Borna patřil k nejvýznamnějším osobnostem současného českého divadla. Léta ho trápila těžká roztroušená skleróza, která mu postupně omezovala fyzický pohyb. "Na cestě, po které pajdáte a jezdíte na vozíku, můžete potkat spoustu lidí, kteří vám pomohou, a zažijete s nimi krásné chvíle, které tenhle váš handicap osvobodí. Začnou se chovat normálně, pěkně, vstřícně. A zažijete spoustu krásných chvil lidské vzájemnosti," říkal.
Bornovy inscenace byly do značné míry autorské, často psal scénáře nebo výrazně adaptoval předlohu. Specializoval se na tvorbu pro děti a na rodinné divadlo pro všechny generace. Divadlo v Dlouhé jej vzpomene pořadem písní a básní z dvacítky inscenací, jež nastudoval.
K Bornovým nejúspěšnějším inscenacím patřilo setkání s Petrem Skoumalem a jeho dětskými písničkami Kdyby prase mělo křídla, které v Dlouhé za 17 let dosáhlo téměř 300 repríz.
"Celý život nenávidím takové to divadlo pro děti, kde se mrckuje, to znamená mluví se s dětmi jako s malinkými nebo se na ně šišlá. Na Petru Skoumalovi je úžasné, že si s dítětem povídá jako s rovným," vysvětloval Borna v pořadu Před půlnocí České televize.
V něm také popsal, jak představení Kdyby prase mělo křídla vzniklo krátce poté, co se do budovy Divadla v Dlouhé - tehdejšího Divadla Jiřího Wolkera - nynější soubor nastěhoval ve druhé polovině 90. let.
"Chtěli jsme lidi naučit do toho divadla chodit, aby pochopili, že to už není ten vybydlený prostor, který navštěvovaly jen dopoledne školy, ale že tam působí parta sympatických lidí s nějakou energií, a že jsou dokonce tak šikovní, až je má rád i Petr Skoumal," říkal Borna a líčil, v jakém stavu divadlo bylo. "Přes všechny dlažby nalepené linoleum, všechny rohy špinavé. Začali jsme tím, že si herci vymalovali šatny."
Slavná je také Bornova divadelní revue podle Malé vánoční povídky Ludvíka Aškenazyho Jak jsem se ztratil. "Retromuzikál" v hlavní roli s Pavlem Tesařem vypráví o klukovi, který se ztratí 24. prosince, bloudí Prahou a postupně se dostane mezi čerty do pekla, potká lampáře, holčičku prodávající zápalky či mluvícího koně. Malá vánoční povídka se stala nejlepší činoherní inscenací roku 2000 a mnoha ocenění na festivalech i ve výročních anketách se dočkali herci, výtvarníci i hudebníci, kteří se na ní podíleli.
"Malá vánoční povídka je v Bornově úpravě nejen milým ztvárněním polokouzelného dětského světa fantazie, který Aškenazyho předloha tak mile nabízí, ale je také plná retrokostýmů šedesátých let a populárních písniček té doby," napsaly v recenzi představení Hospodářské noviny.
Divadlo v Dlouhé letos v únoru oslavilo 20. výročí premiéry Malé vánoční povídky a zároveň její 550. reprízu. Za 20 let vzniklo několik alternací, většina herců ale v projektu účinkuje celých 20 let. Inscenaci, která se hrává hlavně v předvánočním čase, již vidělo téměř 250 tisíc diváků.
Podobně úspěšné jsou Bornovy inscenace pro dospělé, zejména kabarety jako Kabaret Vian-Cami, Kabaret Prévert-Bulis či Kabaret Kainar-Kainar, uváděné ve foyer divadla. Za Kabaret Prévert-Bulis získal Cenu Sazky a Divadelních novin.
Kromě divadelních textů Jan Borna psal básně, vyšly mu sbírky Malé prosby, Veselá čekárna, Krajina nad parapetem, Na dosah, O lásce a o ničem a Psáno očima. Svou poslední sbírku vytvořil pomocí speciálně upraveného počítače. Měl k němu přidané zařízení, které mu umožňovalo pouhým pohledem na jednotlivá písmena zaznamenávat písmena, slova a celé věty na speciální klávesnici.
Jan Borna v roce 1983 absolvoval obor Teorie kultury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, rok před sametovou revolucí vystudoval režii na DAMU. Režíroval v brněnském HaDivadle, loutkovém divadle Drak či po revoluci v pražském Realistickém divadle.
V letech 1993 až 1996 byl uměleckým šéfem a režisérem Dejvického divadla. Spoluzakládal divadlo Vizita. V letech 1990 až 2010 vedl ateliér herectví na katedře alternativního a loutkového divadla DAMU. Od roku 1996 byl režisérem a členem uměleckého vedení Divadla v Dlouhé.
Režijně se hlásil například k Ivanu Vyskočilovi, který ho naučil "vnímat divadlo ne jako dokonalou nápodobu reality, ale jako metaforické vyjádření vztahu k tomu, co žiju", a také k Evaldu Schormovi. "Každý herec si myslel, že na to všechno přišel sám, aniž by tušil, že šel po cestě, kterou mu otevřel Evald," říkal.
Sám sebe v Dlouhé popisoval jako "člověka, který vytváří předpoklady pro tvorbu kolektivu".
Než by herce přísně vedl, Borna jim raději nechával prostor pro vlastní vyjádření. "V divadle se lidská energie umí navzájem až znásobit. A když se sejde parta, kde se ta energie navzájem nabaluje, dostává se k výsledkům, na které by jeden člověk nestačil," říkal.
Borna rovněž zdůrazňoval, jak důležité pro Dlouhou bylo, že se zde od začátku střídal s tandemem režisérky Hany Burešové a dramaturga Štěpána Otčenáška. "Lidem jsem říkal, že dělám takový vyšší populár, zatímco Hana Burešová se věnuje spíš velkým klasickým tématům. Věříme, že dohromady je to pro diváka zážitek, přijít do stejného divadla za velkou stylovou i tematickou růzností," tvrdil.
