reklama
 
 

Šmíráci v domově důchodců míří k excentrickému mementu mori

AKTUALIZOVÁNO 24. 6. 2014
Slavná belgická taneční skupina Peeping Tom nabízí v představení Vader excentrickou kabaretní zábavu s bolestným tématem neodvartné smrti.

Recenze - Hellerau, předměstí Drážďan, si belgická skupina současného tance Peeping Tom vybrala jako jedno z prvních míst, kde uvedla své nové představení s názvem Vader („táta“ v nizozemštině).

V Praze jsme poprvé tyto úchvatné tanečníky poznali loni, kdy Tanec Praha uvedl jako festivalovou bombu jejich famózní velkoformátové představení 32 rue Vandenbranden. Zasněžená scéna - jakási Ultima Thule - svítila na scéně okny dvou karavanů, příležitostí pro šmírování, horor a zasnění.

Peeping Tom

Peeping Tom

Skupinu Peeping Tom založili v roce 2000 Gabriela Carrizo a Franck Chartier, kteří tak rozšířili fenomén belgického současného tance (připomeňme alespoň největší jména A.T. de Keersmaeker, Wim Vandekeybus, Jan Fabre, Alain Platel, Sidi Larbi Cherkaoui) o novou důležitou položku. Jméno Peeping Tom je snad narážkou na divácký voyeurismus a provokativní formu tanečního divadla, jaké produkují a jaká ten voyeurismus přitahuje. Možná proto také v jejich představeních figurují a znepokojují okna a prosklené dveře. Umělecký styl skupiny je směsí halucinogenních obrazů každodenní reality a nutkavého excentrického tance, podobného šílenému snu.

Peeping Tom, kteří patří k výkvětu tanečního divadla v Belgii, by se česky jmenovali „voyeuři nebo šmíráci“. A tentokrát šmírovali v domově důchodců. Scéna zobrazovala něco mezi refektářem a aulou ústavu. V pozadí bylo nízké jeviště pro hudebníky, všední život domova důchodců se prolínal s večírkem. Okna umístěná ve velké výšce i na stropě dávala na srozuměnou, že důchodci jsou odklizeni někam zřejmě do sklepa.

Občas se z výše ozval reprodukovaný kovový - žerty stranou - ženský hlas s ráznými nesmlouvavými pokyny. Inscenace je vedle tanečníků, kteří představují personál ústavu, obsazena i starými herci a skupinou neherců - ti představují chovance. Když na to přijde, ošetřovatelé i chovanci, herci i neherci „muzicírují” na pódiu.

Již entrées postav jsou vyšinutá. Titulní tragéd – Táta – drobný bělovlasý bělovousý stařík vstupuje do prostoru prosklenými lítacími dveřmi vlečen proti své vůli po zemi již postarším Synem, vzpouzí se, chytá se okraje dveří a koberce, zmítá sebou. Stejně zoufalý Syn ho táhne ze všech sil za nohu.

Nová ošetřovatelka (korejská tanečnice) se představuje. Čeká v temné místnosti a kabelka ji v rukou nervozitou levituje a rozsvěcí se. Mladík – pomocná síla – pomáhá nově příchozí z kabátu. Do obou jako když vzájemným dotykem vjede elektrický proud. Jejich těla propadají tikům, křečím, tělo dívky se vzdouvá a splaskává jako pouťová foukačka.

Na pódiu korejský tanečník, představitel moci - ošetřovatel oblečen v orientálním županu zpívá, zatímco dole pod ním sbor penzistů v šedivých ústavních pláštích unisono truchlivě zametá smetáky podlahu. Je tu něco z atmosféry Přeletu nad kukaččím hnízdem, ale bez jeho plakátovosti.

Dům důchodců čeká i na syny

Představení Vader je tanečně excentrické, kabaretně zábavné, ale zároveň i bolestné, neboť jeho téma se dotýká žalostiplného konce života a neodvratné smrti. A nejen to, dotýká se konfliktů mezi rodiči a dětmi, hysterických výčitek, podrážděných zmínek o penězích vynaložených na péči a zase uspěchaných vyznání lásky. Tyto modely chování, modely ventilace nikdy nedořešených rodinných konfliktů - jak nám sdělují tanečníci - přetrvávají i na prahu smrti a dědí se z otce na syna. A jakkoli jsou mučivé, anekdoticky se opakují.

Dům důchodců čeká i na syny: ke konci produkce je ustaraný Syn sám chovancem ústavu, stojí se svým seriózním obličejem, korpulentní a ubohý na pódiu, jak ho pánbůh stvořil, jen v plenkových kalhotkách, a do mikrofonu si zoufá. Jediná možnost happy endu je zde upadnout do stařeckého blouznění, jak to dělá Táta, když halucinuje o pohodě u piána, na které hedonicky hraje, zpívá a je centrem pozornosti starých dam.

