Recenze - Shakespearova komedie o lásce a intrikách Mnoho povyku pro nic patří k textům, které by inscenátoři měli v každém případě vyložit, aby její děj a dialogy nepůsobily vedle ostatních Mistrových her jaksi povrchně. V inscenaci JIřího Menzela uváděné v premiéře na letošních Letních Shakespearovských slavnostech se to ale naprosto nestalo.
Veselice a tanec nakonec
Nejzajímavější, (ne)milostnou dvojici hry tvoří emancipovaná Beatrice a staromládenectví holdující Benedick. Jsou ve svém živlu, když se mohou častovat vtipnými urážkami a ukazovat světu svou nezávislost. Postačí však, aby jim okolí nakukalo, že jsou tím druhým / druhou milování a jako na povel se jejich názor na lásku a na manželství změní.
Další dějová linie se týká nevěsty Héró (sestřenice Beatrice) a jejího nápadníka Claudia. Spiklenci pod vedením Dona Johna narafičí na tuto dvojici vše tak, aby noc před svatbou byla nevinná dívka „přistižena při nevěře“.
Dramatický vrchol hry tvoří Claudiovo obvinění Héró u oltáře, neboť ženich řekne před všemi svatebními hosty místo očekávaného „ano“, své jasné „ne“ a svatebním hostům rád vysvětlí, proč si Héró nevezme. Ženich a svatebčané, kteří mu uvěřili, odejdou, ale mnich, který měl pár oddat, si všímal nevěsty a z jejích reakcí během obviňujícího monologu poznal, že dívka je nevinná.
Svou víru v její nevinnost potvrdí také Beatrice. Jelikož Héró omdlela, napadne kněze prohlásit ji za zemřelou, a věří, že viníci svou vinu neunesou a pravda vyjde najevo. Tak se také stane za vydatné pomoci komické dvojice strážníků a jejich velitele, kteří viníky, ač jsou neschopní, skutečně zatknou, při výslechu vyjde intrika najevo a vše končí veselicí a tancem.
Výklad z Dlouhé je ryze současný
Překladatel Martin Hilský, který Jiřímu Menzelovi hru doporučil pro letošní Shakesperovské letní slavnosti na pražském purkrabství, nevolil dobře, když si troufl „soupeřit“ s úspěšnou inscenací, která je v překladu Jiřího Joska, v dramaturgii Štěpána Otčenáška a režii Hany Burešové jednou z lahůdek letošní sezóny v Divadle v Dlouhé.
Při porovnání obou inscenací až čítankově vyniká, kolik práce musí odvést dramaturg a režisér, když chtějí skrz text sdělit své téma, předvést, proč si text vybrali a proč stojí za to ho dnes uvádět.
V Dlouhé zasadili děj hry do současnosti a její témata „přeložili“ tak, že je vnímáme jako veskrze soudobá. Sociální kontext našli v prostředí kriketové smetánky, za jejíž společenskou elegancí, lehkostí a vtipem, se odehrávají celkem bezvýchodně smutné osudy jednotlivců.
Čitelné paralely v postavách (singly mezi čtyřicátníky), intelektuální ekvilibristika, kdy dobrý vtip je ceněn nade vše, touha po lásce a její vzplanutí na pofiderním základě, moc intrik a nakonec kocovina, neboť vrcholem této inscenace není napodruhé povedená svatba, ale podivný večírek s drogami.
Mnoho povyku pro nic je v Dlouhé hořkou komedií v níž režisérka staví postavy do takových jevištních situací, které jsou sice k popukání směšné (souboje například nahrazují sportovní zápasy), ale zároveň je to skoro stále všechno dost k pláči a ze všeho zbývá v divákovi jakási pachuť z podivných vztahů přijatelných jen s následnou kocovinou.
Menzelova nedůvěra v dobrý text
Dramaturg hradní inscenace v programu není uveden a režisér Jiří Menzel čte bohužel Hilského překlad jen jako „rozkošně ukecanou hru“, která „nepředstírá nijakou zvláštní filosofii, kromě té, že se nic nemá brát vážně.“ Tímto „výkladem“ oslabuje Menzel nejen všechny situace, ale také bere hercům a tím i divákům možnost „prožít“ si silné okamžiky hry.
Hra se nejmenuje Mnoho povyku pro nic proto, že by to, co se v ní odehrává, znamenalo pro postavy v každou chvíli „nic“. Vždyť tu jde o lásku, o to, zda vstoupit či nevstoupit do manželství, o zlo a intriky, které málem všechny plány zmaří, o přátelství a důvěru.
Hra se nejmenuje Mnoho povyku pro nic proto, že by to, co se v ní odehrává, znamenalo pro postavy v každou chvíli „nic“. Vždyť tu jde o lásku, o to, zda vstoupit či nevstoupit do manželství, o zlo a intriky, které málem všechny plány zmaří, o přátelství a důvěru. Kdo alespoň jednou v životě zažil moc pomluvy, ví, že po ní už nejsou věci a vztahy takové, jaké byly před ní, i domnělou špínu je těžko smýt, byť byla všechno lež.
Ostatně, je-li ženich Claudio ochoten říci na závěr hry u oltáře své ano teď již jakékoliv ženě, aby odčinil svou předchozí unáhlenost, může být z toho nevěsta šťastná?
