Narušil volby, svědčil proti policii, ztroskotal. Dožil se jen 28 let a hořel

Daniel Konrád Daniel Konrád
23. 1. 2022 17:34
Parník ještě viděli zmizet pod hladinu. Pak se čtyřem trosečníkům smrskl svět na jeden záchranný člun. Hladové, vyčerpané a prochladlé je desítky hodin unášel ledový oceán. Obklopení žraloky marně hledali břeh. Co chvíli jim výhled zakryl pěnivě bílý vrcholek blížící se vlny, tiché a na pohled špičaté jako skála.
Stephen Crane předběhl dobu, rychle vzplanul a stejně rychle shořel.
Stephen Crane předběhl dobu, rychle vzplanul a stejně rychle shořel. | Foto: Henry Holt & Company

Přežili jen tři a jedním z nich byl americký spisovatel Stephen Crane. Z lodního neštěstí u břehu Floridy roku 1897 vytěžil autobiografickou povídku, a hlavně životní poznání: příroda je k lidem lhostejná, což ale neznamená, že k sobě musejí být lhostejní lidé.

Nemá smysl se ptát, proč tři přežili, a čtvrtý nikoliv. "V tom, co se nám děje, není žádný skrytý smysl. Smysl tomu musí dát sami lidé tím, jaké si vytvoří vztahy k druhým," shrnuje současný americký prozaik Paul Auster v anglicky nedávno vydaném Craneově životopisu nazvaném Burning Boy.

Autor životopisu Paul Auster.
Autor životopisu Paul Auster. | Foto: Spencer Ostrander

Proč hořící chlapec? Craneovi, který žil v letech 1871 až 1900 a proslul válečným románem Rudý odznak odvahy, tou dobou zbývaly poslední tři roky. Nepromarnil ani den. Rychle žil, psal. Když mohl, cestoval.

Přestože po sobě nezanechal deník a dopisů existuje pomálu, Auster teď o jeho životě a díle popsal téměř 800 stran. Pozapomenutého klasika, jehož knihy v Americe zmizely i ze seznamu povinné četby a který byl vrstevníkem Viktora Dyka nebo Ladislava Klímy, líčí jako dobrodruha a literárního radikála. Stephen Crane předběhl dobu, rychle vzplanul a stejně rychle shořel.

Lodnímu neštěstí bezprostředně předcházelo jiné drama. Spisovatel na parníku prchal z New Yorku, kde se proti němu obrátila veřejnost, tisk, a především městská policie vedená pozdějším prezidentem Theodorem Rooseveltem.

Crane se v pozdně nočních hodinách přichomýtl k incidentu, kdy policista neprávem zatknul prostitutku. Přesvědčen, že "křivda způsobená prostitutce je stejná jako křivda způsobená královně" a že "možnost někoho zatknout patří k nejzneužitelnějším výsadám, jaké společnost svěřuje jedinci", Crane dívku podpořil. Svědčil v její prospěch, když strážníka zažalovala.

Tím, že protiřečil jednomu pochůzkáři, ale nepřímo zpochybnil čest celého sboru. V dalších týdnech se policisté spisovatele dvakrát pokusili zatknout, při domovní prohlídce u něj zabavili opiovou dýmku, obvinili jej z provozování drogového doupěte i krytí prostituce. Zničili mu pověst. Vše na základě pomluv a domněnek, dokládá Auster desítkami svědectví i dokumentů.

Crane z New Yorku prchnul do Anglie a už se nevrátil. Nedožil se toho, kdy byl tentýž policista později odsouzen za vraždu a popraven na elektrickém křesle. Kauza to byla tak velká, že pronikla i do zásadního amerického románu 20. století Velký Gatsby od Francise Scotta Fitzgeralda.

Stephen Crane zřejmě s přítelkyní Corou Taylorovou v Anglii, 1899.
Stephen Crane zřejmě s přítelkyní Corou Taylorovou v Anglii, 1899. | Foto: Floridská digitální knihovna

Na poušti

Stephen Crane ovšem z 20. století zažil jen pět měsíců. Nikdy neviděl film, neletěl v letadle, neřídil auto ani nezapnul rádio, vypočítává Auster v poutavé první větě knihy. A předkládá barvitý portrét muže, jenž se vytrvale snažil uživit psaním beletrie, ale většinou nevyžil ani z honorářů za novinové reportáže.

Syn metodistického duchovního a společensky angažované matky Crane byl samorost. Podle Austera odmalička porušoval pravidla, neuznával autority a zpochybňoval dogmata.

Stephen Crane jako válečný zpravodaj, studiový portrét z Atén, 1897.
Stephen Crane jako válečný zpravodaj, studiový portrét z Atén, 1897. | Foto: Syracuse University

Zlobil, ale nelhal. Nebál se postavit silnějším. Od šesti let kouřil, kudy chodil. Skvěle sportoval, ale byl podvyživený, moc nedbal na zjev a občas neměl ani na jídlo. Když už schrastil nějaký párek, snědl ho klidně studený.

