"Já jsem obětí izraelského vzdělávacího systému, který démonizuje ty druhé. Když jsem poznal tady Bassáma, bylo mi 47 let a já poprvé v životě viděl Palestince, co nepracuje jako dělník ani není terorista," vypráví izraelský Žid Rami Elchanan, grafický designér a potomek přeživšího holokaustu.
O něm se palestinský muslim Bassám Aramín dozvěděl ve vězení. Jako sedmnáctiletý hodil nefunkční granát po izraelských vojácích a strávil sedm let v žaláři. "Palestinci nevěří na holokaust, myslí si, že je to jedna velká lež. Ve vězení nám o něm pustili film. Těšil jsem se, že alespoň uvidím Židy trpět. Jenže já nad nimi začal plakat lítostí," popisuje Aramín, který po propuštění vystudoval dějiny holokaustu na britské univerzitě a dnes vozí Palestince do Jad Vašem, památníku Židů zavražděných nacisty.
Muži se seznámili v organizaci pro Izraelce a Palestince, kteří přišli o blízké. Elchanan ztratil dceru v roce 1997, Aramín o deset let později. Od té doby spolu objíždějí svět. "Změnilo mi to život. Najednou jsem měl důvod vstát z postele a podívat se do očí lidem jako vy, abych jim řekl, že není naším osudem se vzájemně zabíjet. Začarovaný kruh násilí můžeme rozbít tím, že spolu budeme mluvit," myslí si Izraelec Elchanan. "Konflikt skončí, jestli se naučíme vnímat druhou stranu jako lidi. Němci také prolili krev šesti milionů Židů, a přesto dnes máme německého velvyslance v Tel Avivu a izraelského v Berlíně," ilustruje Palestinec Aramín.
Centrum současného umění Dox navštívili jako hosté prvního ročníku literárního a výtvarného festivalu Fall zaměřeného na to, jak mohou příběhy v člověku povzbudit empatii. Izraelec s Palestincem však zároveň přijeli jako oživlé literární postavy. Jejich příběh zpracoval irský prozaik Colum McCann v románu nazvaném Apeirogon. Ten v českém překladu Pavly Niklové právě vydalo Argo a spisovatel ho v Praze osobně představil. "Abych je poznal, jezdil jsem s Ramim na jeho motorce, chodil jsem s Bassámem na bezpečnostní checkpoint oddělující izraelské území od palestinského. Zpovídal jsem jejich manželky. A protože ty mi o jejich zabitých dcerách vyprávěly úplně jinou stránku příběhu, napadlo mě zpracovat text jako takový kaleidoskop," popisuje osmapadesátiletý McCann.
Knihu čítající téměř 500 stran pojal nestandardně. Po vzoru Pohádek tisíce a jedné noci ji rozdělil do 1001 kratičkých kapitol. "Šeherezáda vyprávěla příběhy, aby zůstala naživu. Rami a Bassám vyprávějí, aby žila vzpomínka na jejich dcery," vysvětluje prozaik. Kapitoly nazval jen číslovkami, kterých od 1 do 500 přibývá. Následně se číslování obrací, takže poslední část textu je opět označená jedničkou. Tím chtěl autor naznačit, že izraelsko-palestinský konflikt lze číst z obou stran. Název knihy Apeirogon označuje tvar s nekonečně mnoha stranami.
Hodně umělecký text není pro každého. Kromě protagonistů v něm McCann píše o Ježíšově ukřižování, vynálezu semtexu nebo provazochodci Philippu Petitovi, jemuž zasvětil už svůj nejznámější román Co svět světem stojí, v USA oceněný Národní knižní cenou a přeložený do 40 jazyků.
Některé kapitoly Apeirogonu čítají jen jednu větu a balancují na hraně kýče. "Říká se, že stěhovaví ptáci se dodnes vyhýbají přeletu nad terezínskými poli," zní jedna taková. Pozorovatelé izraelsko-palestinského konfliktu zase možná namítnou, že McCann téma zjednodušuje. Že lacině dojímá čtenáře nesmyslností zabíjení dětí, místo aby šel do hloubky. Například o bezpečnostní bariéře oddělující Izrael od Západního břehu Jordánu píše jako o "kolonizační", "rasistické" či "Zdi apartheidu", avšak nezmíní, že roku 2003 začala vznikat právě v reakci na sebevražedné atentátníky včetně těch, kteří zabili Smadar. Po vybudování zdi incidentů zásadně ubylo.
