reklama
 
 

Ouředníkova první francouzská kniha: Proti zblbnutí nejde bojovat jinak než románem

29. 1. 2019 11:33
K nejvěhlasnějším žijícím českým autorům patří jedenašedesátiletý Patrik Ouředník, jehož experimentální próza Europeana bývá označována za nejpřekládanější českou knihu vydanou po roce 1989.

Svými překlady děl Samuela Becketta, Raymonda Queneaua či Borise Viana a dále esejistikou, nekonvenčními lexikografickými pracemi jako Šmírbuch jazyka českého, básněmi a především prózami jako Rok čtyřiadvacet nebo Ad acta si vytvořil obraz intelektuála snad až renesančního záběru a ražení, všestranného a invenčního znalce evropské kultury a zároveň neposedného hledače, který takřka každou knihou vstupuje na nové území.

Tento obraz ale jako by v posledních letech začal být retušován či přerámováván. O Patrika Ouředníka se začaly vést spory.

Rozporuplnou reakci vzbudila polemicky vyhrocená a záměrně nekorektní předloňská kniha esejí o nebezpečí islamismu nazvaná Antialkorán. Kromě oslavného přijetí od těch, kdo ji četli jako další vrstvu souvisle utvářeného Ouředníkova díla, se jí dostalo i vyhroceně negativních reakcí - především od čtenářů, kteří knihu vnímali jako odborné pojednání o nebezpečí, jež šíření islámu představuje pro Evropu a její tradici i pravidla.

Donedávna psal Patrik Ouředník česky a jeho próza i poezie byly následně vydávány ve francouzském překladu - do Francie ostatně autor emigroval už roku 1984. Předloni, v roce, kdy dovršil šedesátiny, vydal v Paříži svůj první román napsaný francouzsky. Ten nyní vyšel v české verzi pod názvem Konec světa se prý nekonal.

Na překladu se autor spolupodílel, ale do češtiny jej převedla Olga Špilarová, která ve Francii také žije již dlouhá desetiletí. Ouředník tedy dospěl k podobnému bodu jazykového zlomu, k němuž zhruba ve stejném věku došel i Milan Kundera. Volba jazyka je pochopitelně osobním rozhodnutím každého autora. Vytváří ale přece jen určitý rozdíl - při četbě tohoto románu už čteme jiné dílo, román směrovaný primárně do francouzského kontextu. O to je zajímavější, jak Ouředníkův nový román budeme číst u nás: jako další objevitelský krok do neznáma, nebo jako pohyb v kruhu?

Příklad z Vonneguta

K francouzské tradici intelektuální prózy, v níž nejde o oslovení čtenáře sugestivním příběhem, neboť dějová linie je jen jednou z dílčích ingrediencí, se hlásila už předchozí Ouředníkova beletristická díla. Také nynější román Konec světa se prý nekonal má vratkou dějovou linii: příběh otevírá setkání dvou postav, z nichž o jedné nám vypravěč rovnou řekne, že je nepodstatná a hned z příběhu zase zmizí, zatímco ta druhá sice zůstane, ale nijak vydatná také není.

Touto postavou je Gaspard, jenž se shodou okolností na krátký čas stává "poradcem nejhloupějšího amerického prezidenta všech dob". Gaspard je překladatel, který náhodou přeložil právě ty autory, na nichž v "reálném" světě pracovala Ouředníkova překladatelka Olga Špilarová - tedy až na Kurta Vonneguta. Jeho román Jatka č. 5 zde slouží coby jeden z prostředků, jak z fikčního světa neustále otevírat vrátka do světa "reálného" a zase zpět.

Na příkladu bombardování Drážďan, zobrazeném ve Vonnegutově románu, Ouředníkův vypravěč ukazuje, jak i naše povědomí o skutečnosti není nijak stabilnější než nejistota ohledně světů fikčních - výkladem a poté i grafem autor ukazuje, že v různých pramenech uváděný počet obětí náletů na Drážďany kolísá mezi 18 tisíci a 305 tisíci, z čehož si pro svůj románový příběh odvodí průměr: "Pravděpodobnost, že jich bylo 100 000, je tudíž v souladu se všemi dosažitelnými údaji."

Na tragický příběh z konce války už pak autor napojí fiktivní motiv: rodinné tajemství, že Gaspard je možná potomkem samotného Adolfa Hitlera, protože jeho babička se v roce 1918 prý - možná - spustila s německým vojákem, který měl na kolenou desky, něco kreslil, a ona byla zvědavá, co už namaloval.