Často si půjčoval a nikdy nevracel. Přespával u kamarádů nebo umělců. Psal do pěti do rána a většinu dne prospal. Místo vysoké školy chodil na periferii za trampy a vyvrheli. Když později vydělal alespoň nějaké peníze, odmítal žít bez koní a psů. Podle přítele, spisovatele Josepha Conrada, "nikdy nevypadal šťastnější než v sedle", a když se s nějakým koněm seznámil a pak se musel rozloučit, plakal.

Měl několik psů včetně štěněte, které zachránil v řecko-turecké válce roku 1897, a ke konci života psal výhradně v psí společnosti.

V povídkách, románech ani článcích nikoho nesoudil a hledal pochopení pro vše, co se lidem děje. Nezajímaly ho ideologie, soustředil se na prožitek. Všímal si bezpráví, absurdit i americké posedlosti penězi. Měl značnou představivost, cit pro barvy a bokem psal nadčasovou poezii. Třeba snovou báseň snad o lidském sklonu vyžívat se ve vlastním utrpení. Před 14 lety ji režisér Václav Marhoul zařadil jako poslední záběr do válečného filmu Tobruk, volně inspirovaného Craneovým Rudým odznakem odvahy.

Na poušti
Viděl jsem tvora nahého, zvířecího
jenž sedě na zemi,
držel v rukou své srdce
a pojídal z něho.
Řekl jsem: "Je dobré, příteli?"
"Je hořké - hořké," odpověděl,
"ale chutná mi,
protože je hořké
a protože je to moje srdce."

Homo unius libri

Podle spisovatele a znalce anglofonní literatury Josefa Škvoreckého ukázal Stephen Crane cestu Johnu Steinbeckovi a "stál v pozadí největších děl Ernesta Hemingwaye i válečných próz Williama Faulknera". Americké literáty naučil mluvit řečí moderní prózy. V roce 1958 ale Škvorecký také napsal, a na tom se nic nezměnilo, že "přes několik geniálních povídek a přes své dílo básnické" zůstane Crane zapsán jako autor jedné knihy, tedy Rudého odznaku odvahy.

Tento přelomový román o americké občanské válce, která však skončila šest let před Craneovým narozením, býval v USA povinnou četbou. Musel působit revolučně. Líčí rychlé dospívání jinocha, jenž s romantickými představami o válce narukuje, avšak na frontě ho přemůže strach.

Stephen Crane v roce 1899.
Stephen Crane v roce 1899. | Foto: Library of America

Crane naprosto ignoruje vše, co patřilo k válečným prózám. "Nepíše, ve kterém roce se kniha odehrává, kde se vojáci nacházejí, jak je hrdina starý, proč se válčí, kdo jsou generálové nebo za co bojují. Ani jednou nezmíní Abrahama Lincolna nebo otroctví," vypočítává v rozhovoru Auster.

Zbavením se souvislostí Crane přenáší pozornost k tomu, co se děje v hrdinově hlavě a před jeho očima. Jak se rudý potem, rozcuchaný, vyprahlý žízní, s vyschlým obličejem a kalnýma očima dusí prachem. Chodidla jako dvě otevřené rány. Klestí si cestu plameny a oblaky dýmu. Luka posetá tečkami mužů pokrytých prachem. Je slyšet povzbuzování, povely, proklínání. Řinkot a praskot zbraní. Hlaveň hrdinovy pušky tak rozžhavená, že by ji normálně neudržel, jako zbavený smyslů do ní ale dál cpe náboje.

Crane to věrně popsal ve 22 letech bez sebemenší zkušenosti z bojiště, jen na základě rozhovorů s pamětníky. A ve starším překladu Jiřího Valji i novějším od Evy Masnerové je to dodnes zážitek. Na rozdíl od autorovy prvotiny, novely nazvané Maggie, dítě ulice, kterou vydal vlastním nákladem a Paul Auster se ji teď v životopisu snaží vynést podobně vysoko.

Tragický příběh chudé dívky z newyorských slumů, která, svedena nezodpovědným milencem a vyhnána z domu alkoholickou matkou, končí jako prostitutka, však přece jenom zestárl. Literárně byl určitě významný: Crane na periferii odpozoroval zřejmě autentické situace, věrně zachytil slang, ukázal, jak člověka formuje prostředí. A pouze popisoval, co postavy dělají, aniž by hodnotil.

