Svobodomyslní kočovníci se hranicemi nikdy nevázali. Uznávají jen "vítr, hvězdy a vodu" ve své vysněné zemi Azawad, za kterou už hodně zkusili. Málokterá ze současných kapel má tak drsnou historii jako právě Tinariwen - a na jejich hudbě to je znát.
V jejich písních najdeme voodoo zaříkávání i trans způsobený suchem a horkem, stejně jako exotické scenérie podmalované ostrými tóny elektrických kytar. Jejich pouštní blues - blues navrácené do své pravlasti, spojované s místní hudbou, a napájené tak novou energií - přináší nejen nečekané rytmické změny, ale tvrdou rebelskou notu.
Není divu, když kapela vznikla kolem roku 1982 v jednom z vojenských táborů Muamara Kaddáfího. Tam se mladí Tuaregové ocitli kvůli jeho slibům o svobodě, jež považovali za jediné východisko ze své tíživé situace.
Záhy se sice přesvědčili o jejich marnosti, ale možná díky tomu máme možnost Tinariwen poslouchat. Kdyby tam neslyšeli písně Boba Marleyho či Johna Lennona, asi by nikdy nevyměnili tradiční bubínky tinde a housle imzad za elektrické kytary.
Ve svých začátcích ovšem Tinariwen používali stejně často kalašnikov. Jejich kazetové nahrávky byly tamními vládami zakazovány; hudba Tinariwen byla jakýmsi "undergroundovým" telefonem pro povstalce a vyzývala k politickému procitnutí.
Ještě na začátku 90. let bojovali členové skupiny v novém povstání na hranicích Mali a Nigeru; a přitom pořad hráli, kde se dalo. Na svatbách, pohřbech i tradičních slavnostech, tam všude zněla jejich hudba symbolizující odboj.
Definitivní zlom nastal až začátkem nového tisíciletí, když boje konečně utichly a skupina se stáhla do nového domova. V Mali, v městečku Kidal uprostřed pouště, nahráli v roce 2002 první album The Radio Tisdas Sessions. Nahrávka zní díky produkci Justina Adamse, kytaristy Roberta Planta stejně naturalisticky jako jejich vystoupení uprostřed vojenských táborů.
Desítka syrově naléhavých skladeb v jazyce tamashek nabízí blues o bolesti, utrpení, exilu a identitě. Podivné a syrové kytarové linky spolu s temnými bluesovými nápěvy, které stupňuje ženský sbor, se staly hitem rádiových stanic vysílajících world music. Následující turné po Evropě sklidilo jen superlativy.
Stejně jako další album Amassakoul z roku 2004, jež dokonce obdrželo respektovanou cenu BBC za world music nahrávku z oblasti Afriky. V jedenácti skladbách zní naléhavost jejich poselství ruku v ruce s politickými texty a muzikálností, která skutečně boří hranice. Zní tu čistokrevné blues, pokřivené reggae, zaříkávání i psychedelie.
Všechna ta označení jsou zároveň velmi přibližná pro magické souznění naléhavého zpěvu s tvrdými tóny elektrické kytary podpořené hypnotickým tleskáním a rockovou rytmikou; právě díky své osobitosti jsou považováni za jeden z vrcholů současné africké hudby.
Britský The Independent o nich tvrdí, že je to jedna z nejúžasnějších skupin, které dnes můžete vidět. To jistě potvrdí i návštěvníci dvou jejich vyprodaných vystoupení v pražském Paláci Akropolis.
Pro Roberta Planta, který propojuje rock s world music, znamenají Tinariwen "hudbu, kterou hledal celý život", a (nejen) pro národy Sahary největší rockové hvězdy současnosti.