Zadání od nakladatele

Pohyb mezi světem fikce a skutečnosti je, podobně jako v předchozích Ouředníkových prózách, základním tématem. Příběh sám působí minimalisticky, jako stylistické cvičení: některé motivy pro zamýšlený román - včetně využití postavy Hitlera - vypravěč obdrží od svého nakladatele, jiné si jako úkol stanoví sám. Třeba že v románu využije fráze "Tehdy se na to věřilo", což lze použít často a snadno, anebo "Není to žůžo?" - což už je vypravěčský oříšek.

Vyprávění o Gaspardově nevydatném životě tedy neustále přerušují esejistické odbočky. Často mají autobiografický rozměr: vypravěč vykazuje mnoho rysů skutečného Patrika Ouředníka v našem světě. Gaspardův příběh svou dietností ponechává o to větší prostor povědomí, že čteme knihu, která má být o konci světa, situovaném do blízké budoucnosti.

A koncem světa je míněn konec západní civilizace, tedy onoho původně křesťanského světa, o němž vypravěč důsledně mluví v minulém čase. Protože si ale nejsme jisti, zda a jak moc je jeho vyprávění situované do budoucnosti, dostavuje se efekt podobný tomu, jaký využil například Kaspar Colling Nielsen v česky nedávno vydané próze Dánská občanská válka 2018-24 - rozmetání pocitu, že nás se to ještě tak úplně netýká.

Nielsen si ale držel odstup. Zůstával uvnitř románové perspektivy, líčící rozpad západní civilizace z perspektivy bizarně dekadentního světa 25. století, který na jejích základech vznikl. Ouředníka naopak pohlcuje naštvanost z rozpadu, který nelze zastavit, a z románu se mu stává spíše traktát.

Román nic nezmění

Původně hravý tón, který jako by stvrzoval očekávatelný francouzský esprit, se mění v silně elegický, ale především vztekle didaktický - jako když děti ve škole nevěnují pozornost pedagogovi, a on tedy začne výklad zjednodušovat, aby pochopily, jak je téma zásadní.

Úvahové pasáže, jež chabý příběh Gaspardova života při každé příležitosti opouští, se věnují tu významu a původu jmen, tu náboženským specifikám, tu klimatickým změnám, tu historii nedávné či naopak dávné, tu vztahu Američanů k pivu Budweiser.

Ouředník vytváří tabulky, grafy, notové záznamy a čtenáře láká na vtip o dvou Číňanech, jehož vypointování oddaluje. Ale vše vyjadřuje tentýž pocit marnosti: proti zblbnutí, kterým si západní svět zničil svůj jazyk i své myšlení, nejde bojovat jinak než románem - a ten nic změnit nemůže.

Patrik Ouředník: Konec světa se prý nekonal

Patrik Ouředník: Konec světa se prý nekonal

(Přeložila Olga Špilarová)
Nakladatelství Torst 2018, 184 stran, 248 korun

Hrdina Gaspard si k parafrázi básně Jana Zábrany poznamenává: "Nekontrolujeme už ale vůbec nic, stali jsme se bahnem v gigantickém sesuvu půdy a všem je to u pr*ele." Což je taková fixní idea celé prózy.

Na konci příběhu Gaspard trpí amnézií, zapomíná i vlastní vzpomínky. A totéž má principem prosté analogie zjevně platit také pro západní svět. Na počátku knihy mohl čtenář čekat příběh o konci světa obecně, na jejím konci je mu vysvětleno, že o ten nejde. A nejde ani o románový příběh. Jde o to, že zanikl "jenom" ten náš svět, k čemuž došlo víceméně nepozorovaně, protože i my trpíme "dosud nepředstavitelným zhovaděním lidstva".

Tyto Ouředníkovy pocity čtenář může pochopit, ba mu mohou být blízké. Přesto nabude pocitu, že Konec světa se prý nekonal jakožto román zklamává právě tím, jak nakonec ilustruje jenom to, co už se ví.

Nejde-li s něčím hnout, je dobré aspoň se bavit tím, jak by vypadalo, kdybychom s tím hnout uměli. Ale třeba je tohle příliš česká perspektiva. Anebo se to má číst jako esej, a ne jako román - už od začátku.

autor: Petr A. Bílek | 29. 1. 2019 11:33

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama