reklama
 
 

Recenze: Morávek hledá revoluci. I za zvuků Škroupova šlágru

12. 12. 2014
Národní divadlo zase oslovuje národ. V inscenaci 1789 aneb Dokonalé štěstí dokázal režisér Vladimír Morávek přenést vážnost své hry o revolucích i do polemických hovorů mezi diváky.
Doporučujeme

Recenze - Vladimír Morávek, režisér hry Dokonalé štěstí aneb 1789, použil dvě divadelní předlohy od Ariane Mnouchkinové na téma revoluce jako východisko k monumentální inscenaci, která není jen o Velké francouzské revoluci, ale také o převratu, který se odehrál před pětadvaceti lety u nás.

„Na tyto dny se v dějinách lidstva nikdy nezapomene. Odhalily v hloubi lidských duší takovou možnost mravního rozvoje, jaký si žádný politik do té doby neuměl představit. I když sledovaného cíle nakonec dosaženo nebylo, neztrácejí tyto hodiny svobody nic na své převratné hodnotě. Změnily napříště vše,“ napsal Immanuel Kant o Velké francouzské revoluci.

Souvislost mezi revolučními ideály Morávek na úvod připomíná nejen tímto Kantovým textem, ale i emblematickou písní Marty Kubišové Ať mír dál zůstává s touto krajinou. Fotografie zaplněného hlediště Národního divadla z 19. listopadu 1989 promítnutá na obrovskou jevištní oponu vytvoří zvláštní sjednocující atmosféru nejen mezi revolucemi, ale také mezi „tam“ a „tady“, „tehdy“ a „ted“. A pamětník se jen těžko brání, aby na velké fotografii nehledal známé tváře.

Jak dosáhnout revolučního apelu

Po této ouvertuře čas oponou trhne a otevře se před námi hloubka jeviště Národního divadla, které jako by ani nikde nekončilo. Postavy v historických kostýmech se vynořují odevšad: přicházejí z dalekého horizontu, z portálů, z hlediště, z lóží, herci či hudebníci hrají v parteru i na poslední galerii.

Dojem propojenosti často oddělených světů posiluje výtvarník Martin Chocholoušek „molem“, které vede hluboko do řad v parteru, publikum nejen vidí, ale je viděno, neboť režisér Vladimír Morávek zhasne světlo v hledišti jen na pár minut před koncem představení.

„Poslouchejte, jak nás napadlo udělat revoluci,“ anebo “Ukážeme vám, jak to bylo,“ říká se na různých místech inscenace, a tyto věty uvádějí děj. Stejně důležitou součástí Morávkova textu jsou reflexe. Existuje více vypravěčských perspektiv a zemí, „na kterou se stejně už asi nepamatujete“, může být stejně tak dobře Francie anebo socialistické Československo.

Sub specie aeternitatis, viděno z nadhledu, v přednášce o rojivosti včel se říká: "Lze tedy konstatovat, že rojení je důkazem přítomnosti vyššího principu v životě včel – a je to zcela a úplně TAJEMSTVÍ."

Titul výborně zapadá do současného společenského kontextu. Po čtvrtstoletí, které uplynulo od sametové revoluce, jako by i v politických kruzích i mezi historiky akceleroval boj o pravdivý pohled na klíčové listopadové události. Morávek v Národním ukazuje svou víru v sílu idejí, v žádném případě však nevytváří plakát.

Text Mnouchkinové vznikl na základě improvizací a Morávek na tuto tradici navazuje přinejmenším tím, že pokud se během zkoušení vyskytly pochybnosti o smyslu celé výpovědi, zveřejňuje je a bere do hry. Energie členů Národního divadla i umělců z Divadla Na provázku je nakažlivá. Desítky herců, kejklířů, hudebníků hrají hru o revoluci vážně a tato vážnost se po představení přenáší i do polemických rozhovorů mezi diváky.

Na herce klade inscenátor velké nároky. Jsou obsazeni do mnoha rolí, což (nejsem si jista, jestli vždy úmyslně) zvyšuje revoluční zmatek, naznačuje převlékání kabátů nebo upozorňuje na opakující se typologickou podobnost.

Zaměřeno na fakta aneb Koho a co vidíme?

Francouzská revoluce je revolucí třetího stavu. Zástupci pětadvaceti milionů bojují proti králi, duchovenstvu, šlechtě. Bouří se lid, který neumí psát, který má hlad, který je na pokraji fyzických sil. Kromě událostí, živelných, někdy až komicky, sledujeme zároveň jednání několika lidí bez ideálů, zato s velkým talentem postrkovat události na revoluční šachovnici za účelem osobního zisku. Ti pak zákonitě zpochybňují revoluční ideály, neboť sami je nikdy neokusili.

Jedním z reprezentantů revolučního pragmatismu jsou postavy v podání Václava Postráneckého. Jejich charakter jako by patřil jediné celistvé figuře. Rysy sjednocující více postav předvádí také Jan Hartl jako kněz, biskup a poslanec. Ženy v podání Martiny Preissové jsou křehké a naivní, Eva Salzmannová má roli zdravě uvažující ženy z lidu, kterou zůstane i během zcizujícího vstupu: „Jestli to má být o desiluzi – tak je to z dnešního hlediska málo! Na to člověk nemůže říct než ano, ano – souhlasím! Ale to je málo – že se řekne, kde se co stalo! To nemá smysl! Hrajme o smyslu, prosím! O neudržitelnosti toho všeho, co tu teď máme! O hrozném ponížení už zas mluvme!“

Atmosféru soumraku a nebezpečí, ticha před bouří a hrozbu smrti má v sobě každý krok herečky v černém (Gabriely Vermelho), která prokládá ticho, vřavu i dialogy ostatních vysokými vokály, číhá na situace, v nichž tuší nebezpečí smrti, její zásluhou zaslechneme varování před smrtí již předem.

