RECENZE Wilsonovo 1914 zůstává bez výkladu, zato „umělecké“

Nina Tiliu
5. 5. 2014 15:35
Očekávaná inscenace Národního divadla v režii Roberta Wilsona je dílem nekompromisního konstruktéra. Za každou vteřinou představení je zřejmý jasný pokyn. Výsledek je efektní, ale povrchní.
Soňa Červená v roli Času.
Soňa Červená v roli Času. | Foto: HN - Lukáš Bíba

Recenze - Na začátku byl nápad herečky a slavné operní pěvkyně Soni Červené a hudebníka Aleše Březiny inscenací v Národním divadle připomenout, že uplynulo sto let od vyhlášení první světové války, a ke spolupráci na hře přizvat amerického režiséra Roberta Wilsona, s nímž již oba umělci v Národním divadle spolupracovali.

Mnohatýdenní zkoušky inscenace 1914 se světoznámým divadelním mágem byly jistě nebývalým zážitkem a herci se při nich mnohému přiučili. O tom není pochyb. Má recenze bude vůči vynaloženému úsilí poněkud nespravedlivá. Jsem totiž v divadle zvědavá spíš na příběh a hereckou profesi vnímám komplexněji než jako souhrn technických prostředků daných do služby režisérově vizi.

Hra bývá dobře režírovaná tehdy, když divák nevnímá, že režie za představením je. Robert Wilson je dokonalým opakem takového postupu. Za každou vteřinou a každým jeho jevištním obrazem je jasný pokyn režiséra osvětlovačům, kulisákům, hudebníkům i hercům.

Zánik starých časů za zvuku mincí

V prologu inscenace 1914, která se velmi volně inspirovala Švejkem Jaroslava Haška a Posledními chvílemi lidstva Karla Krause, tanečním krokem a za zvuku flašinetových tónů defilují karikovaní lidé, kteří se postupně mění ve zvířata a výstup končí větou „Konec starých časů“.

1914
1914 | Foto: HN - Lukáš Bíba

Na zadním horizontu se v tom okamžiku rozsvítí dobová fotografie náměstí s pohybujícími se postavami. Dva kameloti prodávají Reichspost a figurky, které si kupují noviny, jako by vypadly ze „starých časů“ povídek Ignáta Herrmanna. Karikatury souzní s našimi představami o měšťanstvu rakousko-uherského mocnářství.

Otázka, proč Wilson klade hlavní akcent na placení, které se opakuje třikrát, možná není na místě. Nejspíš je zaujatý zvukem sypaných mincí, které slyšíme z reproduktorů? Placení je v důležité scéně stejně důležité jako věty, že „válka mezi civilizovanými zeměmi je absolutně nemožná“.

Ve Wilsonově režii je v každou chvíli celé dvě hodiny všechno stejně důležité. Co si má vybrat z této úvodní scény jako důležité divák, těžko říci. Snad zprávu o atentátu v Sarajevu. Z orchestřiště po ní jako ze záhrobí vyjede Čas (Soňa Červená) a francouzsky oznámí začátek války. Až tento okamžik znamená skutečný zánik starých časů a jsme napjati, co se bude dít dál.

1914
1914 | Foto: HN - Lukáš Bíba

Z mužských aktérů se stanou vojáci, z žen nemocniční sestry. Jak se všichni herci šklebí, smějí, pohybují, tančí a zvládají s velkou technickou bravurou současně mnoho úkolů, je obdivuhodné. Nezáživným textům, které herci při odvodu deklamují do publika, by bylo snad lépe nerozumět a jen si domýšlet, co kdo z nich říká. Zdravotní sestra (Taťjana Medvecká), která dělá, že píše na stroji zápisy z odvodů a pokaždé se přesně trefí do cinknutí na konci řádku, je kouzelná. Ale proč je tak kouzelná právě v této situaci? Z nelítostných rozsudků doktora (Evy Salzmannové) jde chvílemi hrůza. Dobře ji pouští do hlediště a kdo se předem nepodívá do programu, ani si nevšimne, že doktora hraje žena. Proč? To se ani náznakem nedovíme.

V superlativech na jednotlivé herecké výkony bych mohla pokračovat. I ve vykonstruovaných hereckých akcích se objevují paprsky lidskosti a člověčenství ukrytého za divadelní maskou a divák je na krátkou chvíli ochoten uvěřit, že nejde o příběhy monster, ale o osudy lidí. Většině herců se za večer taková věc podaří. Smysl, důvod, idea vší té technické dřiny ovšem stále uniká.

1914
1914 | Foto: HN - Lukáš Bíba

Snad proto tu chybí, že jen málokteří dramatici mívají své nejlepší nápady na základě kulatého výročí. Tohle myšlení mívají spíše ideologové a marketéři. Nebo snad dramaturgie Národního divadla nasadila titul na základě potřeby sdílet s publikem nějaké myšlenky hovořící i ke žhavé současnosti? Řekla bych, že snahy o výklad zde přicházejí ex post. Aktuálně třeba hrozba válečného konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou.

Dokonalá souhra nade vše

Chybí-li dramaturgicky silný záměr, vnějškové zůstává také zpracování libreta v režii Roberta Wilsona.

Přesto o inscenaci stojí za to psát i hovořit neboť si na ní dobře uvědomíme, co máme vlastně na divadle rádi, co nám imponuje, proč do divadla chodíme, čemu tleskáme od srdce rádi a čemu jen z úcty k vynaložené práci nebo ze slušnosti. Nemusíme v divadle všemu rozumět, ale měli bychom být uchváceni.

1914
1914 | Foto: HN - Lukáš Bíba

Někteří úchvat nad vším, co nese značku Wilson, zažívají, jiní jej v souvislosti s novou inscenací 1914 nechápou a vnímají jen technicky zručnou manipulaci s divadelním soukolím, v němž musí být světlo, video, zvuk, herci, hudebníci, technici, garderoba i oponář celé dvě hodiny v dokonalé souhře. Všichni jsou pro výsledný efekt stejně důležití, ale Wilsonovy režie jsou z téhož důvodu lehce zranitelné.

Bílé prapory, pahýly stromů a krvavé paže

Válečné obrazy by mohla mít inscenace v podtitulu. Nelze je ale příliš „vykládat“, chápat jejich smysl právě teď a tady, proto se podívejme alespoň, jak nejsilnější „záběry“ vypadají.

- Herci chodí po jevišti a mávají bílými prapory, když domávají, scéna se vyprázdní a do ženského vokálu jdou zezadu všichni zpomaleně a dlouho dopředu.

1914
1914 | Foto: HN - Lukáš Bíba

- Souhrou postupně se rozsvěcujících zářivek, opakujících se hudebních sekvencí, světelných efektů a trhaných pohybů herců vzniká na scéně nálada železničního vagónu, který veze vojáky na frontu. Na konci inscenace se s pochroumanými, raněnými lidmi vrací za jiného hudebního doprovodu zpět.

- Působivá je projekce spáleného lesa s vysoko čnícími pahýly ohořelých stromů. Na jednom z nich sedí figura a houpe nohama. Vojáci na scéně vzpomínají, co dělali před válkou. Konečně mimoběžný dialog, který podtrhuje absurditu obrazu.

- Na jevišti je úplná tma. Občas z ní reflektor vykrojí bílý mluvící obličej. Jednou také červeným světlem nasvítí paži. Uprostřed ohromné scény je krvavá paže.

1914
1914 | Foto: HN - Lukáš Bíba

Když Wilson režíroval v Národním divadle Čapkovu Věc Makropulos, vysouvaly se a zasouvaly do orchestřiště kulisy. Tentokrát se z orchestřiště (většinou jen do dvou třetin) vysouvá a zase zajíždí zpět operní a činoherní diva Soňa Červená v roli Času. Jaká je její dramatická úloha (čas je přece významnou součástí životních dramat) z inscenace nepochopíme, nalíčená je tak, jako se na divadle líčí smrt, občas si Čas nějaký válečný obraz vyfotí. Vidět charismatickou tvář Soni Červené je ovšem zážitek sám o sobě.

Režijní autismus bez pointy

Válečné obrazy Wilson prokládá předscénami Pesimisty a Optimisty. Obsazením, piknik (Václav Postránecký) a leptosom (Vladimír Javorský), i líčením připomínají až nápadně klauny V + W. Jejich dialogy, ale i fyzické akce jsou ovšem bez point. Jako by je měli přímo zakázané, ač si v rozhovorech pro média Wilson libuje, jaký mají Češi (na rozdíl od Němců) smysl pro humor.

