Recenze - Skupina Wariot Ideal, která má svůj základní tábor v divadle Alfred ve dvoře, označila nové představení za „první díl trilogie, ve které se zabývá tématem bratrství.“ A dodejme, že nikoli poprvé, a dále, že toto bratrství je v jejich představeních vždy vystavováno zkoušce extrémních podmínek.
Mohou to být variace severské romantiky (jako v Polaris, 2006), kosmické romantiky (Zajatci Vesmíru, 2012), a nyní tedy strašlivá verbířská píseň velehor – Himálaje. Poetika Wariot Ideal spojuje chlapecké pokušení nedosažitelným s prožitkem existenciální úzkosti Kristových let (nebo tak kolem). Předestírá obtížnou rekonstrukci archetypu Hrdiny v civilizaci rozviklaných hodnot.
GundR znamená Günter a Reinhold Messnerovi; jsou to skutečné postavy horolezecké historie, z nichž mladší má zahynout na svůj nedozrálý hrdinský sen. Autoři a zároveň performeři Vojta Švejda a Jan Kalivoda (a jejich tým) věnují představení „horolezcům, kteří se z výprav již nevrátili.“ Na konci představení jsou tito mrtví symbolizováni hromadou okopaných horolezeckých bot, pohřebištěm na úpatí (velkoplošně na horizont holé zdi divadla Alfred promítaného) velehorského štítu.
Ženský prvek se příběhu jen tangenciálně dotkne; na začátku je zmíněno, že muži v rodině – dva bratři a otec – byli nadšeni, že účast na prestižní výpravě byla povolena i mladšímu bratru Günterovi; maminka si nepřála účast ani jednoho ze synů. Je to jako ze starých balad: „… nechoď, dceruško, k vodě ven… Nemá dceruška, nemá stání…“, v nichž matky vždy varují a pod neposlušnými dětmi se propadají mosty, trhá je divá zvěř, unášejí přízraky.
Tragédie a svědomí v médiích
Představení je tragické smrtí mladšího bratra, a stejně tragické pocity viny toho, kdo přežil. Jeho svědomí je znovu a znovu rozdíráno médii, která jsou neviditelným antickým chórem. Média jsou tu svědomím. Tvůrci představení straní Reinholdovi proti tomuto svědomí, vidí v médiích spíše Erínyje, ale stálá dotěrná, rány rozdírající přítomnost médií za scénou vlastně vytváří klenbu tragédie.
Při vší tragičnosti je v představení hodně humoru, vždyť Vojta Švejda a Jan Kalivoda jsou v prvé řadě mimové-klauni. A jako takoví protkávají tragický scénář humorem, který je suše anglický na líci a potměšile český na rubu, slovní i situační. Přizpůsobují příběhu své klaunské pohybové, artistické dovednosti. Stoupají po lanech, slaňují se, zdolávají horolezecky i zeď divadla a na jednom jejím výstupku pak bivakují.
V duchu absurdní dokumentárnosti mluví spolu Günter a Reinhold německy, titulky v češtině se promítají na fotografický obraz velehor. Moc se toho ostatně nenamluví, v rachotu vichru a lavin je máloco slyšet. Vichr unáší i slova, a tak nám chvilku trvá, než se v situaci zorientujeme a z jejích útržků začneme skládat příběh.
Vichr zesiluje po stupních: kolize, krize, peripetie, katastrofa. Ohlušující vichr je tu hlavním nositelem napětí. Klade se mezi postavy, brání jejich vzájemnému porozumění, dohání ke špatným rozhodnutím. Tvůrci dostali vskutku ďábelský nápad: zvuk větru postupně zesilují až na fyzicky nesnesitelnou míru. Na celé tělo diváka ten zvuk doléhá, drtí ho, a lépe než jakákoli informace či metafora zprostředkuje situaci krajního ohrožení a až mystického vydání jedince živlům. Zvuk vichřice a řítících se lavin plodí přízraky. Za zmínku stojí, že se vstupenkou jsou divákům nabízeny špunty do uší a varování, že představení není vhodné pro děti a epileptiky.
Fyzické divadlo
Postupně místo zdánlivě nedbale nahozené performance-klauniády naplněné zcizujícími a komickými momenty před námi vyvstává komplikovaně, logicky a úsporně vystavěný originální tvar, neodbytně útočící na tělo, smysly, emoce i rozum. Fyzické divadlo svého druhu.
Fyzické divadlo pracuje obecně s velmi naléhavými a tělesně dotíravými obrazy; mistrem takových diváka ničících provokací byl v osmdesátých letech Jan Fabre, jeden z tvůrců belgického tanečního zázraku. Vysiloval mnohahodinovou délkou svých představení, nekonečnou repetitivností i neodbytným řevem. Nápad Wariot Ideal je z tohoto pytle.
Podobný princip použili Wariot Ideal již v minulosti ve své vynikající inscenaci Plošina, forgotten sector. Zde ustavičný hluk strojů zabraňoval divákovi slyšet slova, která si vyměňovali performeři, musel odezírat, domýšlet se, šmírovat a dobírat se, jak umí, k jádru tajemství.
Sluší se připomenout, že divadlo Alfred ve dvoře se věnuje právě nezařaditelným tvůrcům; vedle představení Boca Loca Lab či tandemu Andrea Miltnerová - Jan Komárek je GundR zdejší nejoriginálnější produkcí, a nejenom zdejší. Patří k tomu nejoriginálnějšímu, co je v Praze k vidění.
GundR. Autorský tým: Vojta Švejda, Jan Kalivoda, Jan Dörner, Milena Fabiánová, Ivanka Kanhauserová, Jiří Rouš, David Šmitmajer, Stéphanie N'Duhirahe, Kryštof Pešek. Nejbližší představení 3. a 4. února 2015 v divadle Alfréd ve dvoře.