Fotografie Jacoba Riise z newyorských slumů, z cyklu How the Other Half Lives, 80. léta 19. století.
Fotografie Jacoba Riise z newyorských slumů, z cyklu How the Other Half Lives, 80. léta 19. století. | Foto: Preus Museum

"Stylisticky se ta kniha rovná vyhlášení války. Poprvé v dějinách americké literatury čtenáře nikdo nepoučuje, co si má myslet," vysvětluje Auster, že jiní v USA toho času psali o chudobě pohrdlivě, jako o trestu za hříšný způsob života.

Z dnešního pohledu je ale Maggie trochu karikaturní a těžko ji čeká druhý život. Působí spíš jako spravedlivé rozhořčení mladého muže nad brutálními poměry, v nichž zjistil, že žijí lidé. A zestárl i český překlad z roku 1962 od Jaroslava Schejbala. Byť ne bezdůvodně, nadužívá zdrobnělin, a tak se text hemží tělíčky, tvářičkami a holenními kostičkami. Nejpozději když dva dospělí rváči jako hrom říkají o třetím, že má "pěstičky jako hedvábíčko", je to trochu moc. V době vydání možná nebylo.

Útržky z ulice

Paul Auster každý Craneův text rozebírá na desítkách stran. Komentuje ho po větách i slovech, vyhýbá se nálepkám jako realismus nebo naturalismus. Vyzdvihuje nejlepší povídky: Netvora o předsudcích na maloměstě, autobiografický Otevřený člun o potopení parníku nebo westernovou parodii Nevěsta přijíždí do Yellow Sky.

K plnému docenění tak nestačí přečíst biografii, což znamená 750 stran textu drobným písmem na velkém formátu. Je také nutné dohledat v antikvariátech vše, co Craneovi vyšlo česky, a následně v angličtině vypátrat to nepřeložené.

Nemocný Stephen Crane na lodi u pobřeží Kuby, 1898.
Nemocný Stephen Crane na lodi u pobřeží Kuby, 1898. | Foto: University of Virginia

Aby čtenář zjistil, že Auster přináší pouze nové komentáře, nikoliv objevy, musí přidat i Craneův sedm let starý životopis od Paula Sorrentina z univerzity ve státě Virginia. Je méně čtivý, ale zase prostý Austerových nezodpovědných tvrzení typu "Crane je americká odpověď na Keatse a Shelleyho, na Schuberta a Mozarta".

Nová biografie naopak záslužně vyzdvihuje Craneovy novinové reportáže, které vynikají beletristickými postupy. Zachycují dění na zábavním molu, mezi dětskými zloději, návštěvu opiového doupěte nebo pensylvánských dolů, kde jsou všichni černí od uhlí a dají se rozpoznat jen podle očí a zubů zářících ve tmě.

Jednou spisovatel dostane za úkol napsat o volební noci, místo článku však odevzdá 44 útržků dialogů náhodně zaslechnutých na ulici. Bez jmen, zdrojů, kontextu. Dodnes by to bylo radikální.

Když na Ameriku koncem 19. století udeří hospodářská krize, Crane se ve vánici vydává do chudinské noclehárny. Opět ignoruje kontext, nepopisuje příčiny recese, neshání reakce. Přijde, zapíše, co kdo dělá, a tentokrát málem zemře. Kolegové ho tam najdou se zápalem plic, jen jim zpod polštáře podá napsanou reportáž. Když se ptají, proč si nevzal něco teplejšího, odvětí jim: "Copak bych mohl vědět, jak se ti chudáci cítí, kdybych se oblékl tepleji než oni?"

Jiným článkem Crane naruší prezidentské volby v roce 1892. Se stejnou ironií vylíčí dělnický pochod ulicemi i měšťáky, kteří ho pozorují. Dělníci se však urazí, a protože majitel novin kandiduje na viceprezidenta za republikány, konkurenční demokraté ho na základě Craneova článku zdiskreditují coby odpůrce pracujících. Je to poprvé a ne naposled, kdy s Cranem nějaké noviny ukončí spolupráci.

Stephen Crane referuje o bitvě u Velestina v řecko-turecké válce, 1897.
Stephen Crane referuje o bitvě u Velestina v řecko-turecké válce, 1897. | Foto: Kongresová knihovna USA

Slunce za palmami

Podruhé se to stane za války. Stephen Crane ji chtěl zažít od chvíle, kdy napsal Rudý odznak odvahy, a za krátký život nakonec skutečně odeslal přes šest desítek depeší coby válečný zpravodaj z Řecka, Kuby a Portorika.

Austerova kniha nejbarvitěji líčí španělsko-americkou válku z roku 1898. Crane zažívá vylodění v kubánské zátoce Guantánamo i jízdu na koni do vnitrozemí s místními rebely. Dle všech svědectví nemá sebemenší strach, i pod palbou si balí cigarety nebo upozorňuje krčící se vojáky, jak krásné je slunce zapadající za palmami. Když je postřelen reportér konkurenčního listu, Crane s jeho poznámkami utíká několik kilometrů džunglí, aby je odeslal a přivolal pomoc. Nejen za tuto pomoc konkurenci podruhé pozbývá zaměstnání.

Z Kuby se účastníci války vraceli také s malárií, tyfem nebo žlutou zimnicí, což se přihodilo už i jinak nemocnému Craneovi. Poslední rok života částečně prostonal v Anglii po boku sečtělé a dvakrát provdané americké majitelky nočního klubu. Stihli ještě navštívit Paříž, odkud domů posílali sušenky svým psům, a navázat přátelství se spisovateli Henrym Jamesem nebo Josephem Conradem.

Obal knihy Burning Boy.
Obal knihy Burning Boy. | Foto: Henry Holt & Company

Na posledních desítkách stran biografie už ale Crane převážně kašle krev. Brzký konec způsobený tuberkulózou neoddálí ani cesta do německého sanatoria. Tam už ho vezou na nosítkách.

V jedné z posledních zaznamenaných vzpomínek se dívá z okna na odplouvající lodě. A šeptá, že umírání není hrozné. "Chce se vám spát a všechno je vám jedno. Jen občas se probouzí zvědavost, v jakém z těch světů ještě jste," říká. Po injekci morfia umírá nad třetí hodinou ranní. Ve věku 28 let snědl své hořké srdce.

Že mu teď čtyřiasedmdesátiletý Paul Auster věnoval tři a půl roku svého života, je především "poklona starého spisovatele mladému géniovi", tvrdí renomovaný newyorský prozaik. Podle něj Crane neprávem upadl v zapomnění a zaslouží pozornost.

Může to mít i další rozměr. Austerova kniha v dnešních souvislostech představuje podobně radikální gesto, jaká dělával Crane. Doba je rychlá, pozornost se tříští, všechno musí být nové, atraktivní a stručné, tak proč o někom z 19. století nenapsat 750 stran, k nimž musí čtenář dohledat zhruba jednou tolik?

Kniha

Paul Auster: Burning Boy - The Life and Work of Stephen Crane
Nakladatelství Henry Holt & Company 2021, 800 stran, 26,80 dolaru.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 8 minutami

Hindley se v předposlední etapě Gira oblékl do růžového, Hirt zůstal šestý

Australský cyklista Jai Hindley v horské předposlední etapě Gira d'Italia vysvlékl z růžového trikotu lídra Ekvádorce Richarda Carapaze a před nedělní závěrečnou časovkou má v čele náskok 1:25 minuty. Jan Hirt dokončil 20. etapu o délce 168 km čtrnáctý a zůstal průběžně šestý. Z vítězství se po úniku radoval domácí Ital Alessandro Covi.

Šestadvacetiletý Hindley setřásl Carapaze za pomoci kolegy z týmu Bora-Hansgrohe Lennarda Kämny zhruba dva kilometry před cílem v náročném stoupání na Passo di Fedaia. Vítěz Gira 2019 a olympijský vítěz z Tokia Carapaz, jenž měl v průběžném vedení jen třísekundový náskok, na útok australského soupeře nedokázal zareagovat a ztratil půldruhé minuty.

Hirt ve stoupání na nejvyšší horu Dolomit Marmoladu dlouho jel s nejlepšími a neudržel se jich až při závěrečném zrychlení. Do cíle dorazil půlminuty za Carapazem a za sebou nechal průběžně čtvrtého Vincenza Nibaliho z Itálie i pátého Pella Bilbaa. Na Španěla před časovkou ve Veroně ztrácí 12 sekund.

Zdroj: ČTK
před 1 hodinou

Chorvatský záložník Perišič odejde z Interu Milán do Tottenhamu

Fotbalový vicemistr světa Ivan Perišič odejde po vypršení smlouvy z Interu Milán do Tottenhamu. Ve čtvrtém týmu uplynulého ročníku anglické ligy se opět sejde s trenérem Antoniem Contem, který ho dříve vedl v italském klubu. Podle listu The Guardian podepíše chorvatský záložník s Tottenhamem smlouvu na dva roky.

O Perišiče měla zájem také Chelsea, ale třiatřicetiletý hráč nakonec posílí jejího londýnského rivala. V Interu byl rodák ze Splitu od roku 2015. Sezonu 2019/20 strávil na hostování v Bayernu Mnichov, s kterým vyhrál německou ligu i pohár a Ligu mistrů. Předtím působil v německé lize také v Dortmundu, s nímž rovněž získal titul, a ve Wolfsburgu.

Za reprezentaci, s kterou v roce 2018 získal stříbro na MS v Rusku, odehrál Perišič 113 zápasů a dal 32 gólů.

Zdroj: ČTK
Další zprávy