Na druhou stranu román nemá být politickým návodem na ukončení konfliktu. Dublinského rodáka McCanna téma usmíření zdánlivě nesmiřitelných stran zaujalo také vzhledem k míru, jenž před 25 lety ukončil jiný krvavý konflikt v Severním Irsku. A spisovatel se v Doxu sympaticky nepostavil ani na izraelskou, ani palestinskou stranu. "Po čtenáři jen chci, aby prožili příběh Ramiho s Bassámem," vzkazuje romanopisec, jenž při návštěvě Česka doprovodil oba muže také do Terezína. Izraelec a Palestinec kromě toho o svých dcerách vyprávěli českým dětem.
Věřit v literaturu
Otázka, jak naložit s bolestí, která je mimo naši představivost, rezonovala celým festivalem Fall. Jeho první ročník v Doxu trval pět dnů, skončil v neděli. Byť se točil okolo literatury, nepřipomínal zavedené podzimní akce jako dřívější Festival spisovatelů Praha.
Většinu debat hostila dřevěná vzducholoď na střeše galerie nazvaná Gulliver dle románu Jonathana Swifta. Spisovatele doplňovali neurovědci či odborníci na umělou inteligenci, literární diskuse střídaly vernisáže a vystoupení slam poetry. Večer u ohně na dvoře s literáty seděli výtvarníci jako Krištof Kintera.
Pro akci pořádanou u příležitosti svého 15. výročí Dox naplno využil vlastní infrastruktury včetně knihkupectví, kde prodával knihy hostů, či kavárny, jež u příležitosti vydání románu Columa McCanna nabízela "Apeirogon drink" a na jejíž terase se každý den všichni potkávali.
V mnoha ohledech se podařilo vytvořit festivalovou atmosféru. Profesorka kalifornské univerzity Maryanne Wolf si díky společné diskusi přečetla román Biancy Bellové. Hlavní hvězda Colum McCann se jako posluchač zapojil do vystoupení italského výtvarníka Mattea Pericoliho, Radka Denemarková si domlouvala návštěvu se slovinským autorem Alešem Štegerem. Na terase galerie se neohlášeně objevil Patrik Ouředník. A když si prozaik Jan Němec přišel prohlédnout výstavu na literární téma, kurátorka Michaela Šilpochová ho improvizovaně zapojila do komentované prohlídky.
První ročník žádné akce nicméně není dokonalý a nemohl být ani Fall. Odpolední debaty v pracovních dnech neměly závratnou návštěvnost, ne všichni hosté si měli co říct a ne vždy bylo s čím polemizovat v ústřední tezi, že příběhy vzbuzují empatii.
Hned první ročník nicméně nastavil extrémně vysokou laťku, která je Doxu vlastní. Celkový pocit asi nejlépe shrnul Jan Němec. "Zrovna v této vzducholodi chci říct, že pořád věřím literatuře," pravil. Byla sobota odpoledne, za dřevěným zepelínem začínalo zapadat slunce. Když se člověk rozhlédl, docenil, v jak jedinečných kulisách Dox akci pořádá. Je adekvátní, že si dává světové cíle.
Kniha generovaná strojem
Když irský prozaik žijící v New Yorku Colum McCann napsal o Izraelci a Palestinci, zároveň jako by odpověděl na otázku, která provázela více festivalových debat. Týkala se toho, kdo má dnes vyprávět o bolesti druhých. "Zejména ze stran menšin poslední dobou slýchám, že kdo není homosexuál nebo transsexuál, nemůže o tom psát. Nebo že Američan by neměl psát o Mexičanech, protože jim krade zkušenost a nevylíčí ji správně. Tenhle způsob myšlení hodně přichází právě z USA, ale já s ním nesouhlasím," prohlásil Jacek Dehnel, polský autor románu Saturn o španělském malíři Franciscovi Goyovi narozeném v 18. století.
Také podle Jana Němce dnes často vyvstává požadavek, aby člověk psal o tom, co zažil. "Je skvělé mít s tématem osobní zkušenost a téměř vždy to pomůže, ale když klademe důraz na autentičnost, trochu pak ztrácíme smysl pro mohutnost literatury, kde do hry přichází imaginace nebo přemýšlení nad formou. Podle mě je situace spisovatele standardně spíš ta, že píše o něčem, co zažít nemohl," řekl Němec, jenž loni publikoval povídky Liliputin o ruské válce na Ukrajině.
O ní mluvila v Kyjevě narozená česká básnířka Marie Iljašenko. Čerstvá držitelka Ceny Toma Stopparda přiblížila váhání současných ukrajinských spisovatelů, zda psát o válce, když třeba zažívají "jen" nálety, ale nejsou přímo na frontě.
Podobně pražský básník ukrajinského původu Tim Postovit uvažoval, jestli má právo portrétovat lidi, kteří se mu svěřili jako sociálnímu pracovníkovi na ukrajinské ubytovně v Praze. Dospěl k přesvědčení, že ano, neboť poezie dokáže říct o válce věci, které například média nezprostředkují.
"Společnost se otupuje, naše generace byla odkojená počítačovými hrami, kde je násilí na každém rohu a výrazy jako raketa nebo pěchota nejsou nic, co by nám zvýšilo krevní tlak. Literatura ale dovoluje popsat raketu i jinak. Nemám na mysli nutně krásnou metaforu nebo obraz letící rakety, ale to, co se děje s člověkem, tu okamžitou změnu v jeho všednosti. V oblasti, kde žijete, ve vaší čtvrti, paneláku, v bytě, a to z nuly na sto. To je to, co může říci básník, ne reportér," ilustroval Postovit.
Překvapivě nepadla zmínka o klasickém románu Rudý odznak odvahy, který koncem 19. století napsal Stephen Crane o válce, aniž by ji zažil. Ani o eseji teoretičky Susan Sontagové nazvané S bolestí druhých před očima, podle níž Dox nedávno uspořádal tematicky blízkou výstavu Bolest těch druhých.
Naopak přišla řeč na nedávno zesnulou ukrajinskou spisovatelku Viktoriji Amelinovou. Ta zemřela ve věku 37 let po ruském raketovém útoku na pizzerii v Kramatorsku. Zbyl po ní malý syn. "Krátce po její smrti vyšla v Americe kniha, ještě navíc nazvaná Záhadná smrt Viktorije Amelinové, která válku líčí jako něco nepochopitelného. Anotace ani nezmiňuje, že Amelinová zemřela, protože Rusko napadlo Ukrajinu. Tím jsou všichni na Ukrajině zhnusení a zmiňují tu knihu jako ukázku toho, jak nepsat," přiblížila Marie Iljašenko.
Tuto knihu na serveru Amazon.com nabízí prodejce vystupující jako Grace Phillips, jenž okamžitě vydává texty o zesnulých. Patrně je generuje umělá inteligence, tentýž algoritmus už ve čtyřech jazycích publikoval knihu o kolumbijském výtvarníkovi Fernandu Boterovi, který přitom zemřel teprve před třemi dny.
"Zaplevelení" Amazonu knihami napsanými počítačem zmínila prozaička Bianca Bellová v debatě o literatuře a umělé inteligenci. A kromě toho leckoho povzbudila přiznáním, že i držitelka ceny Magnesia Litera má v době sociálních sítí problém udržet pozornost. "Dřív jsem knihu dokázala číst hodiny. Dnes mi po čtyřech stránkách bleskne hlavou, jestli bych neměla zkontrolovat mobil, zda se něco nestalo," uvedla.
Totéž zažila neurovědkyně Maryanne Wolf, když si po letech zkusila přečíst oblíbeného klasika z mládí Hermanna Hesseho. "Bylo to hrozné. V jednu chvíli jsem si říkala, proč mu proboha dali Nobelovu cenu za literaturu. Pak mi došlo, že problém není v Hessem, ale ve mně," řekla na festivalu odbornice, podle níž při čtení náročnějších textů mozek funguje jinak, než když skenujeme sociální sítě. "Společnost se ale zrychlila, sítě vytlačují vše ostatní, a tak jsme se prvnímu způsobu čtení potřebnému pro kritické myšlení odnaučili. I já se musela dva týdny přemáhat a každý večer se trochu nutit do čtení Hesseho, než se mi v mozku něco přepnulo. Dnes už se mi schopnost vstřebávat dlouhé texty zase vrátila," dodala.
Třeba tím na festivalu Fall někoho inspirovala.