Shakespeare napsal komedii s velmi hořkými podtexty. Těmi se ovšem režisér Jiří Menzel nezabýval. S ním zůstáváme v kostýmem blíže nespecifikovaném prostředí. Režíruje jediné téma: slídění. Slídit a dát na odposlech nese s sebou pro postavy pokaždé jiné důsledky.
Beatrici a Benedickovi dovolí odposlech zamilovat se do svého protějšku, byť si ještě před chvílí dokazovali vzájemnou nesnášenlivost, odposlech dialogu s domnělou Héró, způsobí neprávem její veřejné zostuzení. Odposlech také však pomůže strážníkům lapit viníky falešného skandálu. Tomu celkem dobře slouží stále stejná scéna Jaroslava Milfajta, která je funkční ve všech obrazech.
Herecká bezmoc i sláva
Dialogy, které ústřední postavy na purkrabství Pražského hradu říkají většinou do publika výklad postav a situací vlastně ani neumožňují a působí neúmyslně loutkově.
Ledabylost v režii se nejvíce podepisuje na postavě Beatrice (Petra Horváthová). Ženská hrdinka projde ve hře proměnou. Prostořeká krasavice se nejenže změní v zamilovanou ženu, ale ve scéně, kdy je její sestřenka zostuzena, nevěří, že Héró by byla schopná podvodu a v tu chvíli je opravdu velmi hodna lásky. Tady má herečka možnost ukázat, že její Beatrice není jen povrchně vtipná, jak se dosud mohlo zdát, ale má svou hloubku.
Když po domnělém odhalení zůstane na jevišti s Benedickem, pláče.
Benedick: Vy pláčete, Beatrice.
Beatrice: A ještě dlouho plakat budu.
Benedick: Já si to nepřeji.
Beatrice: Nepláču na přání, ale z vlastní vůle.
Benedick: Jsem přesvědčen, že vaší sestřenici se stala křivda.
Beatrice: Co bych za to dala muži, který by tu křivdu napravil.
Je velmi důležité, jak pojme dvojice herců tento dialog a jeho pokračování, z kterého lze učinit jedno z nejkrásnějších vyznání lásky, které roste mezi „dosud jen vtipně uštěkanou dvojicí".
Jak by publikum mohlo zamrazit, když Beatrice po svém milém na závěr chce: „Zabij Claudia.“ Má Benedick zabít svého přítele? Tady nemůže jít jen o „rozkošně ukecanou“, hru, která „nepředstírá nijakou zvláštní filosofii, kromě té, že se nic nemá brát vážně.“
Herečka však odříkává všechny texty do publika od začátku až do konce se stále stejnou sestavou střídajících se grimas. Myslím však, že plochost postavy nepadá na její, ale na režisérovu hlavu.
Z některých živě působících momentů je jasné, že její jevištní partner Václav Jílek v roli Benedicka má rovněž větší herecký potenciál, než jaký mohl v Menzlově režii předvést. Jelikož Menzel obsadil do této dvojice mladé herce, těžko uvěřit, že jde o milostný pár, kterému již „tikají hodiny“.
Další podivuhodnost je obsazení Miloše Vávry. Kulaťoučký blahosrdný dědeček v roli Dona Pedra v této inscenaci bůhvíčím může získat srdce Héró a pak Héró přenechat mladičkému Claudiovi (Radúz Mácha nebo Tomáš Vaněk). Vypadá to dost neuvěřitelně, avšak režisér i toto obsazení ponechává bez scénického komentáře. Jana Jankovského v roli padoucha Borachia mi až bylo líto, když se snažil hrát opravdovou lítost nad svým skutkem. Když se předtím nic v inscenaci nebere vážně, tak ani lítost nelze hrát jinak než kašírovaně.
Jediný, který navzdory neaktuálnímu pojetí celé inscenace skvěle odvádí to své a strhává na sebe veškerou pozornost, je Petr Čtvrtníček. Komediální herec, přestože hraje v podstatě vedlejší roli nablblého velitele Puškvorce, je schopen říkat text tak chytře, jakoby jeho velitel věděl, v čem je síla blbosti. A tomu my v Čechách odchovaní Švejkem rozumíme a dokonce tomu potlesky na otevřené scéně fandíme.
Co jiného nám během této inscenace zbývá?
William Shakespeare: Mnoho povyku pro nic. Režie: Jiří Menzel. Herecké obsazení: Miloš Vávra (Don Pedro), Václav Jílek (Benedick), Lenka Zahradnická (Héró), Petra Horváthová (Beatrice), Radúz Mácha / Tomáš Vaněk (Claudio), Petr Čtvrtníček (Puškvorec), Leoš Noha (Šťovíček), Jan Révai (Don John), Jan Jankovský (Borachio), Václav Liška (Konrád), Daniel Rous (Leonato), Pavel Nový (Antonio), Jana Malá (Margareta), Marie Štípková (Ursula), Vladislav Beneš (mnich Francis), Jaroslav Šmíd (Hugo Placka), Martin Kubačák (Jirka Uhlíř) a Ctirad Götz (kostelník a posel). Premiéra 24. června 2014.