Dalo by se předpokládat, že když Wilson propojuje na scéně více druhů umění od hudby, tance a pantomimy, až po architektonické prvky a světelné efekty, že budeme svědky totálního divadla, které bude působit svou vlastní hodnotou. Při premiéře 1914 nedocházelo ke srozuměnému vztahu a rezonanci mezi hledištěm a jevištěm, z čehož vyplývá, že tu jde o jakýsi režijní autismus. Autismus schovaný za dialogy na předscéně, když je třeba udělat přestavbu, zarámovaný prologem a epilogem, aby "to" mělo nějaký začátek a konec.

Pohled do publika na premiéře jen potvrzoval propast mezi hledištěm a jevištěm, neboť pro většinu diváckých výrazů se hodilo sloveso „sledovat“, bez jakéhokoliv přívlastku. Záviděla jsem dvěma jedincům: jeden z nich se často a nahlas smál (ten byl ostatními vnímán jako narušitel), druhý jevil známky intelektuální rozkoše. Nejspíš chápal něco, co nám ostatním unikalo.

Podívejte se na ukázku z představení 1914 v režii Roberta Wilsona.
Podívejte se na ukázku z představení 1914 v režii Roberta Wilsona. | Video: Národní divadlo

Na místě je otázka, proč dokonalé vizuálně zvukové kompozice nepůsobí na naše emoce. Dovedeme se bavit podobnými efekty v cirkuse, poetika založená jen na vnějších efektech v divadle působí plytce, byť byly sebedokonaleji provedené počínaje maskérnou až po stylově čisté herecké výkony.

Umění v první řadě

Inscenace, které nevycházejí ze silného dramatického textu, ale z literární předlohy, se povedou zřídka, přesto existují i výjimky. Patří k nim například úprava deníku Pavla Juráčka od Dory Viceníkové pro režiséra Jana Mikuláška v Divadle Na zábradlí (Zlatá šedesátá), Šedá sedmdesátá pojednaná v působivých scénkách a pointovaných obrazech, dramatizace a režie novely Vladimíra Sorokina Den opričníka Kamily Polívkové.

1914
1914 | Foto: HN - Lukáš Bíba

Tyto inscenace a jejich tvůrce zde nejmenuji náhodně. I oni dělají divadlo, které si zakládá na silné vizualizaci a „totální divadelnosti“ aniž by ovšem opovrhovali literární předlohou, textem. Přistupují k látce s vážností i s humorem, výsledkem je nadhled a groteska. Jejich prvořadým cílem není dělat umění, umění je v jejich případě důsledkem.

Doufala jsem, že o podobnou výjimku půjde tentokrát i v Národním divadle. Vzít si jako předlohu Dobrého vojáka Švejka a použít jeho typologii v rámci Posledních chvil lidstva Karla Krause, z toho by přece mohla vzniknout zajímavá textová „koláž“ a dobrý základ pro slibované „jiné vidění“ a „nadhled“ umělce z Texasu.

1914
1914 | Foto: HN - Lukáš Bíba

Z textu ani z inscenace se ale nedozvíme, co tvůrce vlastně na látce zajímá. Úkol si umělci uložili nadmíru těžký. Modelové hry, které chtějí zachytit lidstvo jako takové, většinou nedopadají dobře ani u tak zkušených dramatiků jako Imre Madách (Tragédie člověka) nebo Friedrich Dürrenmatt (Portrét planety). Divadelníci by jistě do této řady nabídli další ambiciózní tituly….

P.S. Uvědomuji si, že o inscenacích Boba Wilsona by měli asi psát spíše ti, kteří mají jeho scénické básně rádi, ať již se odehrávají na jakémkoliv „dramatickém či literárním věšáku“. 

1914. Divadelní pohlednice z pohnuté doby... Režie, výprava, koncepce světel: Robert Wilson. Námět: Soňa Červená, Aleš Březina. Hudba: Aleš Březina. Libreto, dramaturgie: Marta Ljubková. Kostýmy: Yashi. Hrají: Soňa Červená, Václav Postránecký, Vladimír Javorský, Pavla Beretová, Enikő Eszenyi, Eva Salzmannová, Filip Rajmont, Jan Bidlas, Milan Stehlík, Ján Koleník, Radúz Mácha. Národní divadlo, Praha, premiéra 30. dubna 2014 ve Stavovském divadle. Nejbližší představení 11., 30. a 31. května, 8. a 9. června.

 

Právě se děje

Další zprávy