Recenze - Ústecký Činoherák se po nedobrovolné pauze, resp. provizorním provozu slavnostně vrátil na svou původní scénu ve Varšavské ulici. Pro úvodní „výkop“ se rozhodl uvést českou premiéru hry Kopanec v režii Michala Skočovského. Už samotným výběrem titulu tak řekl mnohé.
Činoherák se vždy profiloval jako společensky angažované divadlo s výrazným napojením na aktuální realitu ve svém regionu a v této tradici pokračuje, navíc posilněný kauzami s komunálními politiky a mediální smrští, kterou tyto spory způsobily.
Z Potzlowa do Ústí
Kopanec je první inscenací z avizovaného cyklu Tři podoby svobody, který bude pokračovat uvedením Kafkova Zámku a Cervantesova Dona Quijota. Všechny tři tituly naznačují, že tvůrce z Činoheráku zajímá především vnitřní nesvoboda jednotlivce a bariéry, které si sami stavíme ve svých myslích. V inscenacích se budou čtvrtstoletí od revoluce zamýšlet nad tím, čím vlastně můžeme svobodu jako takovou definovat.
Provokativní text Kopanec autorské dvojice Andrese Veiela a Gesine Schmidt odhaluje pozadí skutečného případu, kdy neonacisti zavraždili nedospělého kluka v německé vesnici Potzlow. Tato kauza v roce 2002 otřásla Německem a dnes promlouvá k obyvatelům města, kde jen pár kroků od Činoheráku visí billboard, vyzývající voliče k "nulové toleranci vůči nepřizpůsobivým".
Rasová nesnášenlivost a útoky jsou na Ústecku nejen každodenní realitou, ale prostřednictvím některých veřejných činitelů dokonce podporovaným společenským modelem. Tato pohříchu legitimizovaná rétorika se tak alespoň částečně vyvažuje angažovaným uměním a nezlomným odhodláním Činoheráku budovat lepší společnost.
Kopanec je tak symbolem dvojité odvahy – odvahy čelit nesmyslným postupům místního zastupitelstva a odvahy přímo se konfrontovat s nepříjemnou skutečností ústecké komunity.
Psychologie extremismu
Dramatický text má tedy dokumentární pozadí, ale neklouže po povrchu pouhým výčtem událostí. Je jakousi sondou do psychologie extremismu v širším slova smyslu, odhaluje začarovaný kruh psychických a fyzických traumat a frustrací, jejich potlačování a proměnu v nemotivovanou agresi. Popisuje společenské a ekonomické problémy východního Německa devadesátých let, nezaměstnanost a rozvrat, deziluze a následný dopad na mládež.
Pohledem autorů je v tomto procesu obětí každý, což inscenátoři ilustrovali i tím, že postupně všem hercům oblékli žlutá trička s velkým nápisem „Opfer“. V závěru si tričko oblékl i vrah mladého Marinuse. Mohlo by se zdát, že souvislost mezi vnitřními slabostmi a vnějším dokazováním fyzické síly je již prázdná fráze, ale v důkladném rozboru této inscenace dostává opět velmi palčivý a výstražný tón.
Mozaika pravd, lží a sebeklamů
Dramatický spád dodává textu i inscenaci rámec soudních výpovědí. Jak v detektivce je divákům pravda dávkována po částech, příběh a pointa jenom postupně získávají jasné obrysy v mlze zavádějících výpovědí.
Tento rámec má poněkud filmový charakter a toto médium se stalo pro inscenaci i výraznou inspirací. Na jedné straně využitím videoprojekcí, na druhé i částečným čerpáním z estetiky a poetiky filmových detektivek.
Na velkém plátně, které pokrývá celý horizont jeviště, se promítá aktuální dění zpoza něj. Před plátnem sedí osamocený mladý vrah za velkým stolem, čekající na vlastní slyšení. Dění na plátně a za ním je tak jakousi retrospektivou celého případu, která v kombinaci s nervózním čekáním na rozsudek působí vskutku dramaticky.
Byť je tento princip využitý ve větší části inscenace, jeho dramatický náboj neupadá. Václav Hanzl coby vrah pouhým sezením na židli a potlačováním projevů nervozity vytváří dech beroucí napětí. Videoprojekce tak působí jako jeho dotěrné myšlenky, kterých se nemůže zbavit.
Celá inscenace je prošpikována dokumentárními detaily ze světa pravicového extremismu. Inscenátoři divadelní nadsázku a hyperbolu používají vskutku jemně, nepřekračují míru uvěřitelnosti a je zřejmé, že toto nevlídné prostředí neznají jenom z pouček a knížek. Kumbál pomalovaný neonacistickými symboly a vybavený sedačkami ukradenými snad z autobusu, všude se povalující plechovky od piva i kostýmy všech postav do nejmenších maličkostí až děsivě přesně kopírují realitu.
Děsivě přesný je i výkon Jana Plouhara v postavě Marca, staršího bratra a duchovního vůdce vraha, který zde ukázal svou schopnost pracovat s náznakem a zkratkou. Jeho projev je minimální, nepoužívá velká gesta ani výraznou mimiku, ale právě ve své odměřenosti zrcadlí typický charakter agresora. Pracuje s každým drobným pohybem a svou postavu přivádí k životu i takovými maličkostmi, jako je styl držení cigarety.
Tragédie a groteska
Tragický rozměr a apel dodává inscenaci i fakt, že si zpočátku zahrává s jistou groteskností. Především rodiče Marca a Marcela v podání Marty Vítů a Jiřího Trnky působí jako prototypy omezených maloměšťanů bez kousku vkusu. Podobně Lukáš Černoch coby kamarád bratrů nešetří explicitními narážkami na tupost a omezenost své postavy.
O to údernější je změna, která v jejich chování nastane, až se z pouhého zahrávání se s násilím stane vražda. Marta Vítů na začátku působí jako trochu bláznivá matka s nevkusným make-upem a leopardí blůzou, jejíž svět začíná a končí u žehlicího prkna. V závěru ale pronese vskutku dojemný monolog o lásce ke svým synům.
Kritické oko možná zamrzí občasné sklouzávání ke klišé (Irena Kristeková v roli vyslýchající nápadně připomíná typy tvrdých a neoblomných detektivek z televizních seriálů), avšak možná právě proto se tato inscenace celkem určitě stane jednou z mála těch, které osloví širokou obec. Kulturní fajnšmekři si vychutnají výrazné psychologické profily postav a umělecké kvality inscenace, širší publikum se s tématem (s ohledem na prostředí Ústí nad Labem) osobně ztotožní.
Kopanec je dalším důkazem, že Činoherák neodmyslitelně patří nejen na českou divadelní mapu, ale především do ústecké občanské komunity.
Andres Veiel, Gesine Schmidt: Kopanec. Překlad: Michal Kotrouš. Dramaturgie: Vladimír Čepek. Výprava: Lucie Halgašová. Hudba: Ondřej Švandrlík. Režie: Michal Skočovský. Hrají: Marta Vítů, Irena Kristeková, Jiří Trnka, Václav Hanzl, Lukáš Černoch a Jan Plouhar. Premiéra 19. ledna 2015. Nejbližší představení 29. ledna.
