznamenali až roku 2001 s albem The Radio Tisdas Sessions. Produkoval ho také v Česku známý britský kytarista Justin Adams.
Romantický příběh mladých rebelů, kteří vyměnili kalašnikovy za elektrické kytary, západní svět zaujal. Tím spíš, že Tinariwen mu oživili symbol elektrické kytary jako nástroje vzpoury.
V dalších letech pravidelně jezdili po USA i Evropě, načež se vždy vraceli do Mali a často na dlouhé měsíce mizeli v poušti. Zlom přišel roku 2012, kdy Tuaregové opět povstali s cílem vyhlásit nezávislý stát.
Vedoucí úlohy v této rebelii se však brzy chopili islamisté včetně teroristické organizace zvané Al-Káida v islámském Maghrebu. Její členové zneužili chaosu a na dobytou část dříve multikulturního Mali uvalili nejstriktnější islámské náboženské právo šaría. Deset měsíců terorizovali místní obyvatele.
"Lidem, kteří byli usvědčeni z krádeže, usekávali nohy nebo ruce. Cizoložce kamenovali. Když někoho chytili, jak kouří, pijí alkohol, dívá se na televizi nebo hraje fotbal, zbičovali ho na veřejnosti. Zakazovali tanec i hudbu a za denního světla znesvěcovali hroby světců," popisuje Andy Morgan, bývalý manažer Tinariwen, v knize nazvané Music, Culture and Conflict in Mali.
Před islamisty museli prchat i Tinariwen. Jednoho jejich člena teroristé zajali a deset dnů věznili. Přestože se muzikant nakonec dostal na svobodu, situace v regionu už se nezklidnila a Tinariwen dnes opět žijí jako kočovníci.
"Od povstání v roce 2012 se pro Tuaregy situace proměnila v tragédii. Dramatické zhoršení klimatických podmínek, smrtící sucha, hladomory, vymírání stád dobytka, vysychání studní, ničení jejich odvěkého domova a nutnost stěhovat se do měst, kde se museli přizpůsobit novému životu, což je pro ně takřka neřešitelný problém, protože přišli o svou identitu: odtud pramení jejich radikalizace," zdůvodňuje Jiří Moravčík opakované rebelie proti vládě.
Nyní je situace v Mali ještě nepřehlednější. Islamisty vytlačila armáda díky pomoci Západu. Následovala ale série převratů, moci se chopila vojenská junta, přerušila spolupráci s Francií a do země pozvala ruské žoldáky z takzvané Wagnerovy skupiny.
"Tuaregové se ocitli v zoufalé situaci: na jedné straně bojují proti islámským teroristům, na druhé proti malijské vládě, dnes reprezentované vojenskou juntou. Ta jim odpírá právo na důstojný život a ruské žoldáky, v podstatě vraždící komanda, využívá také k boji proti Tuaregům," objasňuje Moravčík.
Hodně rachotu
Koncert skupiny Tinariwen pořádá agentura Rachot, která do Česka vozí takzvanou jinou hudbu často ze vzdálených kočin. Hned tento pátek 6. září v pražském Paláci Akropolis následuje vystoupení brazilské zpěvačky a kytaristky Joyce Moreno. Příští měsíc se na stejném místě představí norský jazzový trumpetista Nils Petter Molvær nebo britský kytarista Fred Frith z avantgardní formace Henry Cow.
Pod hlavičkou Rachotu na podzim v metropoli zahrají také saxofonista a zpěvák Seun Kuti, což je syn zakladatele žánru afrobeat Fely Kutiho, islandská zpěvačka Emilíana Torrini, jež byla letos hvězdou festivalu Colours of Ostrava, či brazilský písničkář Vinicius Cantuária a jazzový saxofonista Joe Lovano.
Opět na cestě
Členové Tinariwen už se bojů desítky let neúčastní. Jen v jejich důsledku opět žijí v exilu, což poznamenalo jejich tvorbu. Už roku 2011 natočili nezvykle akustickou desku Tassili nazvanou podle alžírského pohoří, kde hráli po večerech u ohně se zapnutým generátorem elektřiny předsunutým do ústí kaňonu tak, aby odháněl predátory. Na albu hostovali členové americké indie-rockové kapely TV on the Radio.
"Od této nahrávky Tinariwen spolupracují se západními producenty a rockery. V žádném případě se ale nejedná o ústupek. Mediální slávu systematicky využívají k upoutání pozornosti k tragické situaci na Sahelu," míní Jiří Moravčík. Někdejší písně o rebelii nahradily skladby o stesku po domově, životě v exilu či bojích s islamisty. Tinariwen zpívají také o důležitosti vzdělávání nebo vyzývají beduíny ke sjednocení.
V poslední dekádě vytvořili dvě desky v USA, jednu v Mauritánii a tu zatím poslední, loňské Amatssou, v Alžírsku. Místo nahrávacích studií raději pracují pod hvězdami. "V poušti čas plyne jinak. Důležité je ticho, stejně jako ozvěna z hor nebo zvuk písku pod našima nohama. Možná to na nahrávce není slyšet, ale pro kytary a tleskání například využíváme přírodní ozvěnu ze skal," popsal v interview kytarista Abdallah Ag Alhousseyni.
Loňské album na dálku produkoval Američan Daniel Lanois, renomovaný spolupracovník kapely U2 nebo Boba Dylana. Zkouší na něm propojit pouštní blues s americkým country, a tak tu kromě jeho typicky zasněného zvuku figurují banja nebo housle.
Jádro však zůstává stejné. "I přes účast západních hostů se hudba Tinariwen za takřka půl století nezměnila. Prošla sice zvukovým vývojem, nikdy si ale například nezadali s elektronikou nebo experimentováním," přitakává Jiří Moravčík. Podobným směrem se ubírají tuarežské kapely Tamikrest nebo Terakaft, zatímco dravější a rockovější sound prosazují kytaristé Bombino a Mdou Moctar. Oba už také koncertovali v Praze.
Tinariwen na turné vyjíždějí vždy v trochu jiném složení podle toho, kdo se zrovna nemusí starat o stádo nebo děti. Do Česka jich teď míří sedm včetně obou zakladatelů. Na baskytaru bude hrát Cheikh Ag Tiglia známý právě z Tamikrest, jednu z kytar má obsluhovat Sanou Ag Ahmed pro změnu z Terakaft.
Radost z návratu po tolika letech kazí jen fakt, že kvůli situaci na Sahaře se hudebníci z turné nebudou moct vrátit tam, kde by byli nejraději. "Bydlíme teď každý jinde. Někdo ve vesnici Tessalit, jiní blíž alžírským hranicím. Ibrahim žije v poušti bez telefonu," popsal Abdallah Ag Alhousseyni. A tak dnes Tinariwen znovu žijí jako kočovníci. Opět zpívají o stesku po domově, dál sní o vlastním státě a křižují poušť jako jejich předchůdci s karavany. Je to smutné blues, ale jako každé skrývá naději, že to ještě může dobře dopadnout.
