Recenze - Režisér Jan Antonín Pitínský je velmi specifickým zjevem na české divadelní scéně. Kvalita jeho inscenací má značný rozptyl ve škále od nula do sto a téměř nikdy si neodpustí několik fórků, které svou chytrostí obsáhnou škálu neméně širokou. Zpravidla mu víc sluší malé scény, kde jeho humor nezapadne v herectví velkých gest a přirozeném patosu divadelních domů.
Blízký kontakt s divákem dává proto jeho adaptaci románu Boarding Home v Divadle Na zábradlí správný říz, přesto se ale ani tentokrát neobešel bez několika nepochopitelných pasáží, které narušují jinak velmi pečlivě vystavěný tvar.
Maximálně hořký a ještě ke všemu na dně
Autobiografická novela kubánského exilového spisovatele Guillerma Rosalese se odehrává v prostředí psychiatrické léčebny na Miami, kam před Castrovým režimem v roce 1980 houfně proudily davy Kubánců.
Lékaři hlavnímu hrdinovi Williamovi, do kterého se autor projektuje, diagnostikují schizofrenii, ale jeho nemoci můžeme i nemusíme věřit. Na jedné straně je jeho postava rozehrána dvojicí herců na znak jeho rozpolcené osobnosti (hostující Pavel Liška a Ivan Lupták jako „ten druhý“), na straně druhé ale ve skupině bláznů vyčnívá jako jediný racionálně uvažující, byť hodně hloubavý a rozervaný melancholik. Je tak něco mezi knížetem Myškinem a Randlem McMurphym – mívá nepopiratelně záchvaty, ale mezi nesvéprávné chovance ústavu očividně nepatří.
Léčebna je místem nelítostným, ovládá ji jakási mafie, která bezohledně okrádá, manipuluje, fyzicky týrá a znásilňuje chovance. William najde možnost úniku před tímto světem v lásce k Francis (Anežka Kubátová, ve výstupech s Ivanem Luptákem Tereza Vilišová), která je ale nakonec zmařena. Inscenace také zároveň neustále odkazuje k nelítostné realitě Castrova režimu a komunistického zřízení.
Proplétáme se tedy bludištěm psychických nemocí, týrání chovanců, zmařené lásky, politických problémů Kuby a do toho všeho nám režisér ještě servíruje spoustu dalších podnětů. Ty jsou, jak je už u Pitínského zvykem, spíše přímočaré a ne zcela homogenní, ostřejší jazyky by řekly možná i naivní nebo povrchní.
Například Zdena Hadrbolcová v roli nadšené teatroterapeutky mává na scéně textem Gorkého Na dně a závěr inscenace se bezdůvodně překlene do první čtené zkoušky této hry. Nucená analogie je přítomná i v podtitulu inscenace, který původně zněl Na dně, ale před premiérou se změnil na Maximálně hořký, jako překlad jména autora. Ovšem nijak se dál nerozvíjí.
Veškeré dění na scéně sleduje busta anglického básníka Johna Keatse (není jasné proč), chovanci utíkají v šíleném strachu z velké žluté ryby, která je velmi přímočarou narážkou na „velkou rybu systému“.
Tragikomedie psychických nemocí
Inscenace Boarding home, maximálně hořký vyniká zejména díky hereckým výkonům. Pitínský vytvořil z chovanců ústavu homogenní masu, ve které je ale možné vypozorovat jisté individuální črty.
Herci postavy interpretují groteskně, ale ne natolik, aby sklouzli k výsměchu nebo hysterické křeči. Spíš má každý svou malou „úchylku“, jeden opakující se, ale ne úplně výrazný motiv. Nejvíc okouzlující je Marie Spurná coby panička, která je vždy dokonale upravená a do jídelny ústavu chodí s grácií jako na ples.
Klienti a pracovníci ústavu jsou ale spíš jako chór, který vytváří pozadí chaosu. Pozornost je koncentrovaná na Pavla Lišku coby „prvního“ Williama a na jeho druhé já v podání Ivana Luptáka. Ve druhé polovině se seznámíme s Francis, která postupně z jeviště druhého Williama vytěsní.
Pavel Liška je hodně hloubavý, vnímavý, jeho reakce oscilují mezi absolutní pasivitou a záchvaty agrese. V jednu chvíli tiše pozoruje nelidské chování zřízenců, jindy jeho samotného zachvátí iracionální zuřivost.
Obsazení Pavla Lišky byla hra na jistotu, herec je v českém prostředí snad nejvíce obsazován do typů bláznů a psychicky nemocných. Ve svém výkonu taky nic neriskoval a rozvíjel ho v intencích již známých kreací, ovšem s technickou důsledností a naprostou typovou přesností.
Ivan Lupták přinesl větší závan originality. Jeho schizofrenické „dvojče“ Williama je trochu škodolibé, ale přece jen milující. Vyjadřuje autorův vztah k sobě samému – na jedné straně trpěl úzkostmi a opovrhoval sám sebou, na druhé straně v té úzkosti našel oporu právě jenom sám v sobě. Lupták Lišku provokuje, ale v nejtěžších chvílích ho něžně obejme. Je jenom přeludem Lišky, a proto nevstupuje do interakce s nikým jiným, o to víc jeho přítomnost Lišku irituje.
Jistou něžnost do tohoto krutého a škodolibého světa přináší Francis v podání Anežky Kubátové. Má sebedestruktivní sklony, které vyvažuje až naivní upřímností a laskavostí. Herečka v postavě psychicky nemocné holky předvedla velký talent pro střídmou, ale zřetelnou charakterizaci, dokáže obsáhnout i protichůdné polohy, které nijak nekontrastují, ale tvoří komplexní a plně vybarvenou osobnost.
Divoké vody, občas mělčina
Inscenace je protkaná motivy moře, jako by nám chtěli tvůrci naznačit, že se opravdu nacházíme „na dně“.
Proudy v inscenaci jsou hodně divoké, systematicky se buduje chaos, hluk a zmatení. Takže i scéna a kostýmy jsou přeplácané, ale jde o přeplácanost koncepční, která slouží účelu.
Co ale účelu neslouží, jsou zejména různé aluze, na Gorkého, Keatse a další. Takové povrchní narážky neohromí ani méně vzdělané publikum. Inscenace se tedy odvážně vydala na divokou vodu, občas ale naráží na mělké dno, po kterém nesmyslně klouže.
Guilermo Rosales: Boarding Home, maximálně hořký. Scénář a režie: Jan Antonín Pitínský. Překlad: Petr Zavadil. Dramaturgie: Ivana Slámová. Scéna: Petr Hynek. Kostýmy: Tomáš Kypta. Hudební spolupráce: Matěj Kroupa. Pohybová spolupráce: Karel Basák. Hrají: Pavel Liška, Ivan Lupták, Vlasta Třešňák, Zdena Hadrbolcová, Václav Petrmichl, Miloslav Mejzlík, Jiří Ornest, Anežka Kubátová, Tereza Vilišová, Magdaléna Sidonová, Dáša Součková, Ladislav Hampl, Petr Čtvrtníček a další. Premiéra 21. a 22. února 2014 v Divadle Na zábradlí. Nejbližší reprízy 18. a 25. března.
