Daniel Špinar s kmenovým režisérem Janem Fričem a hosty, například Janem Mikuláškem nebo Jiřím Havelkou, nabízejí divákům Národního divadla vedle provokativních současných her, nekonvenčních prozaických adaptací či autorského divadla i klasické tituly, jaké se od Národního divadla očekávají. Hrají se Manon Lescaut, Maryša, Faust, Sen čarovné noci, Misantrop nebo Král Oidipús.

Interpretace ale klasiku posouvá do současnosti a výrazná obraznost sycená estetikou filmu, videoartu, klipů nebo komiksů není pro každého. Nezanedbatelná část diváků i recenzentů se stále cítí zaskočena Faustem, který s Mefistem putuje po světě v kamionu, nebo čerstvě Králem Oidipem pátrajícím po své minulosti v baloňáku inspektora Columba.

Režijní generace dospívající v 90. letech minulého století je depresivní, na svět se dívá bez iluzí a vyjadřuje se složitě - citacemi, odkazy či nadsázkou. Emoce maskuje ironií, kýčem i černým humorem. Někdy se opatrně dotkne "čehosi nad námi", jindy zůstává u prázdného, efektního režijního gesta. Což bývá spíš problém Špinarových inscenací.

Soubor činohry Národního divadla také výrazně omládl, s režijními postupy se mění i herectví. Je osobnější, více spoléhá na řeč těla. Psychologicky věrohodná postava nestačí, je třeba ji nahlížet ze všech stran, komentovat, měnit hereckou stylizaci, improvizovat, zpívat.

Leccos z toho bylo v Národním divadle k vidění už za éry Michala Dočekala. V posouvání imaginace za hranice konvencí vynikal zejména režisér Jan Nebeský, Špinarův a Fričův pedagog na pražské DAMU. Také v tomto smyslu lze mluvit o kontinuitě.

Ani nad Nebeského Králem Learem v bazénu a na vernisáži současného umění (2011) nebo Tartuffem v montérkách a s motorovou pilou (2014) všichni v hledišti nevýskali nadšením. Rozdíl je v tom, že Dočekal na tyto produkce posílal publikum jen občas, jako na extrémní expedice, a v repertoáru je vědomě ředil konvenčnějšími kusy. Pro Špinarovu generaci však tyto reinterpretace klasiky představují mainstream.