Praha - Herci, režiséři i tváře Letních shakespearovských slavností se mění. Ale jeden jejich aktér kromě autora zůstává - dvorní překladatel, profesor Martin Hilský. Spolu s Lubomírem Feldekem je podepsán i pod nedělní pražskou premiérou magické komedie Sen noci svatojánské.
"Shakespearovské divadlo muselo lidi bavit, jinak nemělo šanci na přežití," říká znalec slavného Alžbětince, který už přeložil všech jeho osmatřicet her.
Čím vás fascinuje Shakespeare?
Fascinuje mě tím, že ve svých hrách a básních, především v Sonetech, obsáhl tolik lidské zkušenosti. Stvoří-li tentýž autor Hamleta a Falstaffa, je to malý zázrak. Stvoří-li k tomu Shylocka, Leara, Macbetha, Othella, Jaga, Romea, Julii a další milence, vrahy, padouchy, sluhy, krále a šašky, je to téměř neuvěřitelné.
Fascinuje mě tím, že je to básník konkrétních lidských situací, kterých je v jeho hrách nepřeberně. Že vykládá svět a neříká vám, co si máte myslet. Přitom je to veliký myslitel, ale myslí v konkrétních obrazech, paradoxech, metaforách. Je to jakýsi divadelní těsnopis lidského bytí na tomto světě.
Ze Slavností je společenská a firemní událost. Ale vaše překlady nejsou - pokud se nemýlíme - zrovna pro "vysokou" společnost. Někomu dokonce připadají až moc erotické nebo vulgární. Byl takový i Shakespeare?
Shakespeare je divadelní básník pro každého, to znamená pro tak zvanou vysokou i pro tak zvanou nízkou společnost, a pro onu většinu lidí, kteří nepatří ani do vysoké, ani do nízké společnosti. Tyto výrazy jsou snobské svou podstatou a Shakespeare nebyl snob. Samozřejmě že byl erotický a uměl být necudný. Ale stejně dobře uměl být naprosto cudný a čistý, a to často ve stejné hře, dokonce ve stejné scéně. Právě tohle dělá Shakespeara Shakespearem.
| Čtěte také: Pechlát a Čvančarová roztočí shakespearovský kolotoč Benátský mouřenín zahájí federální shakespearovské léto Recenze: Othello na Hradě nepřeceňuje své síly |
Takže žádné krocení...
Umravňovat Shakespeara, retušovat jeho erotickou slovní hru, je velice neslušné a nemravné. Vezměte si třeba Romea a Julii. Slavná balkónová scéna je výsostnou a čistou básnickou řečí, zároveň řečí velmi vášnivou. Ale přečtěte si Merkucia v originále, nebo sluhy Řehoře a Samsu na začátku hry, a zjistíte, že jejich řeč je jedna necudná slovní hříčka za druhou. A Shakespeara vůbec netrápilo, že tentýž Merkucio pronese v téže hře téměř pohádkovou řeč o královně Mab. Cudnost i necudnost je součástí lidské řeči a lidské zkušenosti. A mimochodem: Letní slavnosti nejsou jen společenskou a firemní událostí - to platí o premiérách a zadaných představeních.
Považujete open air - nebo, chcete-li, letní plenérové divadlo jako jsou Letní shakespearovské slavnosti - za plnohodnotné, nebo je to spíš specifická disciplína?
Každé plenérové divadlo má výhody a nevýhody. Výhodou Letních shakespearovských slavností je magický prostor Nejvyššího purkrabství Pražského hradu. Každý kámen tu má paměť, stejně jako zvony svatovítské katedrály. Nevýhodou může být špatné počasí. Plenér klade jiné nároky na herecký hlas než uzavřené divadlo, jevištní akce musí být čitelnější a výraznější. Je to specifická disciplína, zvláštní divadelní žánr, řekl bych. Na plenérové představení jdete vždycky s jiným pocitem a s jiným očekáváním než do zavřeného divadla. Jsou to odlišné druhy svátečnosti.
V programu Slavností převažují inscenace, které nejsou tak výbojné po interpretační stránce, ale nechávají spíš vyniknout jazyku, známým hercům a historickému prostředí. Jak vypadaly Shakespearovy inscenace?
Ve veřejných divadlech Shakespearovy doby, například v divadle The Globe, se hrálo za bílého dne, začínalo se kolem třetí odpoledne a Londýňané se do divadla museli přepravit přes Temži - vždycky to byl výlet svého druhu. Veřejná divadla byla zčásti plenérová, zastřešen byl pouze ochoz pro sedící diváky, diváci v přízemí, takzvaní groundlings, stáli pod otevřeným nebem.
A co výprava?
Hrálo se na víceméně prázdném jevišti bez realistických kulis. Kostýmy herců byly naopak velice výpravné a barevné. Podstatou shakespearovského divadla byli herci a jejich řeč. Bylo to do značné míry divadlo řeči. Na počátku bylo slovo a toto slovo bylo stvořitelské, protože stvořilo celý Shakespearův divadelní svět. To vše v divadle, které se jmenovalo Svět - The Globe. Není to úžasné?
V bitevních scénách se často stříkalo skutečnou býčí nebo medvědí krví, kterou veřejná divadla získávala z nedalekých býčích a medvědích arén. Takže to bylo divadlo imaginace, divadlo antiiluzívní, jak se dnes často říká, ale v určitých scénách i divadlo naturalistické.
Je tedy pravda, že Shakespearovou konkurencí bylo právě krocení medvědů.
Ano, musel uspět v konkurenci jiných a velmi populárních veřejných zábav, jakými byly zmíněné býčí a medvědí zápasy. Vstupné bylo přibližně stejné a veřejná divadla Shakespearovy doby už svým kruhovitým půdorysem připomínala arény. Při představení mohli diváci konzumovat pivo - jeden půllitr přišel asi na půl penny, což byla výše vstupného do přízemí k stání. Uvážíte-li, že do divadelní arény se vešlo dva až tři tisíce lidí, vyjde vám, že divadlo bylo velmi populární zábavou. Představte si, že se zástupy dnešních Pražanů hrnou na stadiony a do arén, aby zhlédli Hamleta anebo Krále Leara.
Dokončení rozhovoru najdete ZDE