Rozhraní mezi halucinací a realitou prochází těly tanečníků. Prohýbají se vzad s vypouklými břichy ve vodorovných, svislých i šikmých polohách, jako by svůj tvar přizpůsobovala nějakému extrémně zakřivenému prostoru, zaklánějí se, stáčí se v záklonu hlavou až k patám jako posedlá a takto nefyziologicky stočená do kruhu se kutálí neřízeně prostorem všemi směry.

Tanec je vyjádřením duševních stavů; slovy těžko pojmenovatelných odstínů duševních stavů. Peeping Tom je vyjadřují obtížně proveditelnými, nemyslitelnými tanečními pohyby svých jako vykostěných těl. Korejská tanečnice má tělo tak rozvlněné a šíji tak pohyblivou, že se jí hlava kutálí po ramenou jako jablko na míse. Nechává daleko za sebou příslovečné hady z fakírského košíku. Divák má při pohledu na ni dojem, že má vidiny, že se „mu to snad jenom zdá”. Vůbec každá scéna tohoto představení vyústí do snu - to znamená: vyústí do tance.

Srozumitelný tanec

Zde je zapotřebí ještě upřesnit, co za formu tanečního divadla Peeping Tom představuje. Podobně jako v antickém dramatu se konflikty odehrávají v rodině. Adekvátně tomu je vytvářen i scénický prostor, tato taneční rodinná dramata se odehrávají v lidských příbytcích.

První třídílný cyklus Gabriely Carrizo a Francka Chartiera, vytvořený v letech 2001 - 2007 (tito tvůrci rádi vytvářejí cykly), má výmluvné názvy: Le Jardin (Zahrada), Le Salon, Le Sous Sol (Sklep). Obdobně nové představení Vader zahajuje další cyklus, pracovně pojmenovaný jako Otec, Matka, Děti.

Jako současný tanec obecně, nelpí ani Peeping Tom na nějaké čistotě tanečního výrazu; je to divadlo, které tančí, mluví i zpívá a také pracuje s bohatou scénografií - to znamená - odstupuje od požadavku prázdné scény (empty space), který razilo hnutí současného tance a alternativního divadla. V tomto ohledu jde Peeping Tom ve stopách takových podobných „výjimek” z pravidla prázdného prostoru v oboru současného tance, jako je například skupina DV8 Physical Theatre, švýcarští Alias nebo Akram Khan, kteří efektu propracované, quasi tradiční scénografie často plně využívají.

Spolu s použitím slova se tím Peeping Tom stávají takzvaně srozumitelnějšími i pro širší než pouze taneční publikum. Slovní text tu ovšem nevytváří nějakou souvislou linii; jsou to spíše jen krátké narážky na obecně známé mezilidské situace, uzuální fráze typu: „Přijdu zase v pondělí. Přijdu, tati. Mám tě rád.” či „Co tvoje noha? - Ptáš se pořád na to samé.”

Slovo jako výraz předává v tomto představení plynule štafetu hudbě, hudba světelné atmosféře a nehybnému tichu, ticho tanečnímu pohybu. Generálním basem je zde pohyb, pohybová/vztahová situace a vedle virtuózního excentrického tance jsou také důležité performanční dovednosti kabaretiérských bavičů.

Hellerau: kultovní místo moderního tance

A propos Hellerau: Je kultovním místem pro dějiny moderního uměleckého tance. Právě zde na začátku dvacátého století sídlila vlivná Jaques-Dalcrozova škola rytmiky, která dala četné podněty vznikající taneční moderně a jejíž žáci inspirovali okolní Evropu.

Zde byl též pořádán každoroční letní festival. Po truchlivých historických epizodách, kdy tu sídlily hitlerovské a poté rudoarmějské ozbrojené složky, se budova školy vrátila svému účelu. Sídlo zde má nyní Evropské umělecké centrum, které pořádá divadelní, taneční a hudební představení, organizuje umělecké rezidence a vrátil se sem i festival.

Pražské Divadlo Archa navázalo s tímto centrem spolupráci, jejímž výsledkem jsou mimo jiné autobusové zájezdy na vybraná představení, které Archa pro veřejnost pořádá.

Další z nich brzy následuje: Představení Torobaka ve spolupráci Akrama Khana a Israela Galvána, duet těchto dvou hvězdných tanečníků se zkušeností tradice kathaku a flamenka.

autor: Nina Vangeli | 24. 6. 2014

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama