Stalin je tu pořád s námi. Odstřelem pomníku jsme se ho nezbavili, říká režisérka nové opery

Zuzana Hronová Zuzana Hronová
3. 4. 2017 14:04
Národní divadlo uvedlo 31. března na Nové scéně světovou premiéru opery Žádný člověk o tragickém osudu sochaře Otakara Švece a jeho nechtěném posledním dílu – Stalinově pomníku. "Důležitou otázkou inscenace je, zda se můžeme takovýchto symbolů zbavit tím, že je hodíme do vzduchu," říká německá režisérka a spolutvůrkyně libreta Katharina Schmitt.
Otakar Švec, jeho manželka a jeho žák. A Stalinova hlava.
Otakar Švec, jeho manželka a jeho žák. A Stalinova hlava. | Foto: Patrik Borecký.

Ve svém díle se dlouhodobě zajímáte o východní Evropu. Z čeho tento zájem pramení? Je dán tím, že pocházíte z Německa, jehož část také náležela k východnímu bloku?

Já bydlím napůl v Praze, napůl v Berlíně, je to stále rozdělené město, téma východního bloku potkáváte na každém kroku. V divadle je pro mě důležité zabývat se místem, kde pracuji. Ostatně moje zatím poslední činoherní inscenace tady byla divadelní adaptace filmu Jana Němce O slavnosti a hostech pro Studio Hrdinů. Je to podobné a pro mě úplně klíčové téma - vliv ideologií 20. století na naši zdánlivě postideologickou dobu.

Jak jste se dostala od činohry k opeře?

Mám operní zázemí, můj dědeček byl operní pěvec. Zajímá a baví mě práce s hudbou, s metaforou a s obrazem na tak velké úrovni, jak je to v opeře možné.

Jak vlastně vznikla myšlenka zpracovat příběh Otakara Švece a Stalinova pomníku do opery?

Krátce před tím, než dramaturga Lukáše Jiřičku, skladatele Jiřího Kadeřábka a mě oslovilo Národní divadlo s nabídkou vytvořit původní dílo pro cyklus nových oper, jsem narazila na knihu Případ Stalin od Hany Píchové. Jedná se o historickou studii, popisující stavbu a demolici Stalinova pomníku na Letné. Kniha byla vydána se spoustou dobových fotek. Fotky ruiny Stalinova pomníku na mě udělaly obrovský dojem.

Jak zapracovat osud Stalinova pomníku do opery

Národní divadlo - opera Žádný člověk
  • Diváci budou při představeních sedět na jevišti, nikoliv v hledišti. Tvůrci chtějí využít, že prostor Nové scény tvarem odpovídá schodišti, které vedlo z Čechova mostu ke Stalinovu pomníku.
  • Hudební tkáň inscenace, vytvořená skladatelem Jiřím Kadeřábkem, nabídne spojení sólistů a komorního sboru s reprodukovaným dětským sborem a orchestrem, aby tak vytvořila přesvědčivou analogii k "nepřítomné přítomnosti" Stalinovy sochy ze současné perspektivy.
  • První dvě dějství, využívající kombinaci živé a nahrané hudby, stylově inklinuje k tradiční opeře, úsek s kompletně živou interpretací rozbíjí tradiční koncepce a používá prvky nahodilosti a improvizace. Například pěvci (Eliška Gattringerová, Sylva Čmugrová, Jan Mikušek, Jakub Tolaš a Josef Škarka) nemají svůj part přesně zafixován, ale reagují na hudebníky i na sebe navzájem.

Zaujal mě také Švecův příběh, který dosahuje parametrů antické tragédie. A rovněž absurdita celé věci - v momentě, kdy byla svého času největší socha v Evropě dostavěna, tak ještě před jejím odhalením se už vlastně přemýšlelo o likvidaci, neboť politické podmínky se změnily. Začali jsme to s Jiřím a Lukášem zpracovávat, protože i oni v tom viděli nosné téma.

Můžete objasnit název opery Žádný člověk, případně jeho symboliku?

Jeden z nejslavnějších Stalinových výroků zní: "Smrt je řešení všech problémů. Žádný člověk, žádný problém". Tuto větu najdete skoro ve všech článcích či studiích o Stalinovi, a i my jsme během příprav inscenace na ni narazili. Zjistili jsme ovšem posléze, že si větu vymyslel ruský spisovatel Anatolij Rybakov v románu Děti Arbatu, kde Stalin vystupuje jako postava, a že ji Stalin sám nikdy neřekl. Což nemění nic na tom, že věta perfektně vystihuje stalinistickou logiku. Proto jsme ji použili pro náš název. Jako odkaz na slavný citát a jako odkaz na všechny další významy, které může spojení Žádný člověk v kontextu příběhu posledního díla Otakara Švece, jeho (sebe)destrukce a destrukce jeho sochy vyvolávat.

Čím to podle vás je, že osud sochaře Švece a jeho Stalinova pomníku v české společnosti v posledním roce tolik rezonuje? Vznikla kniha, nyní opera, Česká televize natáčí film Monstrum…

Je to poměrně častý jev, kdy některá témata zkrátka visí ve vzduchu. A také to souvisí s návratem ideologií 20. století - když se podíváte do USA, do Polska, do Maďarska, nyní i do Francie, kde všichni doufáme, že Le Penová nevyhraje. A to je druh politického a sociálního myšlení, který s tou dobou souvisí. Myslím, že je třeba se danou dobou zabývat a pátrat po tom, kde se tyto jevy berou a do jaké míry jsou dnešní.

Česká televize kvůli filmu Monstrum postavila na Letné kopii monumentálního pomníku. Jak se s jeho zobrazením vypořádáváte vy na Nové scéně Národního divadla?

Když jsem v Praze, tak bydlím na Letné. Byla jsem zde na procházce a narazila jsem na tuto repliku. Po natáčení nám Česká televize dala darem hlavu Stalina. A ta pak velmi prominentně funguje v naší scénografii. Nechci tady dávat nějaké spoilery, takže pouze řeknu, že máme na jevišti zahalenou věc, dlouho není vidět, pak je vidět a pak vyletí do vzduchu. V podstatě to odpovídá i té realitě.

Druhé dějství končí výbuchem pomníku. V anotaci k opeře se píše: "Po tiché explozi se objeví přízraky, které zůstaly po výbuchu Stalinovy sochy v kolektivním vědomí Pražanů." Můžete nějak ozřejmit, co přesně jste těmi přízraky myslela?

Osobně si myslím, že je potkáváme v Praze, ale i jiných evropských městech, konkrétně v Berlíně je potkávám na každém kroku. A bavíme-li se o Stalinově pomníku, tak na jeho místě se loni otevřel hipsterský klub Stalin. Lidé se potkávají "u Stalina". Absence fyzické sochy nutně neznamená totéž co absence ikony v kolektivním vědomí. Ikony se musí ničit vždy znova a nikdy není vyloučené, že se nevrátí.

Ve vaší opeře Žádný člověk pracujete s jakýmsi oxymóronem "tichý výbuch". Co tím chcete říct?

Ta socha měla zmizet pokud možno nenápadně, aby si toho Pražané nevšimli, i když oni si toho pochopitelně všimli. Zmizela podobným principem, jako během stalinismu zmizeli lidé z ulic či z fotografií. Oni skutečně hledali inženýra, který by vymyslel tichý výbuch, což patří do absurdity i výjimečnosti příběhu.

Po druhém dějství tedy neexistuje ani ono monstrózní dílo a již několik let nežije hlavní hrdina opery Otakar Švec. O čem je tedy třetí dějství?

Jdeme do úplné budoucnosti. Velkou inspirací pro nás byl film Planeta opic, hlavně poslední scéna, kdy hlavní hrdina uvidí Sochu svobody a zjistí, že není v minulosti, jak si celou dobu myslel, ale v budoucnosti. Uvědomí si, že budoucnost může být druh regrese. Když se podíváte na socialistickou literaturu, tak tam se neustále píše o lidu nebo člověku budoucnosti. A to je i naše otázka - kdo je onen nový člověk. U nás je to něco jako pračlověk, který k těm kusům Stalinovy sochy už nemá vztah, ale vrací se zde princip stavby něčeho, co člověk přesáhne. Pro mě je důležitou otázkou třetího dějství, jestli se takovýchto symbolů můžeme zbavit tím, že je hodíme do vzduchu.

Na závěr jsem se chtěla zeptat, na jakého diváka cílíte. Opera má značnou část konzervativního publika, vy ale přicházíte s moderními, inovativními postupy.

Doufám, že přijdou lidé, kteří se zajímají o novou hudbu, lidé, kteří se zajímají o dané téma, a také lidé, kteří tu dobu zažili. Myslím, že inscenace bude přístupná i pro člověka, který neposlouchá novou hudbu každý den.

Režisérka a spolutvůrkyně opery Žádný člověk Katharina Schmitt vysvětluje paralelní vznik inscenace Národního divadla spolu s filmem České televize. | Video: Zuzana Hronová
 

Právě se děje

Další zprávy