Revoluční balábile umí režisér zpomalit a zvýraznit v něm detail, je vypravěčem, kterému někdy až příliš záleží na pochopení, takže jednu informaci sdělí textem, písní i situací, zvláště v prvé půlce si dává záležet na tom, abychom rozuměli příběhu.

Historie je zároveň již tolikrát popsána, že mnozí z aktérů i komentátorů chodí po jevišti na koturnech z historických knih. I přesto se chvílemi část publika v tolikerých vjemech ztrácí, tápe, ale v žádném případě se nenudí. Vidíme vraždu dítěte, i ohromnou veselici s rozdáváním trikolór, suverénní a nákladná výtvarná podobenství, blyštivé kostýmy, pečlivé líčení, pro mocnější divadelní účinek se často zpívá. O to účinnější jsou pak výroky, které zazní do úplného klidu.

Například od člověka, který zavírá burzu: „Malinkatá revoluce by vůbec neškodila.“ A kdosi další se podiví: „Kdo by to byl řek, že zrovna my dva uděláme revoluci.“ Těžko se pak vyznat v tom, kdo je hybatelem, kdo vítězem, kdo obětí. Leccos nám Morávek připomene i o pauze: v přízemním foyeru zní Kryl, z reproduktorů máme možnost slyšet audiozáznam ze setkání zástupců Občanského fóra s Adamcem, hledištěm znějí varhany.

Kde domov můj přebitý Marseillaisou

Ve druhé půlce večera přichází na řadu velká parlamentní debata na téma lidských práv a napětí s každým dalším projevem roste. „Článek 1. Všichni lidé mají nepřekonatelný sklon k tomu, aby si hledali štěstí, cílem každé vlády musí proto být vždy a za každých okolností blaho lidu. Článek 2. Z této nepopiratelné pravdy vyplývá: že vláda je v zájmu těch, kterým vládne, a ne v zájmu těch, kteří vládnou. Žádná veřejná funkce nesmí být napříště považována za vlastnictví toho, kdo ji vykonává, anýbrž za službu. Princip každé svrchovanosti spočívá v národě. Článek 3. Lidé se rodí svobodní a rovní si ve svých právech. Sociální rozdíly mají být založeny na obecné prospěšnosti nikoli na dogmatech – a to jakéhokoliv druhu.“

Aby nebylo pochyb, o čem se dnes večer hraje, jedna z postav začne zpívat Kde domov můj. Pak se opraví a spustí Marseillaisu.

Dialogy, argumenty, boj o pozice, ochrana vlastních zájmů, nové pravidlo, že poslancem může být jen ten, kdo má dost peněz, a v roce 1791 zákon o stanném právu... V Národním divadle se nehraje kus pro diváka, který usedne do plyšového křesla s cílem „hlavně se bavit“. Divadelní událost je opřena o sílu obrazů i sílu slov.

Autorkou posledního zcizujícího monologu na téma revoluce je Hannah Arendt: „Takřka nic z toho, co mělo v moderních lidských dějinách cenu, neobešlo se bez krveprolití – a bez lži. Násilí a lež jsou naším počátkem. Jakékoliv bratrství, jehož jsme schopni, vyrostlo pokaždé znovu a znovu z bratrovraždy. Na počátku novodobé evropské civilizace tedy nebylo slovo - na jeho počátku byl zločin. Nebýt ho, nenašli by Meleville ani Dostojevskij odvahu připravit Krista o svatozář. Nebyli by schopni napsat věty, které nám - když jsme si je přečetli - daly sílu učinit skutkem moderní civilizaci. A tak je tedy naším údělem pořád dokola nabývat, pořád dokola ztrácet. Spouštěcí mechanismus tohoto ztrácení je přitom okamžik, když tuto svou svobodu začneme vnímat ne jako dar, ale jako jakýsi nárok. Jako svou prebendu. V tomto ohrožení zbývá člověku jediné – nalézt pokoru. V odvaze nechtít změnit nic a přijmout vše – jest pak nalezení smyslu."

Cestou domů je o čem přemýšlet a k výměně názorů je určen také debatní cyklus, který Národní divadlo pořádá v návaznosti na tuto inscenaci ve spolupráci s Knihovnou Václava Havla. Cyklus je nazvaný Všechno, co potřebujeme, je pravda. Hledejme ji.

Dokonalé štěstí aneb 1789. Předloha: Ariane Mnouchkinová. Režie Vladimír Morávek. Překlad: Milena Tomášková, Josef Tomášek. Režie: Vladimír Morávek. Scéna: Martin Chocholoušek. Kostýmy: Sylva Zimula-Hanáková. Dramaturgie: Martin Urban, Marta Ljubková. Hudba: Matěj Kroupa. Pohybová spolupráce: Václav Jelínek. Hrají: Kateřina Holánová, Martina Preissová, Eva Salzmannová, Gabriela Vermelho, Eva Vrbková, Jan Bidlas, Jan Hartl, Jan Kačer, Radúz Mácha, Petr Motloch, Martin Pechlát, Václav Postránecký, Alexej Pyško, Filip Rajmont, Milan Stehlík, Ondřej Bauer, Martin Davídek, Ladislav Frej, Jiří Kniha, Robert Mikluš, Vladimír Polívka, Václav Hanzl. Premiéry 4. a 5. prosince 2014. Nejbližší představení 15. a 28. prosince 2014.

autor: Nina Tiliu

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama