reklama
 
 

Romantický patos i ztělesněná něžná pokora. Dnes naposled!

20. 5. 2014
Balerína Daria Klimentová se v představení Děkuji! Thank you! rozloučila s pražským publikem a naznačila, jak to myslí ve své budoucí kariéře s podporou mladých.
Doporučujeme

Recenze - Balerína Daria Klimentová, dlouholetá první sólistka Anglického národního baletu, se rozloučila s pražskými diváky gala představením pod galantním názvem Děkuji! Thank you!

Společenská událost se konala v budově bývalého Německého divadla (dnes Státní opera), do jejíhož slavnostního, velkolepého a zlaceného interiéru se jak jen možno hodila.

Pražští diváci Dariu Klimentovou vždy vřele vítali. Tanečnice byla v posledních letech v Praze silně přítomná, ať jako hostující umělkyně či jako pořadatelka oblíbených mezinárodních baletních kurzů. Nebo prostě jako „naše hvězda, která to v cizině dotáhla daleko“, a přitom v médiích vystupuje bezprostředně, civilně, decentně, uměřeně. Nešíří kolem sebe mystický kouř, nýbrž jednoznačně sděluje, že za jejím úspěchem stojí [: práce, kázeň a vědomí cíle :].

Daria Klimentová ztvárnila za léta své kariéry řadu hlavních rolí v klasickém i neoklasickém repertoáru. V galavečeru loučící se umělkyně vystoupila po boku svého stálého partnera – famózního Vadima Muntagirova.

Představila se ve třech číslech: jako Odetta z Labutího jezera (bělostný přízračný zjev v tylové baletní sukénce s labutěnkovou čelenkou – „kostýmní“ model známý celému světu), jako otrokyně Medora v „jeskynním“ pas de deux z baletu Korzár (azurová empírová říza) a jako Kitri ve suitě z baletu Don Quijote (rudá sukénka, černý korzetový živůtek à l´espagnole).

Její výstupy byly doplněny či se střídaly s výstupy mladých kolegů z pražského Národního divadla, a vzácnou příležitost dostala i mladinká studentka pražské Taneční konzervatoře. Tím dala Daria Klimentová názorně na srozuměnou, jak to myslí ve své budoucí kariéře s podporou mladých.

Baletní aristokracie

Ve scéně z Labutího jezera Klimentová uplatňuje - v intencích romantického patosu - svrchovanou, vpravdě imperiální jistotu špičkové techniky v polohách prekérní rovnováhy. Etiketní proplouvání prostorem a velkolepá gesta soustřeďují diváky k těmto vrcholným momentům a dotvářejí styl vrcholného baletního romantismu.

Kontrastní obraz k tomuto poskytl druhý výstup, z Korzára. Préromantická citovost, vložená původními tvůrci do DNA tohoto baletu, explodovala v dynamických zvedačkách a fingovaných pádech tanečnice v rukou partnera, azurová látka řízy létala s tanečnicí a vlnila se, vlnily se paže, etiketnost byla vystřídána poryvy sentimentu, které vrhaly oba tanečníky do objetí a polibků.

Na starožitný a aristokratický půvab večera navázalo i pas de deux ze 3. jednání baletu Šípková Růženka v provedení ztepilé dvojice Nikola Márová – Michal Štípa. V bílých a zlatých kostýmech prodloužili slavnostní náladu večera. Byli ztělesněním dvorského ideálu; obřadně měnili náročné „asány“ baletního pas de deux, lehce a jiskřivě se v těchto zastaveních skvěli jako Sněhurka ve skleněné rakvi, korunka mladé baleríny vrhala zlaté odlesky, plavé vlasy tanečníka vroubily tvář prince a nazlátlá vestička obepínala štíhlý trup.

Bylo to tak aristokratické, že jsem bezděky pomyslela na dvorské tance v Thajsku či Kambodži a jejich obřadné pózy a zlaté pagodovité koruny na hlavách.

Ztělesněná něžná pokora

Vybočením z dvorské atmosféry večera bylo autorské Just Solo Viktora Konvalinky, jehož choreografická hvězda začala strmě stoupat po nedávné premiéře České baletní symfonie II. V širokých černých kalhotách a tílku účastníka battlu někde v Roxy nebo SaSaZu předvedl ukázku svého originálního, současného tanečního „idiolektu“, který už je spíše psychoanalýzou těla než jeho etiketou.

Zpět k etiketnosti vrátila publikum suita Téma s variacemi, dílo George Balanchina, jedno z ikonických děl baletního neoklasicismu v provedení baletu Národního divadla. Řada inkoustově fialových trčících baletních sukének, takzvaných „tutus“, si razila cestu prostorem v rezolutní diagonále, kam jim ukazovaly směr fialové romantické rukávy pánů krouživým obřadným vzmachem paže.

Uprostřed fialového inkoustu dostaly příležitost nehlučné špičky sólistky Národního divadla Aliny Nanu. Ukázka aktuálního neoklasicismu představovala balkónová scéna z baletu Romeo a Julie, jak jej nově uchopil Petr Zuska a dramaticky v tomto večeru provedli Marta Drastíková, Ondřej Vinklář a Nikola Márová (jako královna Mab).

Závěr patřil samozřejmě hvězdě večera v partu Kitri z Dona Quijota. Ve suitě se však připomněli i další tanečníci a neobyčejně sympatické gesto učinila Daria Klimentová, když ve chvíli, kdy mělo dojít na obligátní sérii triumfálních fouettés (otoček na špičce na místě, kdy volná noha nabírá švih „jako bič“) zastavila tanečnice dirigenta, ustoupila místo nejmladší účinkující – studentce konzervatoře, která ve suitě ztělesnila Amorka – a tato si užila svých šestnáct na velké divadelní scéně aplaudovaných fouettés. (Publikum se také vždycky těší, že bude počítat.)

A révérences – nesmíme zapomenout na réverences! – poklony, na etiketní děkovačku, tuto drobnou manýristickou choreografii, kterou končí každé baletní představení, a která je malým skvostem nehmotné kultury. Darie Klimentové slušela zejména poklona partnerovi Muntagirovi, v pokleku z profilu k publiku, se skluzem klečící nohy vzad, s cudně dlaní zastíněným dekoltem, ztělesněná něžná pokora.

autor: Nina Vangeli

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama